ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.798.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 798/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2010 dovolání podané obviněným T. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 5 To 92/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 128/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. P.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 32 T 128/2009, byl T. P. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod 1) a krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. (bod 2), za které byl podle §234 odst. 1 za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §57a odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu pěti let. Bylo také rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že
1. dne 30. 5. 2009 v době kolem 21.45 hod. v P., ul. S., v H., přistoupil k recepčnímu pultu, za nímž stála poškozená R. B. a poté, co se poškozená k dotazu obžalovaného, zda má volný pokoj, sklonila nad písemným rozpisem, se natáhl přes pult, uchopil poškozenou za vlasy a hlavou jí udeřil o vyvýšenou hranu stolu, vzápětí vzal z recepčního pultu zde položené mobilní telefony zn. NOKIA 2600, černo-modré barvy, IMEI … se SIM kartou s telefonním číslem … a zn. NOKIA 1600, IMEI … se SIM kartou s telefonním číslem … a z místa činu utekl, čímž způsobil poškozené R. B. odcizením telefonu NOKIA 2600 škodu ve výši 1.952,- Kč a provozovateli hostelu, poškozenému J. S. odcizením služebního telefonu zn. NOKIA 1600 škodu ve výši 464,- Kč,
2. dne 8. 8. 2009 v přesně nezjištěné době od 01.00 hod. do 07.30 hod. v P., ul. C., v restauraci N. v., kde v té době vypomáhal poškozenému M. H., a s jeho souhlasem přespával v bytě nad restaurací, odcizil zde volně uskladněné věci, a to obraz od Ludvíka Kuby – Půlakt mladé „Hercegovky” v hodnotě 160.000,- Kč, obraz od Františka Tichého – Zámek Ratín v hodnotě 120.000,- Kč, obraz od Karla Součka – „Česající se” v hodnotě 60.000,- Kč, obraz od Jana Křížka – stojící ženský akt v hodnotě 6.000,- Kč, plastový fotoaparát Kodak v hodnotě 2.145,- Kč, digitální fotoaparát zn. Fujifilm v hodnotě 1.743,- Kč, digitální fotoaparát zn. Olympus v hodnotě 1.494,- Kč, 2 ks mobilních telefonů zn. Samsung v hodnotě 1.890,- Kč, sluchátka zn. Sandisk v hodnotě 200,- Kč, ladičku na kytaru zn. Korg, model GT-12 v hodnotě 657,- Kč, ručně vyrobenou kuši v hodnotě 5.310,- Kč, 8 ks dřevěných loutek v hodnotě 2.360,- Kč, 3 ks lahví Becherovky v hodnotě 832,- Kč, zelenou tašku přes rameno v hodnotě 300,- Kč, 3 ks ramínek na oblečení v hodnotě 90,- Kč, zelenou bundu zn. Southpole v hodnotě 1.250,- Kč, modrou mikinu zn. Bantuu v hodnotě 611,- Kč, modrou mikinu zn. NIKE v hodnotě 611,- Kč, černý kabát zn. FratelliBalli v hodnotě 2.500,- Kč, černou vestu zn. Gambrinus v hodnotě 300,- Kč, černou vestu zn. XTREM v hodnotě 500,- Kč, černý svetr v hodnotě 300,- Kč, modré kalhoty v hodnotě 300,- Kč, červenou košili zn. Gambrinus v hodnotě 150,- Kč, černé sako s bílými pruhy v hodnotě 1.200,- Kč a finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč, čímž způsobil poškozenému M. H. celkovou škodu ve výši 380.743,- Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 11 T 99/2005 ze dne 29. 6. 2005, který nabyl právní moci dne 16. 7. 2005, za trestné činy krádeže dle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 20-ti měsíců, který vykonal dne 9. 11. 2006.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 5 To 92/2010 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Tempírové dovolání , kterým napadl zamítavý výrok usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že rozhodnutí spočívání na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán výše uvedený dovolací důvod, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Naplnění citovaných dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že v případě trestného činu loupeže, kterým byl shledán vinným, došlo k závažným pochybením zejména při provádění rekognice. Figuranti se výrazně odlišovali jak od popisu uvedeného svědkyní, tak od obviněného. Výslech svědkyně v přípravném řízení bezprostředně předcházel rekognici, tedy policie musela mít figuranty předem připravené. Svědkyně také viděla obviněného dříve na fotografii, přičemž fotografie možných pachatelů jí policie měla ukázat někdy koncem června 2009. K dalšímu pochybení došlo při posuzování zástavní smlouvy. Zde soud neprovedl navrhovaný znalecký posudek z oboru grafologie. Obviněný přitom v zastavárně v minulosti zastavoval různé věci, čili k vyplnění generálií nebylo třeba občanského průkazu. K trestnému činu krádeže pak obviněný pouze stručně namítl, že zde chybí subjektivní stránka trestného činu, neboť nikdy neměl úmysl si předmětné odnášené věci přisvojit.
S ohledem na to navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 5 To 92/2010, a ve věci sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, nebo aby přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že obviněný nenamítl nic v tom smyslu, že by skutková zjištění neodpovídala zákonným znakům trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Založil své námitky na polemice s tím, jak byly v posuzované trestní věci hodnoceny důkazy, jejichž rozsah nepovažuje za kompletní. Jeho námitky jsou obsahově shodné s těmi, které uplatnil již v rámci řízení o odvolání. S námitkami ohledně způsobu provedení rekognice se již důsledně vypořádal odvolací soud. Námitky obviněného jsou procesního charakteru, neboť jimi zpochybňuje způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Státní zástupkyně má za to, že skutky byly bez jakýchkoli pochybností objasněny, jejich právní kvalifikace je také přiléhavá i uložený trest odpovídá zákonným kritériím. Námitky obviněného nejsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody.
Vzhledem k tomu navrhla státní zástupkyně závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod nejprve ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný jednak opakuje námitky, se kterými se v odvolacím řízení vypořádal již soud druhého stupně, aniž by s jeho argumenty významně polemizoval, především ale jeho námitky směřují právě proti průběhu dokazování a skutkovým závěrům, tedy neodpovídají uplatněným ani jiným dovolacím důvodům. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že s námitkami vztahujícími se k provádění rekognice se správně vypořádal odvolací soud na str. 4 usnesení, kde mimo jiné nedává obviněnému za pravdu v tom, že figuranti byli typově odlišní od jeho osoby. Také Nejvyšší soud se přesvědčil na fotografiích založených na č. l. 135 – 137 spisu, že jako figuranti vystupovaly osoby typově podobné obviněnému. Odvolací soud se vypořádal i s námitkou ohledně nenařízení znaleckého posudku k ověření pravosti podpisu obviněného na zástavní smlouvě. Znalecký posudek by jistě neměl význam za situace, kdy podpis zcela zjevně neodpovídá podpisu obviněného. S touto skutečností se soudy rovněž vypořádaly. Obviněný se na druhou stranu nijak nevyjadřuje k videozáznamu celého napadení, který byl ve věci rovněž jako důkaz proveden, a ze kterého soud prvního stupně zjistil, že pachatelem byla „osoba zcela podobná obviněnému“.
To, co bylo výše řečeno k charakteru námitek obviněného se týká i jeho námitky chybějící subjektivní stránky u skutku posouzeného jako trestný čin krádeže. Tuto námitku obviněný nijak nerozvedl a nenapadl tedy právní posouzení v této části, pouze tvrdí, že nikdy neměl úmysl si odnesené věci ponechat, což však neodpovídá provedenému dokazování. Také subjektivní stránka je předmětem dokazování. V tomto směru vykazuje popis skutkových okolností pod bodem 2 výroku jisté nedostatky, neboť skutkové okolnosti charakterizující subjektivní stránku trestného činu krádeže zde nejsou pregnantně popsány, lze je dovodit jen z použitého termínu „odcizil“, který je součástí popisu jednání obviněného, a který současně vystihuje i záměr si věci ponechat, neboť to je obsaženo již v samotném významu tohoto slova. Nalézací soud pak tento nedostatek výroku bohatě kompenzoval v odůvodnění k bodu 2 rozsudku, přičemž logicky a přesvědčivě z chování obviněného dovodil, že obviněný se věcí zmocnil v rámci zkratkovitého jednání, aniž měl přesnou představu, jak s nimi naloží (ovšem nikoli proto, aby je chránil před případnými zloději), a až po kontaktu se svou přítelkyní se pokusil trestnou činnost zakrýt zasláním textové zprávy poškozenému a pozdějším oznámením, kde se věci nacházejí. Těmto skutkovým zjištěním zcela odpovídá posouzení subjektivní stránky trestného činu jako úmyslu.
Obviněný pak označil jako dovolací důvod i ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal na druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu. Ta nemůže být naplněna za situace, kdy obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. První alternativa by však také nepřicházela v úvahu, neboť v projednávané věci došlo k věcnému přezkoumání podle §254 tr. ř. a odvolání obviněného bylo odmítnuto podle §256 tr. ř.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že obviněný T. P. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch