ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.546.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 546/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2010 o dovolání obviněného V. D. a obviněného J. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2009, sp. zn. 3 To 455/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 80 T 38/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. D. a J. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 3. března 2009, sp. zn. 80 T 38/2007, byli obvinění V. D. a J. Š. uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. Obviněnému V. D. za to byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Obviněnému J. Š. byl rovněž uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří roků a dále peněžitý trest ve výměře 20 000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému J. Š. dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to osobního motorového vozidla zn. Peugeot 306, včetně OTP, osvědčení o měření emisí, mezinárodní pojišťovací karty, dokladu o pojištění a dvou ks klíčů.
K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. září 2009, sp. zn. 3 To 455/2009, napadený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil u obou obviněných ve výrocích o uložených trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému V. D. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč a pro případ, že by trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, a dále trest propadnutí věci – mobilního telefonu zn. Nokia, černé barvy, se SIM kartou GO, mobilního telefonu zn. Nokia, stříbrné barvy, s nabíječkou, se SIM kartou O2, a SIM karty Eurotel, a obviněnému J. Š. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, peněžitý trest ve výměře 20 000,- Kč a pro případ, že by tento nebyl ve stanovené lhůtě vykonán náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a trest propadnutí věci – osobního motorového vozidla zn. Peugeot 306, včetně OTP, osvědčení o měření emisí, mezinárodní pojišťovací karty, dokladu o pojištění a dvou ks klíčů, mobilního telefonu zn. Nokia 3410 se SIM kartou, a mobilního telefonu zn. Nokia 6310i se SIM kartou Vodafone.
Odvolání obviněných V. D. a J. Š. Krajský soud v Ostravě podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Podkladem pro rozhodnutí soudů se v zásadě stalo zjištění, že:
I. v přesně nezjištěné době, nejpozději však na podzim roku 2004 společně s dalšími osobami, a to T. K. a Q. V. V., kteří již byli odsouzeni v Polské republice, po vzájemné dohodě, s cílem nelegálně získávat finanční prostředky pácháním soustavné závažné trestné činnosti, založili na území České republiky zločinné spolčení mezinárodního charakteru, zabývající se výdělečným nezákonným převážením osob vietnamské národnosti z území Polské republiky do České republiky a obráceně, mimo hraniční přechody, přes tzv. „zelenou hranici“, v katastru obcí K., okr. F.-M., a P., Polská republika, přičemž obžalovaný V. D. jako hlavní organizátor zajišťoval dodávky běženců jak na území Polské republiky, tak na území České republiky, těmto předával telefonické kontakty na ostatní osoby podílející se na převádění běženců, inkasoval peněžní prostředky, které dále rozděloval dalším členům organizace a z počátku se i sám podílel na vlastním transportu běženců, k čemuž používal vozidlo zn. Mitsubishi Pajero, obžalovaný J. Š. zajišťoval na území České republiky převzetí běženců od obžalovaného V. D., které transportoval vozidlem zn. Peugeot 306, na předem smluvené místo poblíž státní hranice mezi Českem a Polskem v katastru obcí K. – P., kde je předal T. K., občanu Polské republiky, který běžence transportoval do města S. (PR), k čemuž používal vozidla tov. zn. VW Golf a Opel Astra, nezjištěných SPZ, a později i vozidlo zn. Mitsubishi Lancer, kde je na parkovišti u krytého bazénu D. předával obžalovanému V. D. a později Q. V. V., občanu Vietnamu, který běžence vozidlem tov. zn. Lexus. A dále transportoval do vnitrozemí Polska; parkoviště ve S. u krytého bazénu D. bylo zároveň místem nakládky jiných běženců, které T. K. převzal od Q. V. V. a tyto transportoval ke státní hranici s ČR, kde běžence přebíral obžalovaný J. Š., který je dovezl do vnitrozemí České republiky, kde je převzal obžalovaný V. D., který pak zajišťoval jejich přepravu na různá místa v České republice; takto celkem do 14. 4. 2006 převezli asi 55 běženců, kdy za každé převedení inkasovali od převáděných osob odměny ve výši 300-500 USD za každou převedenou osobu,
II.
1) dne 6. 4. 2006 obžalovaní V. D. a J. Š. zorganizovali a zrealizovali nelegální převedení nejméně 4 osob vietnamské národnosti z České republiky do Polské republiky a zároveň z Polské republiky do České republiky 3 osob vietnamské národnosti a to tak, že T. K. tohoto dne v 15.50 hod. na parkovišti krytého bazénu D. ve S. na ul. G. převzal od Q. V. V. 3 běžence, které dovezl dosud nezjištěným vozidlem ke státní hranici s Českou republikou, kde poblíž prostoru malého pohraničního styku K. – P. u hraniční značky převzal tyto běžence obžalovaný J. Š., který T. K. předal jinou skupinu 4 běženců, které předtím převzal na území České republiky od obžalovaného V. D. a tyto běžence téhož dne kolem 17.00 hod. přivezl T. K. do S., kde je na parkovišti před krytým bazénem D. předal ženě polské národnosti nezjištěné totožnosti, která na místo přijela vozidlem tov. zn. Fiat Uno, nezjištěné SPZ, kdežto obžalovaný J. Š. běžence, které převzal od T. K., odvezl z místa nakládky u státní hranice dále do vnitrozemí České republiky,
2) dne 8. 4. 2006 obžalovaní V. D. a J. Š. zorganizovali a zrealizovali nelegální převedení nejméně 5 osob běženců vietnamské národnosti z území Polské republiky do České republiky, kdy po předchozí telefonické domluvě z předcházejícího dne T. K. na žádost obžalovaného J. Š. převzal od Q. V. V. na parkovišti před krytým bazénem D. ve městě S. běžence, které převezl do blízkosti státní hranice s Českou republikou, kde je poblíž prostoru malého pohraničního styku K. – P. u hraniční značky kolem 15.00 hod. předal obžalovanému J. Š., který běžence odvezl do vnitrozemí České republiky, kde je předal obžalovanému V. D.,
3) dne 9. 4. 2006 obžalovaní V. D. a J. Š. zorganizovali a zrealizovali nelegální převedení přesně nezjištěného počtu běženců vietnamské národnosti z území Polské republiky do České republiky a zároveň z České republiky do Polské republiky, kdy nejdříve po předchozí telefonické domluvě T. K. na žádost obžalovaného J. Š. převzal od Q. V. V. ve vnitrozemí Polska běžence, které převezl do blízkosti státní hranice s Českou republikou, kde je poblíž prostoru malého pohraničního styku K. – P. u hraniční značky předal kolem 15.40 hod. obžalovanému J. Š., který mu zároveň předal jinou skupinu 4 běženců, které přivezl z vnitrozemí České republiky od obžalovaného V. D. a tyto T. K. odvezl na parkoviště před krytým bazénem D. ve městě S., kde je kolem 16.00 hod. předal Q. V. V., kdežto obžalovaný J. Š. běžence, které převzal od T. K., odvezl z místa nakládky do vnitrozemí České republiky,
4) dne 14. 4. 2006 obžalovaní V. D. a J. Š. zorganizovali a zrealizovali nelegální převedení 5 osob vietnamské národnosti z České republiky do Polské republiky a zároveň z Polské republiky do České republiky, kdy po předchozí telefonické domluvě z předcházejícího dne obžalovaný J. Š. ve 12.30 hod. dne 14. 4. 2006 převzal ve vnitrozemí České republiky od obžalovaného V. D. 3 běžence, které dovezl vozidlem tov. zn. Renault, nezjištěné SPZ, ke státní hranici s Polskou republikou, kde poblíž prostoru malého pohraničního styku K. – P. u hraniční značky ve 12.45 hod. předal běžence T. K., který je vozidlem tov. zn. Mitsubishi Lancer, dovezl na parkoviště krytého bazénu D. ve městě S., kde je předal Q. V. V., který je naložil do svého vozidla zn. Lexus, a ten zároveň předal T. K. 2 běžence, které T. K. odvážel ke státní hranici s Českou republikou, kde na něj čekal za účelem jejich převzetí a dalšího transportu do vnitrozemí České republiky obžalovaný J. Š., avšak dříve než došlo k jejich předání byli Q. V. V. i T. K. spolu s běženci zadrženi pohraničními orgány Polské republiky.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění V. D. a J. Š. prostřednictvím svých obhájců dovolání, v němž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný V. D. v rámci svého mimořádného opravného prostředku předně namítl, že soudy v posuzované věci porušily ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a jejich pochybení jsou podle dovolatele takového rázu, že jsou v „…extrémním nesouladu s právem obviněného na spravedlivý proces…“ ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04. Soudy se podle dovolatele v předcházejícím řízení dostatečně nevypořádaly s jeho procesními námitkami, které uplatnil proti rozhodnutí o vazbě, proti použitelnosti rekognice provedené v Polské republice, proti závěrům o neodkladnosti některých úkonů provedených v přípravném řízení a způsobu poučení svědků o možnosti odepřít výpověď, a dále proti oprávněnosti provedení domovních prohlídek, použitelnosti údajů získaných z telekomunikačního provozu, vůči postupu soudu spočívajícího v přečtení výpovědi některých svědků podle §211 tr. ř. apod. Na základě těchto výhrad činí dovolatel též závěr, že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná. Dovolatel z tohoto pohledu podrobně rekapituluje předcházející řízení a poukazuje na pasáže jednotlivých (v pozdějším řízení i zčásti zrušených) rozhodnutí soudů a na nedostatečný způsob, jakým se vypořádaly s jeho výše již uvedenými procesními námitkami (str. 4 – 6 podaného dovolání). Obdobně nedostatečné je podle názoru dovolatele i odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Ten přisvědčil soudu prvního stupně, že ve svých závěrech důvodně vycházel ze svědeckých výpovědí T. K., V. Q. V. a H. Q. T., opomenul ale přitom stávající judikaturu (k tomu dovolatel odkazuje na rozhodnutí č. 27/89 Sb. rozh. tr.), z níž vyplývá, že protokol o výpovědi svědka, který má právo odepřít výpověď, lze u hlavního líčení přečíst jen tehdy, byl-li tento svědek před zahájením výslechu o svém právu poučen a zároveň výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá a nerespektoval ani ustanovení §164 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze protokoly o takových výsleších svědků číst pouze tehdy, byli-li svědkové po zahájení trestního stíhání vyslechnuti znovu. V případě těchto svědků navíc podle dovolatele nebylo nikde konstatováno, že by mělo jít o neodkladné a neopakovatelné úkony. Takto provedeným výslechům proto podle dovolatele neměl být v řízení přiznán procesní charakter a soudy z nich neměly vycházet. Ve věci byly dále též nezákonně provedeny odposlechy telefonních hovorů, když v posuzovaném případě (vzhledem ke skutkovým zjištěním) nemohlo jít o podezření ze zvláště závažného úmyslného trestného činu, a nezákonné byly i prohlídky domovních prostor obviněných, ke kterým došlo ještě před zahájením jejich trestního stíhání (usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. bylo obviněným předáno až krátce po skončení domovních prohlídek), aniž by bylo přezkoumatelným způsobem odůvodněno, proč provedení prohlídek nebylo možno odložit na pozdějším stádium trestního řízení (k tomu dovolatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 298/05 a II. ÚS 474/07).
Dovolatel dále namítl, že soudy jeho jednání nesprávně posoudily jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., když v posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, které by byly podřaditelné pod §89 odst. 17 tr. zák., tedy že by šlo o společenství nejméně tří trestně odpovědných osob, s vnitřní organizační strukturou charakterizovanou vztahy nadřízenosti a podřízenosti, relativní stabilností a přísným dodržováním pravidel, rozdělením funkcí, dělbou úkolů, a s činností vyznačující se plánovitostí a koordinovaností (tento požadavek plyne i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1182/2006). V tomto směru jsou podle dovolatele právní závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. Soudy navíc podle dovolatele okolnost „organizování organizované skupiny“ přičetly obviněnému v rozporu s §31 odst. 3 tr. zák. hned dvakrát, když jej současně uznaly vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání podle posledně citovaného ustanovení trestního zákona, podle názoru dovolatele nebezpečnost tohoto jednání zanikla s pozdějším vstupem České republiky do Schengenského prostoru a s novelizací ustanovení §171a tr. zák. Osoby, které měly být převáděny, navíc zřejmě nebyly klasickými běženci, ale k přechodům patrně docházelo vlivem rozdílných vízových režimů České a Polské republiky. Okolnost, na níž poukazoval odvolací soud, tedy že se nejednalo o osoby legálně či dlouhodobě žijící v Schengenském prostoru, nebyla v řízení nijak zjišťována.
Obviněný v rámci svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2009, sp. zn. 3 To 455/2009, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 3. března 2009, sp. zn. 80 T 38/2007, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. Š. v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným. Skupině v rámci níž obviněný páchal posuzovanou trestnou činnost chybí vnitřní organizační struktura a rozdělení funkcí, které zločinné spolčení charakterizují, i znak soustavného páchání trestné činnosti (za dva roky skupina převedla pouze 55 osob). Soudy dále pochybily, pokud ve svých zjištěních vycházely z protokolů o výsleších svědků T. K., V. Q. V. a H. Q. T., které sice byly provedeny jako neodkladné úkony, ale důvod jejich neodkladnosti nebyl v žádném z protokolů specifikován. Výpovědi těchto svědků tak podle dovolatele nemají žádnou důkazní hodnotu a nebylo možno na jejich podkladě dovodit závěr o jeho vině posuzovanými trestnými činy (k tomu dovolatel poukazuje na rozhodnutí uveřejněné pod č. 30/2005 Sb. rozh. tr.). Soudy nesprávně vycházely také z listinných důkazů poskytnutých na základě dožádání polskou stranou, jejichž obsahem jsou výpovědi obžalovaných z trestního řízení vedeného v Polské republice. Ty totiž podle názoru dovolatele mohou být tendenční a nelze je bez dalšího považovat za pravdivé. Vycházet pak nebylo možno ani z odposlechů telekomunikačního provozu, neboť tyto nebyly pořízeny v souladu se zákonem, když od počátku bylo zřejmé, že se v případě obviněných nejedná o zločinné spolčení, a tedy o páchání závažných úmyslných trestných činů. V současné době (podle nového trestního zákoníku) lze nadto nařídit takový odposlech pouze je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, tedy pro trestný čin se sazbou nejméně 10 let, a tak by nařízení odposlechu bylo v posuzované trestné činnosti již nezákonné. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného V. D. uvedl, že z větší části dovolatel uplatnil námitky výlučně procesního charakteru, které nejen uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Jde o námitky proti rozhodování o vazbě obviněného, k neodkladnosti výslechů některých svědků v Polské republice, k procesní použitelnosti rekognice, záznamů telekomunikačního provozu a k možnosti čtení výpovědí postupem podle §211 tr. ř. Těmito námitkami se již ostatně zabývaly i oba nižší soudy a dospěly přitom k závěru, že jde o námitky nedůvodné. V souladu s uplatněným dovolacím důvodem není podle názoru státního zástupce ani námitka dovolatele ohledně nesprávnosti právního posouzení jeho jednání jako trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., neboť i v tomto případě je podstatou jeho námitek polemika s hodnocením provedených důkazů a závěry soudů o nenaplnění podmínek pro takovou právní kvalifikaci. Obstát přitom nemůže ani námitka stran extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, když z dovolání obviněného není ani zřejmé, v čem by takový nesoulad měl spočívat. Uplatněnému dovolacímu důvodu pak sice odpovídají námitky obviněného ve vztahu k nemožnosti jednočinného souběhu trestných činů účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. a námitky ohledně údajného zániku společenské nebezpečnosti činu z důvodu pozdějšího přistoupení České republiky k Schengenské dohodě, jedná se ale o námitky zjevně neopodstatněné. Jednočinný souběh výše uvedených trestných činů není podle judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 258/2007) vyloučen a přistoupení České republiky k Schengenským dohodám samo o sobě nesnižuje nebezpečnost činu pod hranici stanovenou v §3 odst. 2 tr. zák. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k dovolání obviněného J. Š. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření konstatoval, že ačkoliv je dovolání formálně podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2009, sp. zn. 3 To 455/2009, nejvýznamnější námitky jsou směřovány proti jinému rozhodnutí téhož soudu, a to ze dne 11. února 2009, sp. zn. 6 To 470/2008. Jedná se pak navíc o námitky, jež směřují proti hodnocení provedených důkazů, přičemž dovolatel dospívá na rozdíl od soudů k závěru, že převod 55 běženců za období přibližně dvou roků není soustavným pácháním trestné činnosti. Ostatní námitky obviněného pak směřují vůči údajným procesním pochybením soudů, a to ve vztahu k neodkladnosti výslechů svědků provedených v Polské republice a k procesní použitelnosti záznamů telekomunikačního provozu, kterými se ale stejně jako v případě obviněného V. D. zabývaly již oba nižší soudy. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání J. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněných opírají, naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný zákonný důvod tohoto mimořádného opravného prostředku, nelze podřadit větší část dovolacích námitek obviněných. Je tomu tak proto, že tyto jejich dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují do oblasti skutkových zjištění, popřípadě se vztahují k tvrzenému porušení stanovených procesních pravidel.
Konkrétně obviněný V. D. namítá porušení procesních pravidel zakotvených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a orgánům činným v trestním řízení vytýká i údajně nezákonný postup při rozhodování o jeho vazbě a při opatřování důkazních prostředků a provádění důkazů (k těmto námitkám obviněného se již vyjadřoval jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, proto v tomto směru lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí). V podstatě stejné či podobné námitky jsou pak i obsahem dovolání obviněného J. Š. , který rovněž napadá porušení procesních pravidel při opatřování důkazních prostředků a při provádění důkazů (k tomu viz výše shodně jako u obviněného D.).
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je ovšem nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolání (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k výše již uvedeným námitkám obviněných, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005, č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). Ve výše uvedeném rozsahu tak byla dovolání obviněných podána z jiných než zákonných dovolacích důvodů, což by opodstatňovalo jejich odmítnutí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud obviněný V. D. vytkl, že jím namítaná procesní pochybení soudů jsou v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces (ve smyslu nálezů Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a dalších), Nejvyšší soud se s tímto jeho názorem neztotožňuje. Nalézací soud v posuzované věci provedl obsáhlé dokazování, v němž se zaměřil na všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněných v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by v posuzované věci nižší soudy založily svá rozhodnutí na procesně nepřípustných důkazech. Oba obvinění také své námitky vůči jednotlivým v řízení prováděným důkazům uplatnili již v průběhu tohoto řízení a soudy se s nimi náležitým způsobem vypořádaly. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí (srov. zejména str. 13 až 14 rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 až 12 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Námitky obviněného V. D. , jejichž podstatou je tvrzení, že v posuzované věci skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s jejich právními závěry, pak tento dovolatel nijak nekonkretizoval a nevymezil tak ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se proto těmito jeho námitkami nemohl blíže zabývat.
Již v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak byly (v případě obviněného V. D. ovšem pouze s jistou dávkou tolerance, neboť zčásti i tyto jeho dovolací námitky směřují proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním soudů) uplatněny dovolací námitky obou obviněných spočívající v tvrzení, že jejich jednání nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., neboť nevykazuje znaky zločinného spolčení ve smyslu §89 odst. 17 tr. zák., a to především pokud jde o zákonem vyžadovanou vnitřní organizační strukturu, a obviněný J. Š. poukázal i na absenci znaku soustavnosti páchání trestné činnosti, které se jimi založené zločinné spolčení mělo dopouštět (za tu podle názoru dovolatele nelze považovat převedení 55 běženců v průběhu dvou roků). Obviněný V. D. pak tento dovolací důvod naplnil ještě námitkami spočívajícími v tvrzení, že neměl být uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zák., neboť nebezpečnost jeho jednání zanikla, když se Česká republika stala součástí tzv. schengenského prostoru a s novelizací tohoto zákonného ustanovení, a dále, že neměl být uznán vinným tímto trestným činem v souběhu s trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., neboť mu tak byla zjištěná okolnost organizování skupiny převaděčů přičtena v rozporu s §31 odst. 3 tr. ř. dvakrát. Nejvyšší však dospěl k závěru, že se jedná o námitky neopodstatněné.
K první části dovolacích námitek obou obviněných, které zpochybňují závěry obou soudů, že jejich jednání naplňuje znaky zločinného spolčení podle §89 odst. 17 tr. zák. a spolu s dalšími znaky tak opodstatňuje závěr o vině obviněných trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud uvádí následující.
Trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo založí zločinné spolčení, nebo kdo se činnosti takového spolčení účastní, anebo kdo zločinné spolčení podporuje.
Zločinné spolčení lze považovat za jednu z forem trestné součinnosti, a jeho zákonná definice je obsažena v §89 odst. 17 tr. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení ve znění účinném v době spáchání shora popsaného skutku je zločinné spolčení společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti . Především musí jít o společenství relativně stálé, a ne utvořené ad hoc za účelem spáchání jednoho nebo dvou, i když závažných trestných činů. Toto společenství musí být z hlediska svého celkového zaměření orientováno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, musí mít vnitřní organizační strukturu s hierarchickým uspořádáním funkcí a z toho vyplývající dělbou práce. Soustavnost se nevyžaduje při páchání úmyslných trestných činů jednotlivými pachateli, ale postačí, když znak soustavnosti je dán ve vztahu ke konkrétnímu posuzovanému zločinnému spolčení. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, přičemž postačuje úmysl nepřímý. Úmysl musí zahrnovat alespoň srozumění pachatele s tím, že organizace splňuje pojmové znaky zločinného spolčení podle §89 odst. 17 tr. zák. (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 3 Tdo 688/2008, nebo rozhodnutí ze dne 28. června 2007, sp. zn. 6 Tdo 258/2007).
V tomto směru ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obvinění společně s dalšími osobami, a to T. K. a Q. V. V. … po vzájemné dohodě, s cílem nelegálně získávat finanční prostředky pácháním soustavné závažné trestné činnosti, založili na území České republiky zločinné spolčení mezinárodního charakteru, zabývající se výdělečným nezákonným převážením osob vietnamské národnosti z území Polské republiky do České republiky a obráceně, mimo hraniční přechody, přes tzv. „zelenou hranici“, v katastru obcí K., okr. F.-M., a P., Polská republika, přičemž obžalovaný V. D. jako hlavní organizátor zajišťoval dodávky běženců jak na území Polské republiky, tak na území České republiky, těmto předával telefonické kontakty na ostatní osoby podílející se na převádění běženců, inkasoval peněžní prostředky, které dále rozděloval dalším členům organizace a z počátku se i sám podílel na vlastním transportu běženců, k čemuž používal vozidlo zn. Mitsubishi Pajero, obžalovaný J. Š. zajišťoval na území České republiky převzetí běženců od obžalovaného V. D., které transportoval vozidlem zn. Peugeot 306, na předem smluvené místo poblíž státní hranice mezi Českem a Polskem v katastru obcí K. – P., kde je předal T. K., občanu Polské republiky, který běžence transportoval do města S. (PR), k čemuž používal vozidla tov. zn. VW Golf a Opel Astra, nezjištěných SPZ, a později i vozidlo zn. Mitsubishi Lancer, kde je na parkovišti u krytého bazénu D. předával obžalovanému V. D. a později Q. V. V., občanu Vietnamu, který běžence vozidlem tov. zn. Lexus. A dále transportoval do vnitrozemí Polska; parkoviště ve S. u krytého bazénu D. bylo zároveň místem nakládky jiných běženců, které T. K. převzal od Q. V. V. a tyto transportoval ke státní hranici s ČR, kde běžence přebíral obžalovaný J. Š., který je dovezl do vnitrozemí České republiky, kde je převzal obžalovaný V. D., který pak zajišťoval jejich přepravu na různá místa v České republice; takto celkem do 14. 4. 2006 převezli asi 55 běženců, kdy za každé převedení inkasovali od převáděných osob odměny ve výši 300-500 USD za každou převedenou osobu.
Je tedy zřejmé, že se soudy od shora popsaných zásad nijak neodchýlily. Podle zjištění soudů obvinění vytvořili společně s (přinejmenším) dalšími dvěma osobami – T. K. a W. V. V. - společenství osob, a to za účelem výdělečného nezákonného převážení běženců vietnamské národnosti z území Polské republiky do České republiky a naopak, mimo hraniční přechody v katastru obcí K., okr. F. – M., a P., Polská republika. Činnost spolčení podle zjištění soudů spočívala konkrétně v zajištění běženců, v jejich transportu na česko – polskou nebo polsko – českou státní hranici, v jejich předání k transportu přes hranice (což stejně jako jejich následný transport do vnitrozemí zahrnovalo přistavení jiného vozidla a přesednutí), a v dalším transportu do vnitrozemí toho kterého státu, za což inkasovali předem dohodnutou finanční odměnu, tedy v celé řadě dílčích činností, které bylo nutno dopředu naplánovat a zorganizovat. „Hladký průběh“ jednotlivých na sebe navazujících operací zajišťovali jak oba obvinění, tak jinak odsouzení T. K. a Q. V. H. Jednali přitom vždy podle přesně daných instrukcí (zejména obviněného V. D.) a svou činnost i dále koordinovali prostřednictvím telefonů. Je přitom zřejmé, že se takto vytvořené společenství osob vyznačovalo pevnou organizační strukturou i jistým vnitřním řádem (což ostatně povaha jeho činnosti nepochybně vyžadovala), o čemž svědčí především (výše již popsané) přesné a pevné rozdělení úkolů mezi jednotlivými pachateli – v čele spolčení stál obviněný V. D., který především organizoval převaděčskou činnost, zajišťoval její hladký průběh a inkasoval a rozděloval získané finanční prostředky, obviněný J. Š. zajišťoval transport běženců z vnitrozemí České republiky na česko – polskou státní hranici a v opačném směru jejich transport z této hranice do českého vnitrozemí. Podle zjištění soudů přitom toto společenství vyvíjelo svou činnost pravidelně a opakovaně po dobu přibližně dvou roků a jeho působení bylo ukončeno až orgány činnými v trestním řízení. Je tedy zřejmé, že činnost tohoto společenství byla soustavné povahy. Uspět tak v tomto směru nemůže ani dovolací námitka obviněného J. Š., jejíž podstatou je tvrzení, že znak soustavnosti nemůže naplňovat převedení „pouhých“ 55 běženců přes státní hranice. Je totiž zřejmé, že znak „soustavnosti“ nelze posuzovat podle počtu převedených osob (stejně jako se např. v případě tzv. racketeeringu – placení finančních částek vydíranými drobnými restauratéry a obchodníky za poskytování „ochrany“ ze strany zločinného spolčení – další z činností na něž se zločinná spolčení obvykle zaměřují – neposuzuje podle počtu vydíraných osob), ale výlučně podle intenzity opakování a vytrvalosti činnosti spolčení. Rozhodující je, zda šlo o činnost pravidelnou, opakovanou a páchanou po delší časové období, což byl právě posuzovaný případ zločinného spolčení obviněných.
Pokud oba dovolatelé jednali se znalostí všech výše uvedených rozhodných skutkových okolností, musela být v jejich představě zahrnuta nejméně v hrubých rysech i skutečnost, že založili a že zde nadále existuje spolčení větší skupiny pachatelů zaměřené na trestnou činnost spočívající v tom, že za peněžní zisk organizuje a uskutečňuje opakované ilegální přechody většího množství třetích osob (tzv. běženců) přes státní hranice, a že nejde o činnost jednorázovou, nýbrž soustavnou. Toto uskupení oba pachatelů založili a nadále se jeho činnosti zúčastnili, kdy každý z nich - v rámci dělby jednotlivých předem stanovených úkolů - se podílel na „prospěchu“ všech i na svém vlastním. Museli být tudíž přinejmenším srozuměni s tím, že se účastní na zločinném spolčení (§89 odst. 17 tr. zák.).
Ani námitky obviněného V. D. , spočívající v tvrzení, že nebezpečnost jeho jednání, v němž soudy spatřovaly trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zák., zanikla s přístupem České republiky k tzv. Schengenským dohodám, tedy k okamžiku, kdy se její státní území stalo součástí tzv. schengenského prostoru a byla novelizována skutková podstata trestného činu podle §171a tr. zák., neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že podle §65 tr. zák. (jehož aplikace se dovolatel v tomto případě dovolává) zaniká trestnost činu, který byl v době spáchání činu pro společnost nebezpečný, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Existenci těchto podmínek je přitom třeba vždy posuzovat individuálně ve vztahu ke každému konkrétnímu případu, tedy vždy je třeba posuzovat konkrétní nebezpečnost činu pro společnost, nikoli nebezpečnost typovou, která je vyjádřena ve formálních znacích trestného činu. O zánik tzv. typové nebezpečnosti činu pro společnost jde pak v případě, kdy trestnost činu zanikla vzhledem k takové změně právního řádu, při které čin nadále nevykazuje formální znaky trestného činu. V takovém případě je pak třeba aplikovat ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 41/1998 Sb. rozh. tr.).
O takový případ v posuzovaném případě nešlo, neboť dovolatelem citované ustanovení §171a tr. zák. sice po vstupu České republiky do Evropské unie (především v důsledku nutnosti implementace směrnice Rady 2002/90/ES ze dne 28. listopadu 2002, kterou se definuje napomáhání k nedovolenému vstupu, přechodu a pobytu, a v návaznosti na ní příslušných ustanovení rámcového rozhodnutí Rady 2002/946/SVV ze dne 28. listopadu 2002 o posílení trestního rámce s cílem zabránit napomáhání k nedovolenému vstupu, tranzitu a pobytu) doznalo jistých změn, jednání spočívající v organizování nebo umožnění nedovoleného překročení státní hranice se však ani v důsledku nestalo společensky akceptovaným, a naopak trestní postih byl (zákonem) rozšířen i na umožnění či pomoc s přepravením přes území republiky po překročení státní hranice nebo organizace takové přepravy . Nově postiženy byly také různé kvalifikované formy takového jednání. Jednání, jehož se obviněný dopustil je tedy nadále trestně postihováno i po novele trestního zákona provedené zákonem č. 178/2007 Sb., a to i přesto, že se území České republiky stalo součástí tzv. schengenského prostoru. Ten totiž mezi členskými státy Evropské unie (a státy, jež se účastní Schengenských dohod) netvoří sjednocené území bez státních hranic. Hranice se ani po vytvoření schengenského prostoru nijak nezměnily a zůstaly zachovány. Změn doznal pouze režim ochrany těchto hranic projevující se absencí fyzické kontroly pohybu osob a zboží (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, sp. zn. 7 Tdo 1223/2008, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). O tom ostatně svědčí i znění ustanovení §171a tr. zák. po novele provedené zákonem č. 178/2007 Sb., které stále obsahuje pojem „státní hranice“, za níž se považuje státní hranice České republiky s některým z okolních států (srov. rozhodnutí č. 9/2008 Sb. rozh. tr.). Pokud dovolatel namítal, že v řízení nebylo zjišťováno, zda běženci jsou osoby legálně se zdržující v schengenském prostoru, pak je třeba uvést, že tuto okolnost v řízení soudy ani zjišťovat nemusely, pokud, jak tomu bylo v posuzovaném případě, se obviněný jednání dopustil v průběhu roku 2006, kdy území České republiky nebylo ještě součástí schengenského prostoru a jeho jednání bylo posuzováno podle tehdy platné právní úpravy. Zcela tak postačilo zjištění, že běženci neměli oprávnění k vstupu na území Polské a České republiky, což v řízení bylo spolehlivě zjištěno (srov. již zmiňované rozhodnutí č. 9/2008 Sb. rozh. tr.). Z jakého důvodu pak k nelegálním přechodům běženců přes státní hranice docházelo není pro právní kvalifikaci jednání obviněného podstatné. Námitkám obviněného proto nebylo možno ani v tomto směru přisvědčit.
Konečně pokud jde o další námitku tohoto obviněného, že mu byla dvakrát přičtena tatáž skutečnost, pokud soudy kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. a současně jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., Nejvyššímu soudu nezbývá než (ve shodě s vyjádřením státního zástupce) odkázat na právní názor vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 28. června 2007, sp. zn. 6 Tdo 258/2007 (dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), od nějž nemá důvodu se nějak odchýlit, a podle něhož, souběh trestných činů spáchaných v rámci zločinného spolčení, při jeho založení či podpoře s trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zák. je zásadně přípustný. Je tomu tak proto, že podle obecných zásad o posuzování souběhu je nutno čin pachatele posoudit podle všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákona, pokud je toho třeba k vystižení škodlivosti činu pro společnost. V případě, kdy se člen zločinného spolčení již dopustil individuálně určitého trestného činu, nelze omezit trestně právní posouzení jen na tento jediný čin. Zločinné spolčení je pro společnost závažným nebezpečím trvalejšího charakteru, ale ohrožuje ji i množství dalších trestných činů, jehož se společenství dopouští. Proto je správné mezi trestnými činy spáchanými v rámci zločinného spolčení, při jeho založení či podpoře a trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a tr. zák. připustit jednočinný souběh. Tedy ani jednočinný souběh trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. není vyloučen. Tato právní kvalifikace totiž umožňuje náležitě vystihnout nebezpečnost (škodlivost) činu pro společnost. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem spáchání posuzované trestné činnosti ze strany obviněného V. D. pak nezbývá než konstatovat, že soudy nepostupovaly v rozporu se zákonem, pokud právě takto jeho jednání kvalifikovaly.
Nejvyšší soud proto dovolání obou obviněných z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněná. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík