ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.626.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 626/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2010 o dovolání obviněného P. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2010, sp. zn. 67 To 173/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 64/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. května 2009, sp. zn. 2 T 64/2008, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. v souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit společně s obviněným R. Š. způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a byl mu za to, stejně jako obviněnému R. Š., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Soud podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněných nahradit poškozené VZP ČR vzniklou škodu.
K odvolání obou obviněných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 2009, sp. zn. 67 To 173/2009, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. Š. uznal vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a obviněného P. K. uznal vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Oběma obviněným za to uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud rozhodl o povinnosti obou obviněných zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené VZP ČR vzniklou škodu.
K dovolání obviněného P. K. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1334/2009, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2009, sp. zn. 67 To 173/2009, ohledně tohoto obviněného zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby ohledně obviněného P. K. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného R. Š. Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu.
Po vrácení věci Nejvyšším soudem Městský soud v Praze věc znovu projednal a rozhodl tak, že odvoláním napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. května 2009, sp. zn. 2 T 64/2008, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného P. K. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného uznal vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Podkladem pro takové rozhodnutí se v zásadě stalo zjištění, že dne 7. 10. 2007 v době kolem 00:50 hod. v P., v ulici V J., poblíž domu, šel společně s již odsouzeným R. Š., prostředkem ulice, čímž bránili v průjezdu osobnímu automobilu tovární značky Renault Megane Zceniv, když je řidič automobilu poškozený P. Ř. vyzval, aby mu uvolnili cestu, začali se s ním navzájem slovně urážet, odsouzený R. Š. nasedl na přední kapotu automobilu a udeřil do ní, vzápětí se začal s poškozeným, který z automobilu vystoupil, strkat, až poškozený i odsouzený Š. upadli na zem, přitom byl poškozený Ř. obžalovaným P. K. opakovaně lehce kopnut do hlavy, a když v dalším napadání poškozeného Ř. bylo obžalovanému P. K. zabráněno J. L., obžalovaný P. K. z místa utekl a následným jednáním odsouzeného R. Š. poškozený P. Ř. utrpěl zranění uvedená v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 2 T 64/2008, ze dne 5. 5. 2009.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že se trestného jednání, které je mu kladeno za vinu nedopustil. Z provedeného dokazování (kde se v tomto směru vyjadřuje pouze jediný svědek) nelze dovodit, že by obviněný poškozeného skutečně kopal do hlavy. I ze znaleckého posudku vyplývá, že jednáním obviněného nebyla poškozenému způsobena žádná újma na zdraví a závěr, že následek na zdraví poškozeného nenastal z důvodů nezávislých na vůli obviněného je tak naprostou fikcí. Soudy rovněž neprokázaly úmysl obviněného ve vztahu ke způsobení možných zdravotních následků na straně poškozeného. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že se obviněný obžaloby v plném rozsahu zprošťuje.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného dokazování (soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy – např. jeho výpověď nebo výpověď svědka L.). Obviněný svými v dovolání uplatněnými námitkami ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění a předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou, verzi skutkového děje (obviněný se jednání – opakovaného kopání do hlavy poškozeného, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat. Rovněž námitka, že v posuzované věci nebyl zjištěn úmysl obviněného způsobit poškozenému zdravotní újmu vychází z jiných skutkových zjištění, než jaké ve věci učinil odvolací soud a Nejvyšší soud proto není oprávněn zabývat se ani touto námitkou.
Pouze pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely především ze svědeckých výpovědí poškozeného P. Ř.,D. Ř. a J. L., z výpovědi znalce MUDr. Miloše Sokola, a částečně též z výpovědi odsouzeného R. Š. Na základě těchto skutkových zjištění pak soudy dospěly k závěru, že se obviněný P. K. jednáním spočívajícím v opakovaném kopnutí do hlavy na zemi ležícího poškozeného dopustil pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §221 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., když ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že popsané jednání obviněného nezpůsobilo poškozenému žádnou újmu na zdraví. Je zřejmé, že soudy se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat jak na odůvodnění obou soudních rozhodnutí, tak na závěry obsažené v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1334/2009.
V posuzované věci se nejedná (obviněný to v dovolání ostatně ani výslovně nenamítá) ani o případ, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík