ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.656.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 656/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2010, o dovolání obviněné M. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2010, č. j. 5 To 94/2009-1960, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 3/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2009, sp. zn. 49 T 3/2008, byl u obviněné podle §37a tr. zák. zrušen výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2007, č. j. 46 T 3/2004-1644, v bodě 2 písm. b), c), d), f), g), h), i), v bodě 3), 4), 5) a výrok o náhradě škody, učiněný dle §229 odst. 1 tr. řádu vůči poškozeným P. K., M. S., V. K., O. Z., V. V., společnosti V-Kuty, s.r.o., společnosti CERAM, a.s., Městu Ostrava, Úřadu městského obvodu Proskovice a obviněná byla uznána vinnou v bodě 2) - 5) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a odsouzena při nezměněném výroku o vině v bodě 1) a 6) rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 46 T 3/2004-1644 ze dne 18. července 2007 dle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §37a tr. zák., k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let nepodmíněně, pro jehož výkon byla dle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Dle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej na dobu 6 (šesti) let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Ing. J. Č., P. C., M. S., V. K., O. Z., V. V., V-Kuty, s.r.o., Ceram, a. s., Město Ostrava, Úřad městského obvodu Proskovice, přesně označeni v rozsudku, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedené trestné činnosti se obviněná dopustila tím, že ačkoliv si jako fyzická osoba provozující pod názvem „M. S. – P. P.“ živnostenskou činnost se sídlem v O.-P., ul. S., byla vědoma rozsahu svých závazků a ekonomické situace neumožňující jí řádně a včas dostát splatným závazkům, přesto
· dle bodu 2) výroku předmětného rozsudku pod příslibem vrácení si v O. postupně půjčila:
a) v blíže nezjištěné době od 25. června 1997 do 7. května 1998 od Ing. J. Č. jednotlivými půjčkami částku nejméně 700.000,- Kč, přičemž dvěma platbami ve dnech 6. srpna 1999 a 20. září 1999 vrátila pouze 200.000,- Kč,
b) dne 17. dubna 1998 od Ing. K. S. částku 300.000,- Kč s termínem splatnosti 23. dubna 1998, kterou však vyjma částky 50.000,- Kč dne 3. listopadu1998 nevrátila,
c) koncem roku 1998 od P. C. částku 340.000,- Kč, přičemž vrátila postupně pouze částku 100.000,- Kč v roce 1999,
d) dne 15. března 1999 od M. S. částku 250.000,- Kč, kterou nevrátila,
e) dne 9. června 1999 od V. K. částku 450.000,- Kč s termínem splatnosti 15. července, kterou nevrátila,
f) dne 4. října 1999 od O. Z. částku 250.000,- Kč s termínem splatnosti 18. října 1999, ze které postupnými splátkami 18. května 2000, 23. října 2000, 6. listopadu 2000, 27. února 2001 a 6. dubna 2001 vrátila celkem 115.000,- Kč,
g) dne 1. listopadu 1999 od V. V. částku 300.000,- Kč s termínem splatnosti 31. prosince 1999, kterou nevrátila,
h) ve dne 1. listopadu 1999 a 4. listopadu 1999 od firmy V - Kuty, s. r. o., se sídlem Ostrava-Zábřeh, Krokova č. 4, IČ 63321840, zastoupené jednatelem Ing. V. K., vždy částku 250.000,- Kč, tedy celkem 500.000,- Kč s termíny splatnosti 25. listopadu 1999 a 30. listopadu 1999, které přes opakované urgence nevrátila,
když od zmíněných věřitelů takto vylákala celkem 3.090.000,- Kč a tímto jednáním způsobila škodu v této výši, kdy z této do doby přijetí odsuzujícího rozsudku uhradila toliko částku 465.000,- Kč,
· dle bodu 3) předmětného rozsudku v době od 27. února 1998 do 29. června 1998 od společnosti Ceram, a. s., se sídlem v Šenově, ul. Těšínská, IČ 16626265, na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 28. srpna 1997 a faktur: ze dne 27. února 1998, ze dne 5. března 1998, ze dne 12. března 1998, ze dne 3. dubna 1998, ze dne 7. května 1998, ze dne 7. května 1998, ze dne 14. května 1998, ze dne 20. května 1998, ze dne 29. května 1998, ze dne 5. června 1998, ze dne 11. června 1998, ze dne 12. června 1998, ze dne 29. června 1998, v sídle prodávajícího odebrala mouku v celkové hodnotě 829.923,- Kč, čímž společnosti Ceram, a.s., způsobila škodu v této výši, ze které do doby přijetí odsuzujícího rozsudku uhradila toliko částku 38.080,- Kč na fakturu č. 84001364,
· dle bodu 4) předmětného rozsudku v době od 17. června 1999 do 13. ledna 2000 odebrala z velkoskladu v O.-S., L., od O. Z. na základě dodacích listů a faktur: ze dne 18. června 1999, ze dne 2.července 1999, ze dne 16. července 1999, ze dne 30. července 1999, ze dne 13. srpna 1999, ze dne 27. srpna 1999, ze dne 8. října 1999, ze dne 5. listopadu 1999, ze dne 19. listopadu 1999, ze dne 2. prosince 1999, ze dne 17. prosince 1999, ze dne 14. ledna 2000, různé potravinářské zboží pro pekařskou výrobu v celkové hodnotě 205.762,- Kč, čímž způsobila O. Z. škodu v této výši, ze které do doby přijetí odsuzujícího rozsudku uhradila toliko částku 10.000,- Kč na fakturu č. 193866,
· dle bodu 5) předmětného rozsudku po nepravdivém ujišťování členů Obvodního zastupitelstva Městského obvodu Ostrava-Proskovice o neexistenci jiných svých splatných závazků vylákala od Městského obvodu Ostrava-Proskovice finanční plnění ve výši 104.161,20 Kč, které městský obvod po předchozím uzavření smlouvy dne 29. července 1999 s Union bankou, a.s., o přistoupení závazků M. S. vyplývající z úvěrové smlouvy ze dne 12. března 1996 poskytl dne 30. července 1999 bance za M. S.
Naproti tomu byla obviněná zproštěna od obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. 4KZV 90/2002 ze dne 26. 3. 2004 v bodě 1 písm. f), že pod příslibem vrácení si v O. půjčila dne 1. dubna 1999 od Ing. Arch. J. K. částku 700.000,- Kč s termínem splatnosti 30. června 1999, přičemž s výjimkou dvou plateb v celkové výši 20.000,- Kč koncem roku 1999 ničeho nevrátila, ve kterém byl spatřován spolu s body 1) písm. a) - e), g) - j), 2), 3) a 4) této obžaloby trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., neboť tento skutek dle soudu prvního stupně není trestným činem. Dle §229 odst. 3 tr. řádu byl poškozený Ing. Arch. J. K., trvale bytem K., O.-S., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání do výroku o vině pod bodem 2a napadeného rozsudku a dále do výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. ledna 2010, č. j. 5 To 94/2009-1960, předmětné odvolání podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Pro úplnost je třeba uvést, že v této věci bylo již v minulosti opakovaně rozhodováno, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2006, č. j. 46 T 3/2004-1524, kterým byla obviněná uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001, a kterým jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu ve výši pěti let a zároveň byl nad ní stanoven dohled. Dále byl tímto rozsudkem obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej na dobu šesti roků. Tento rozsudek byl pak z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 To 82/2006, zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Následně pak bylo ve věci rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2007, č. j. 46 T 3/2004-1644, kterým byla obviněná uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., dále trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a dále trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., vše ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a kterým jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s dozorem ve smyslu ustanovení §39a odst. 3 tr. zák., a dále pak i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej na dobu šesti roků, a poškození byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněné proti tomuto v pořadí druhému odsuzujícímu rozsudku pak bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 To 96/2007, zamítnuto jako nedůvodné. Následně obviněná podala dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 508/2008, a to tak, že zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 To 96/2007, a to v části, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněné proti bodům 2a) a 2e) výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a proti celému výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2007, č. j. 46 T 3/2004-1644, a dále pak zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2007, č. j. 46 T 3/2004-1644, a to v bodech 2a) a 2e) výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. dále ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byli poškození Ing. J. Č. a Ing. Arch. J. K. podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §265 l odst. 1 tr. řádu bylo Krajskému soudu v Ostravě přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Následně po provedení hlavního líčení, v rámci kterého doplnil Krajský soud v Ostravě i dokazování, pak byl vynesen v pořadí třetí rozsudek, který byl napaden odvoláním obviněné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 5 To 94/2009, podala obviněná znovu dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ostravě dne 30. dubna 2010, přičemž uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V dovolání podrobně rekapituluje obsah soudních rozhodnutí. Namítá, že v průběhu celého rozsáhlého dokazování nebylo prokázáno, že by jednala v podvodném úmyslu. O tom dle dovolatelky svědčí skutečnost, že řádně podepisovala smlouvy o půjčkách, vystavovala potvrzení o převzatých půjčkách, podepisovala směnky a další úpisy. Připomíná, že v té době nebylo jednoduché získat úvěry od bankovních domů a jednotliví věřitelé jí sami peníze nabízeli s tím, že předpokládali, že na těchto půjčkách vydělají a to s ohledem na vysoké smluvní úroky, se kterými dovolatelka souhlasila a tyto věřitelům průběžně vyplácela, aniž by si při tom nechala vystavit od nich potvrzení. V době, kdy si půjčovala předmětné částky, vlastnila velký movitý majetek a nemovitý majetek a s tímto majetkem za své dluhy ručila. Tvrdí, že bylo prokázáno, že veškeré vypůjčené peníze vložila do podnikání, a naopak nebylo prokázáno, že by si je ponechala pro vlastní potřebu. Dovolatelka tvrdí, že činila kroky k vyrovnání svých závazků, v čemž jí však bylo zabráněno jednak jejím zdravotním stavem a jednak prohlášením konkurzu. V době vyhlášení konkurzu osobně své věřitele informovala o probíhajícím konkurzu, aby mohli své pohledávky řádně přihlásit, ale konkurz skončen do dne podání dovolání nebyl, což nezavinila. Dále dovolatelka namítá, že dílčí útok vůči poškozenému Ing. Č., kterým byla po částečném zrušení dřívějších rozhodnutí znovu uznána vinnou, byl úplně stejným případem jako dílčí útok vůči poškozenému Ing. Arch. K., pro který byla zproštěna obžaloby. Nedlouho poté, co si od Ing. Č. vypůjčila částku 700.000,- Kč, uzavřeli k této smlouvě o půjčce zástavní smlouvu k pekařským strojům, které byly znalecky ohodnoceny na částku 380.000,- Kč. Když dovolatelka nebyla schopna s ohledem na všechny okolnosti dostát svému závazku, uzavřela s Ing. Č. další zástavní smlouvu na nemovitost, na budovu pekárny ve S. B., která v té době nebyla ztížena jinými závazky a měla hodnotu vyšší než 2.000.000,- Kč. Dovolatelka připomíná, že toto bylo v průběhu dokazování doloženo do spisu a vyplynulo to i ze svědecké výpovědi poškozeného. Dovolatelka tvrdí, že ještě před prohlášením konkurzu vrátila poškozenému částku 200.000,- Kč a zbytek ve výši 500.000,- Kč měl poškozený jištěn shora citovanými zástavami. Dovolatelka se proto domnívá, že měla být zproštěna obžaloby i pro dílčí útok vůči Ing. Č.
Závěrem svého dovolání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud poté, co shledá, že její dovolání je důvodné, zrušil obě napadená rozhodnutí a rozhodl tak, že přikáže krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu dovolání uvedl, že z věcného hlediska jde v dovolání s výjimkou dílčího útoku vůči Ing. Č. [bod 2.a) výroku o vině] o opakování námitek, kterými se již jednou zabýval dovolací soud a shledal je nedůvodnými. Nepovažuje proto za nutné se k nim znovu vyjadřovat a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu o dovolání sp. zn. 11 Tdo 508/2008 ze dne 21. srpna 2008. K dílčímu útoku pod bodem 2.a) výroku o vině uvedl, že obecně platí, že není naplněna subjektivní stránka trestného činu „obecného podvodu“ podle §250 tr. zák. spáchaného vylákáním půjčky, jestliže dlužník, třebaže od počátku neměl v úmyslu půjčku splácet, ji zajistil zástavou takové hodnoty, která postačuje k plnému uspokojení věřitele. Existenci podvodného úmyslu pachatele je nutno posuzovat k momentu vypůjčení peněz a uvedený právní názor lze proto podle názoru státního zástupce aplikovat pouze v případě, že dlužník zajistil svůj závazek zástavním právem již v době uzavření smlouvy o půjčce a převzetí peněz. Dle skutkových zjištění nalézacího soudu si dovolatelka vypůjčila částku 700.000,- Kč ke dni 7. 5. 1998, přičemž první smlouva o zástavě strojního zařízení v hodnotě 337.300,-Kč byla uzavřena až dne 15. 5. 1999. Trestný čin podvodu byl dokonán momentem převzetí peněz dovolatelkou a dodatečné ručení zástavou je podle názoru státního zástupce z hlediska posuzování existence subjektivní stránky trestného činu podvodu zcela bez významu. Totéž platí o ručení zástavou nemovitostí, ke kterému i podle tvrzení samotné dovolatelky mělo dojít až v době, kdy dovolatelka svému závazku k vrácení peněz nedostála. Státní zástupce dodává, že v případě dílčího útoku vůči Ing. Arch. K., pro který byla dovolatelka podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby zproštěna, byla skutková situace výrazně odlišná od případu poškozeného Ing. Č. V tomto případě dovolatelka zřídila ve prospěch věřitele současně s uzavřením smlouvy o půjčce částky 700.000,- Kč zástavní právo k nemovitosti, jejíž cena dle znaleckého ocenění činila celkem 756.000,- Kč, tj. přesahovala výši dlužné částky, a která v rozhodné době jiným zástavním právem zatížena nebyla. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky jsou zjevně nedůvodné a vzhledem k tomu navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání a pro případ i jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí, souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací přezkoumal obsahové a formální náležitosti, resp. přípustnost podaného dovolání podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, dále zda bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat. Shledal, že jsou splněny všechny zákonné podmínky, aby podané dovolání projednal.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují uplatněný, zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i tr. řádu
Vzhledem k tomu, že nyní napadená rozhodnutí, jak již bylo uvedeno, učinily soudy v řízení následujícím po zrušení v příslušných částech rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2007, č. j. 46 T 3/2004-1644 [a to v bodech 2.a) a 2.e) výroku o vině trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byli poškození Ing. J. Č. a Ing. Arch. J. K. podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních] a po zrušení v příslušných částech usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 5 To 96/2007-1719 [a to v části, jíž se zamítá odvolání obviněné proti bodům 2.a) a 2.e) výroku o vině trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák č. 265/2001 Sb., a proti celému výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2007, č. j. 46 T 3/2004-1644,] a přikázání Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, bylo podstatou přezkoumání věci na podkladě současného dovolání a důvodů, které v něm byly uvedeny, zjištění, zda soud odstranil vady vytýkané ve zrušovacím rozhodnutí a respektoval v něm vyslovený právní názor. Protože Krajský soud v Ostravě postupoval podle §37a tr. zák. a učinil (s výjimkou případu Ing. Arch. K.) znovu odsuzující výrok o vině ohledně všech dílčích útoků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., je přípustné, aby dovolatelka napadla dovoláním celý výrok o vině, což v dovolání učinila. Z věcného hlediska však jde s výjimkou dílčího útoku vůči Ing. Č. [bod 2.a) výroku o vině] o opakování námitek, kterými se již jednou Nejvyšší soud zabýval a neshledal je důvodnými (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2008, sp. zn. 11 Tdo 508/2008).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj). Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečných skutkových zjištění soudu prvního stupně eventuálně druhého stupně a návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutková zjištění nemůže změnit, a to ani na základě případného doplnění dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 5, 6 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudu druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněná deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, uplatnila námitky, které směřovaly proti výsledku dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ostravě a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Olomouci. Namítla, že „nebylo prokázáno“, že by jednala v podvodném úmyslu. Tyto, svou povahou námitky skutkové, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu. Část námitek dovolatelky ovšem směřuje proti existenci subjektivní stránky, nicméně svým obsahem neodporuje skutkovým zjištěním ve věci, které učinily oba soudy a je možné je podřadit pod deklarovaný dovolací důvod. Z hlediska napadeného rozhodnutí je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud námitky obviněné ovšem nepovažuje za důvodné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu, nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tím tak na cizím majetku škodu nikoli neopatrnou. Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §3 odst. 3 tr. zák. k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. K interpretaci uvedeného trestného činu se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (3 Tdo 890/2007, 3 Tdo 123/2007 a 8 Tdo 1306/2006). V usnesení 3 T 890/2007 konstatoval, že „trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. by mohl být spáchán jenom tehdy, pokud by poskytnutý úvěr či jiný závazek - za předpokladu, že dlužník od počátku neměl v úmyslu jej splácet - byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl závazek splacen, a jestliže byl dlužník alespoň srozuměn s tím, že hodnota zástavy je nižší než hodnota závazku, jenž je jí zajištěn. V opačném případě – pokud by hodnota zástavy byla vyšší než hodnota závazku touto zajištěného – by totiž nemohla vzniknout v důsledku takového jednání škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty, protože zástavní věřitel by měl v případě neplnění závazku dlužníkem vždy možnost jeho hodnotu získat zpět prostřednictvím realizace svého zástavního práva.“
Z tzv. právních vět výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedených trestných činů tím, že obviněná při půjčkách a odběrech zboží uváděla věřitele a dodavatele v omyl v tom směru, že jim peníze budou ve sjednaných lhůtách vráceny, resp. že jim za zboží bude ve stanovených lhůtách zaplaceno. Ve skutkových větách nalézací soud konstatoval, že obviněná „si byla vědoma rozsahu svých závazků a ekonomické situace neumožňující jí řádně a včas dostát splatným závazkům“. V odůvodnění svého rozhodnutí soud vycházel i ze znaleckého posudku doc. Dr. Ing. Renáty Hótové, která konstatovala, že již v roce 1998 nebyla obviněná schopna svým závazkům z titulu půjček dostát a stejná situace byla i v roce 1999. Obviněná sice popírala, že by si finanční prostředky půjčovala s úmyslem je nevrátit, nicméně s ohledem na shora citované závěry znalkyně a neustále se zvyšující zadluženost firmy jí muselo být jasné, že prostředky k jejich splácení k dispozici mít nebude, přičemž pokud obviněná splácela své závazky zejména u bank, činila tak pouze z peněz, které získala dalšími půjčkami a úvěry. Ze znaleckého posudku vypracovaného v novém trestním řízení, následujícím po kasačním usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 508/2008, znalcem Ing. Tomášem Ďuranem vyplývá, že celková tržní hodnota pekárenských strojů k datu 7. 5. 1998 činila částku 382.100,- Kč, ke dni 15. 5. 1999 337.300,- Kč. Skutková zjištění o značné a neustále se prohlubující zadluženosti vedou Nejvyšší soud k závěru, že v době půjček peněz a odběru zboží obviněná musela být srozuměna s tím, že peníze nebude schopna ani později vrátit, a že za odebrané suroviny nebude schopna zaplatit. Nejvyšší soud připomíná právní názor, jenž vyslovil k interpretaci §250 tr. zák. v usnesení sp. zn. 6 Tdo 966/2006: „ Existence podvodného úmyslu ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. je evidentní v případě, kdy si pachatel od poškozeného půjčil peníze za situace, kdy měl nesplacený mnohamilionový úvěr, jeho majetek byl zatížen zástavním právem a byl si vědom toho, že není reálné, aby půjčené finanční prostředky v dohodnutém termínu vrátil“. Co se týče půjčky poškozenému Ing. Č. ze spisového materiálu (ze skutkových zjištění rozvedených na str. 14-15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) se podává, že k první větší půjčce mezi obviněnou a poškozeným Č. došlo dne 7. 5. 1998 ve výši 770.250,- Kč, když oněch 70.250,- Kč byl zřejmě dle shodného prohlášení dohodnutý úrok. Z první zástavní smlouvy na č. l. 655-657 se pak zjišťuje, že zástava strojním zařízením byla provedena až ke dni 15. 5. 1999, když už dluh s úroky dle dohody mezi dlužnicí a věřitelem narostl na částku 1.500.000,- Kč. Dle závěrů příslušného znaleckého posudku (znalecký posudek Ing. Tomáše Ďurana) pak hodnota zastavených strojů činila k tomuto dni částku 337.300,- Kč, ke dni faktické půjčky 382.100,- Kč. Po zhodnocení těchto skutečností vzal soud za prokázáno, že obviněná si půjčila od Ing. J. Č. částku nejméně 700.000,- Kč, přičemž fakt, že obviněná si musela být vědoma svého stavu platební neschopnosti, byl dostatečně prokázán závěry znalkyně Doc. Dr. Ing. Hótové. Zástava strojním zařízením byla obviněnou poskytnuta až po roce od poskytnutí půjčky a její hodnota činila přibližně polovinu půjčené částky, není jí tedy možno považovat za dostatečnou záruku vrácení peněz. K dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. dojde v okamžiku způsobení škody a k této došlo v okamžiku vylákání předmětné částky od poškozeného. Dodatečné ručení zástavou je z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu zcela bez významu.
K námitkám obviněné Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že k prohlášení konkurzu na její majetek došlo po dokonání předmětných skutků, pročež nemůže mít žádný vliv na posouzení jejich trestnosti, což se obdobně vztahuje i na tu část její trestné činnosti, k níž došlo před jejím onemocněním. Půjčovala-li si obviněná další peníze a odbírala-li zboží i v době své nemoci, jelikož nešlo u ní o chorobu duševní, nýbrž tělesnou, nelze u ní z této skutečnosti nijak dovodit snížení rozpoznávacích ani ovládacích schopností, jež by měly relevanci na posuzování trestností jejich skutků. Konečně, způsob použití půjčených finančních prostředků, tj. skutečnost, že tyto nebyly využity pro vlastní osobní spotřebu, je pro posouzení subjektivní stránky trestného činu dle §250 tr. zák. irelevantní (eventuálně jej lze zvažovat v rámci úvahy soudu dle §31 odst. 1 tr. zák.).
Součástí námitek uplatněných obviněnou v dovolání byla i námitka, podle které v době svého jednání vlastnila rozsáhlý majetek a tímto majetkem „za své dluhy ručila“. Tuto námitku lze považovat za námitku hmotně právní, protože odpovídá skutkovým zjištěním a směřuje k otázce právního posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu. Naplňuje tedy dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Po obnoveném dokazování v novém řízení nalézací soud vzal za prokázané následující skutečnosti (č.l. 9 a 10 rozsudku): Podnikání obviněná financovala řadou bankovních úvěrů u České spořitelny, a. s., (ze dne 18. 4. 1991 na částku 2.800 000,- Kč s termínem splatnosti do 17. 9. 1995, ze dne 5. 9. 1994 na částky 1.300.000,- Kč a 2 200.000,- Kč s termínem splatnosti do 20. 5. 1998 při současném přeúvěrování předchozího úvěru ze dne 18. 4. 1991), Union banky (na částku 6.500.000,- Kč, který byl obviněnou užit k částečné úhradě předchozích úvěrů u České spořitelny, a. s.) Půjčky u České spořitelny byly zajištěny ručitelským závazkem Městského obvodu Ostrava-Proskovice a u částky 2.000.000,- Kč došlo k nedodržení povinnosti jejího splácení dle splátkového kalendáře. Z důvodu neplacení úvěru obviněnou byl v roce 1999 nucen ručitelský závazek ve výši 2.000.000,- Kč a včetně úroku 104.161,14 Kč Městský úřad Ostrava-Proskovice uhradit, aby mohla být ukončena zástava na nemovitostech obviněné a tato je mohla užít pro další úvěr, kterým slibovala závazek městskému obvodu uhradit. Dne 23. 5. 1998 pak byl poskytnut obviněné úvěr ve výši 500.000,- Kč Universal bankou, a. s., s termínem splatnosti do 20.3. 1999 a Českou národní záložnou dne 9. 4. 1998 na částku 400.000,- Kč s termínem splatnosti 9. 5. 1998. Tyto úvěry byly hrazeny až v průběhu roku 2000. Obviněná rovněž využívala půjčky od fyzických osob, které činily za rok 1997 1.310.000,- Kč. Od roku 1998 se u obviněné začal projevovat nedostatek provozního kapitálu, který způsobil neschopnost obviněné hradit splatné závazky a ačkoli v důsledku zhoršující se ekonomické situace se obviněná dostala počátkem roku 1999 do stavu úpadku, pokračovala v podnikání a ve velkém rozsahu si začala půjčovat peníze od různých subjektů, kterým slibovala vrácení peněz s vysokým úrokem, ačkoli si byla vědoma, že svým závazkům nemůže dostát. Dne 11. 4. 2001 byl vzhledem k neutěšené situaci firmy na majetek obviněné prohlášen konkurs, který nebyl do současné doby ukončen. Co se týče půjčky u Ing. J. Č., bylo zjištěno, že v době od 25. 6. 1997 si od něj obviněná zapůjčila postupně částku nejméně 700.000,- Kč, přičemž vrátila ve dnech od 6. 8. 1999 do 29. 9. 1999 pouze částku 200.000,- Kč. Celkově způsobila škodu ve výši 4.229.846,- Kč, tedy škodu značnou.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Soud respektoval požadavky, které na něj byly vzneseny usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 508/2008, a nepochybil, pokud u obviněné rovněž v případě jednání pod bodem 2.a) výroku o vině napadeného rozsudku dovodil naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu podvodu. V tomto směru Nejvyšší soud ovšem – ve shodě se soudem odvolacím – nalézacímu soudu vytýká jeho závěr, že obviněná se předmětného jednání dopustila v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., neboť jde o závěr rozporný se závěry z předchozích rozhodnutí v této věci, kdy bylo ve vztahu k uvedenému trestnému činu uzavřeno, že jednala přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. (viz str. 41 rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 7. 2007, č.j. 46 T 3/2004-1644, str. 10 - 11 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2007, č. j. 5 To 96/2007-1719, nebo str. 6 usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 508/2008). Nalézací soud přehlédl, že předchozí citovaná odsuzující rozhodnutí byla zrušena výlučně z podnětu dovolání podaného ze strany obviněné, a tudíž v následujícím řízení je nutné uplatnit zákaz reformationis in peius, jenž vylučuje, aby došlo ke zhoršení jejího postavení (§265s odst. 2 tr. řádu) a v tomto směru by rozhodně změna závěru o formě úmyslného zavinění z úmyslu nepřímého na úmysl přímý byla takovým zhoršením v neprospěch. Toto pochybení nalézacího soudu se však nijak neprojevilo na užité právní kvalifikaci a tedy správnosti výroku o vině, ani následně na správnosti výroku o trestu, který na výrok o vině navazoval. Nejvyšší soud v této souvislosti ve věci sp. zn. 5 Tz 57/98, (publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.) vyslovil zásadní právní závěr (z něhož vychází i ve stávající judikatuře – viz kupř. usnesení sp. 8 Tdo 83/2009 a další), dle něhož „za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného pak nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno“. A contrario lze konstatovat, že v předmětné věci k takovéto změně nedošlo, a odvolací soud správně soudu nalézacímu vytknul pochybení, správně zároveň zhodnotil jeho relevanci.
Pro uvedené odvolací soud ve svém zjištění plně dostál požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů byly v jednání obviněné správně shledány všechny zákonné znaky předmětného trestného činu, kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu a proto shledal námitky obviněné neopodstatněnými.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání obviněné M. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman