ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.90.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 90/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2010 o dovolání obviněného P. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. září 2009, sp. zn. 50 To 205/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 1 T 66/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 8. ledna 2009, sp. zn. 1 T 66/2006, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (skutek popsaný pod bodem I. výroku o vině), trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (skutek popsaný pod bodem II/1 výroku o vině), pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. (skutek popsaný pod bodem II/2, 3 výroku o vině), trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (skutek popsaný pod bodem II/1-3 výroku o vině) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (skutek popsaný pod bodem III. výroku o vině). Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu.
K odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. září 2009, sp. zn. 50 To 205/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň – město zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků a devíti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Podkladem pro rozhodnutí soudů se v zásadě stalo zjištění, že:
I. v P. dne 8. 7. 2006 kolem 03:45 hod. na A. třídě na chodníku před klubem E. za přítomnosti nejméně deseti dalších blíže nezjištěných osob nejprve přistoupil k F. Š., jehož bez zjevné příčiny udeřil pěstí do obličeje, čímž ho srazil na zem, jmenovaný však žádné zranění neutrpěl, následně na stejném místě bezprostředně poté přistoupil k J. S., kterého rovněž bez zjevné příčiny udeřil pěstí do obličeje a při pádu jmenovaného na zem v důsledku tohoto úderu jej ještě do obličeje kopl, čímž mu způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti bez posunu úlomků a krevní podlitinu a oděrky čela, krevní podlitinu v oblasti pravé očnice a krevní podlitinu a otok tváře s následným omezením v obvyklém způsobu života nejméně do 18. 8. 2006 a pracovní neschopností do 28. 8. 2006,
II. V P. dne 17. 12. 2006 kolem 03:00 hod. na A. tř. v klubu E. během řešení sporu s několika hosty v prostoru baru před nejméně třemi dalšími osobami z řad hostů a personálu postupně bezdůvodně fyzicky napadl
1. I. Č., dříve B. tak, že jí udeřil pěstí do oblasti ramene takovou silou, až upadla na zem, čímž utrpěla tříštivou zlomeninu bércové kosti levé nohy a následným omezením v obvyklém způsobu života nejméně do 10. 2. 2007 a následnou pracovní neschopností do 1. 5. 2007,
2. vzápětí úderem do obličeje napadl vedle stojícího J. Č., až upadl na zem, čímž mu způsobil podlitinu a tržnou ránu dolního rtu s lékařským ošetřením bez dalšího léčení či omezení v obvyklém způsobu života,
3. posléze v prostoru chodby fyzicky napadl M. M., kterého nejprve udeřil pěstí do zad, po chvíli ho udeřil nejméně dvakrát pěstí do pravé části obličeje do oblasti pravého obočí, čímž mu způsobil tržnou ránu obočí, přičemž poškozený nevyhledal lékařské ošetření a nebyl ani omezen v obvyklém způsobu života,
III. v P. dne 22. 5. 2007 na A. třídě v klubu E. bez vědomí a souhlasu oprávněného nájemce klubu E. M. Š. pod záminkou jejího podílu na finančním hospodaření klubu a pravidelného měsíčního vyplácení části výnosu uzavřel s poškozenou D. V. smlouvu o tichém společenství, na jejímž základě převzal od poškozené vklad ve výši 150 000,- Kč, které však správci M. Š. nikdy nepředal a následně dne 30. 5. 2007 telefonicky sdělil poškozené, že klub zkrachoval a její vklad byl použit na úhradu ztráty, načež k 31. 5. 2007 došlo k ukončení podnájmu nájemce M. Š.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., a to tvrzením, že postupem soudu byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti na hlavním líčení, a dále, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že okresní soud pochybil, pokud dne 11. ledna 2007, přestože obviněný svou nepřítomnost zapříčiněnou náhlým onemocněním před zahájením líčení telefonicky omluvil, konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Obviněný s takovýmto postupem soudu nebyl srozuměn a nemělo mu tak být odepřeno právo účastnit se projednání jeho věci před soudem. Pokud odvolací soud shledal zákonnost postupu nalézacího soudu v okolnosti, že obviněný ani později (poté, co již hlavní líčení proběhlo) nedoložil soudu lékařskou zprávu o jeho zdravotním stavu, podle názoru dovolatele se nejedná o okolnost, která může mít vliv na zkoumání podmínek konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel namítl, že skutek popsaný pod bodem I. výroku o vině není trestným činem, neboť nebyl naplněn jeho materiální znak. Z provedeného dokazování nadto podle názoru obviněného vyplynulo, že jednal v nutné obraně a jeho jednání tak nemůže být protiprávní. Obviněný se pouze z titulu svého pracovního zařazení snažil o udržení pořádku v místě svého zaměstnání a v přístupových prostorách k němu. Chránil tak majetek svého zaměstnavatele a po svém napadení i sebe. Tato zjištění vyplývají jak z výpovědi obviněného, tak z výpovědi svědka J. P. Dovolatel dále namítl, že skutek pod bodem III. výroku o vině není ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně popsán tak, aby z něj vyplývaly všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným, a to především pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu, kterou se soudům nepodařilo prokázat. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný v dovolání především opakuje své výhrady zřejmé z jeho dosavadní obhajoby i podaného odvolání. Námitkami se tak zabýval již odvolací soud, a jeho závěry v tomto směru lze považovat za logické, srozumitelné a odpovídající výsledkům provedeného dokazování, není proto žádný důvod, aby se námitkami opětovně zabýval Nejvyšší soud, který není třetím stupněm řízení před obecnými soudy.
K námitkám uplatněným pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že je nelze považovat za opodstatněné. Předseda senátu nalézacího soudu před zahájením hlavního líčení dne 11. ledna 2007 osobně telefonicky s obviněným hovořil a upozornil jej na následky nedostavení se k soudu. Pokud se tedy za této situace obviněný k líčení nedostavil a svou zcela nedostatečnou omluvu ani později řádně nedoložil, pak k postupu soudu nelze nic namítat. Obviněný ostatně až do podání odvolání žádnou námitku vztahující se k jeho nepřítomnosti na tomto hlavním líčení nevnesl a ani nepožadoval opakování na tomto hlavním líčení prováděných důkazů. O přístupu obviněného k projednávání jeho trestní věci pak ostatně svědčí i fakt, že se hlavních líčení, přestože byl o jejich konání řádně vyrozuměn, nezúčastnil ještě v dalších třech případech, včetně závěrečného hlavního líčení ze dne 8. ledna 2009.
Přisvědčit pak podle názoru státního zástupce nelze ani námitkám obviněného ve vztahu k právnímu posouzení skutku pod bodem I. a III. výroku o vině. Skutek pod bodem III. výroku o vině je popsán tak, že postihuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Ve skutkové větě sice není výslovně uvedeno, že by poškozená D. V. byla obviněným uvedena v omyl, objektivní stránka posuzovaného trestného činu však z popisu skutku jednoznačně vyplývá, stejně jako skutečnost, že částku ve výši 150 000,- Kč získal obviněný pro sebe. Popis skutku by sice mohl být pregnantnějším, nejedná se ale o vadu, kterou by bylo možno namítat v dovolání, a která by byla podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zbývající námitky dovolatele se pak vztahují ke způsobu, jakým soudy v posuzovaném případě hodnotily provedené důkazy, a k faktu, že neakceptovaly jeho obhajobu spočívající ve tvrzení, že jednal v nutné obraně. To však neodpovídá výsledkům provedeného dokazování a vzhledem k osobám poškozených jde i o obhajobu nevěrohodnou. Obviněný ostatně je typem člověka, jemuž jsou násilnické a výtržnické excesy vlastní, neboť i v současné době je proti němu podáno několik obžalob, které jej viní z obdobného jednání. Těmito námitkami se tedy obviněný domáhá odlišného hodnocení provedených důkazů, což jsou ale výhrady, které jím uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný zákonný dovolací důvod nenaplňují. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněného opírá, naplňuje jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Obviněný naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že nalézací soud pochybil, pokud dne 11. ledna 2007 konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, přestože jej o možnosti takového postupu neinformoval a obviněný se z konání hlavního líčení řádně omluvil pro nemoc. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení upravuje výslovně ustanovení §202 tr. ř., v němž se stanoví, že hlavní líčení lze konat v nepřítomnosti obviněného pouze tehdy, má-li soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, přičemž musí být kumulativně splněny i další podmínky uvedené v ustanoveních §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. ř. Podle první z nich je nezbytné, aby obviněnému byla řádně doručena obžaloba a obviněný byl včas a řádně předvolán k hlavnímu líčení. Druhá podmínka, jejíž splnění se vyžaduje k provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, spočívá v tom, že obviněný byl o skutku, který je předmětem obžaloby, řádně vyslechnut některým z orgánů činných v trestním řízení a že bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání podle §160 tr. ř. Současně je třeba obviněného upozornit na možnost prostudování spisu a učinit návrhy na doplnění vyšetřování ve smyslu §166 odst. 1 tr. ř. Teprve tehdy, pokud jsou splněny všechny výše uvedené zákonné podmínky, jejichž podstatou je především zabezpečení práva obviněného na obhajobu a náležité zjištění skutkového stavu, je možné provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1980 Sb. rozh. tr.). Výše uvedené podmínky byly v případě obviněného splněny a obviněný to ostatně ani nezpochybňuje.
Z judikatury Nejvyššího soudu pak dále vyplývá, že k porušení ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. nemůže dojít pouze tím, že soud konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže ten svou nepřítomnost předem pro nemoc omluvil. Zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného totiž nejsou nijak vázány na to, zda obviněný omluvil svou nepřítomnost, ani na to, co bylo důvodem nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, publikované pod č. T 419. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck). O naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. by však mohlo jít tehdy, pokud obviněný výslovně trval na své účasti u hlavního líčení, přičemž včas a řádně omluvil svou neúčast takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně bránily zúčastnit se hlavního líčení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck). V konkrétní rovině jde o takový případ, když by obviněný předložil lékařskou zprávu, z níž vyplývá objektivní nemožnost jeho účasti na úkonech prováděných v hlavním líčení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1000/2009).
Z trestního spisu Okresního soudu Plzeň – město v tomto směru vyplývá, že obviněný před zahájením hlavního líčení nařízeným na 11. ledna 2007 na 8.15 hod., v 7.55 hod. telefonicky sdělil předsedovi senátu, že se k hlavnímu líčení nedostaví, protože má chřipku, a že je od 26. srpna 2006 v pracovní neschopnosti. K dotazu předsedy senátu obviněný uvedl, že s chřipkou u lékaře nebyl a pracovně neschopným je uznán pro bolesti zad. Na to byl předsedou senátu výslovně upozorněn, že pokud se k hlavnímu líčení nedostaví, bude toto konáno v jeho nepřítomnosti. Hlavní líčení bylo poté přerušeno do 8.30 hod. za účelem vyčkání možného příchodu obviněného. Jelikož se obviněný k soudu ani do této doby nedostavil, předseda senátu vyhlásil usnesení, že v hlavním líčení bude pokračováno v nepřítomnosti obviněného P. S. (srov. protokol na č. l. 133) a ve věci dále jednal a prováděl dokazování výslechem předvolaných svědků. Obviněný se dostavil na další odročené hlavní líčení nařízené na den 12. března 2007, po jehož skončení předložil soudu fotokopii dokladu o pracovní neschopnosti ze dne 18. července 2006 (č. l. 146), která měla odůvodňovat jeho neúčast na předchozím hlavním líčení (srov. protokol na č. l. 147-147b).
V posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný omluvil svou neúčast na hlavním líčení nařízeném na den 11. ledna 2007 jednak tvrzením o svém náhlém chřipkovém onemocnění, jednak poukazem na svou pracovní neschopnost z důvodu bolestí zad. Obviněný však tato svá tvrzení nedoložil žádnými podklady, z nichž by vyplývala jeho nezpůsobilost účastnit se jednání u soudu vůbec, a předmětného hlavního líčení zvláště. Jak již bylo výše uvedeno, důvodem, který lze akceptovat a který obviněnému objektivně brání účastnit se hlavního líčení, a je tedy pro jeho neúčast omluvitelný, může být pochopitelně i jeho nemoc; ta ale musí být soudu doložena lékařskou zprávou, z níž musí být zřejmé, že zdravotní potíže obviněného jsou takového rázu, že vylučují jeho účast na nařízeném hlavním líčení. To ale není posuzovaný případ obviněného; ten svou náhlou nemoc (údajně mělo jít o akutní příznaky chřipkového onemocnění) soudu nijak nedoložil, když sám potvrdil, že u lékaře ani nebyl, a soudu doložil toliko rozhodnutí o pracovní neschopnosti ze dne 18. 7. 2006, přičemž v tomto směru ani netvrdil, že důvodem jeho nepřítomnosti na hlavním líčení byly bolesti zad, pro něž byl uznán práce neschopným. Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti (podle dřívější právní úpravy vyhl. č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, označované jako potvrzení o pracovní neschopnosti), které obviněný předložil soudu po skončení hlavního líčení dne 12. března 2007, se totiž vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely a není z něj patrný charakter onemocnění, způsob léčby ani druh a rozsah omezení, která pro obviněného z jeho onemocnění nebo léčby vyplývají. Samo o sobě tak nemůže být dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u soudního jednání zdravotní důvody (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, zveřejněné pod č. T 461. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 11 Tdo 324/2009). Obviněným předložené rozhodnutí o pracovní neschopnosti navíc svědčí spíše o tom, že obviněnému v účasti na hlavním líčení soudu nic nebránilo. Z rozhodnutí totiž vyplývá, že obviněnému byly přes jeho pracovní neschopnost povoleny jednou denně na čtyři hodiny vycházky. Jeho zdravotní stav tedy zjevně nebyl ošetřující lékařkou shledán natolik vážným, aby obviněnému bránil v běžném fyzicky nenáročném pohybu, tedy např. v běžné chůzi nebo delším sezení. O tom, že takového pohybu obviněný schopný je, svědčí i jeho účast na hlavním líčení soudu, které se konalo dne 26. října 2006, tedy již v době, kdy obviněný byl pro bolesti zad uznán práce neschopným. Z protokolu o tomto hlavním líčení (na č. l. 117a) vyplývá, že obviněný byl přítomen po celou dobu jeho trvání, tj. v době od 8.25 hod do 13.43 hod, aniž by jedinkrát poukázal na svůj nepříznivý zdravotní stav. Obviněný přitom na tomto hlavním líčení vypovídal a vyjadřoval se k prováděnému dokazování. Ke změně zdravotního stavu obviněného přitom od té doby evidentně nedošlo, když z rozhodnutí o pracovní neschopnosti obviněného je zřejmé, že poslední kontrolu svého zdravotního stavu obviněný absolvoval dne 10. ledna 2007, tedy pouhý den před konáním hlavního líčení, z něhož se posléze omlouval pro údajné příznaky chřipkového onemocnění, které si sám diagnostikoval, a na základě výsledků zdravotní prohlídky byl ponechán v pracovní neschopnosti za podmínek nastavených dne 18. července 2006, kdy bylo o jeho pracovní neschopnosti poprvé rozhodnuto.
Nejvyšší soud také považuje za nutné zdůraznit, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. ledna 2007 (na č. l. 133) vyplývá, že obviněný byl o možnosti konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti poučen (a v tomto ohledu nelze přisvědčit tvrzení obviněného obsažené v jeho dovolání) a možnost takového postupu soudu mu tedy byla známa. Obviněný navíc na své přítomnosti u hlavního líčení soudu netrval, o odročení hlavního líčení nepožádal a okolnost, že hlavní líčení proběhlo dne 11. ledna 2007 bez jeho přítomnosti až do odvolacího řízení vůbec nenamítal. Na prvním následujícím odročeném hlavním líčení dne 12. března 2007 byl přítomnému obviněnému podle §219 odst. 3 tr. ř. zopakován dosavadní průběh řízení, tedy i průběh hlavního líčení, jehož se neúčastnil. K tomuto postupu neměl obviněný žádných připomínek (srov. protokol na č. l. 147) a žádných námitek tedy neměl ani ke čtení výpovědí svědků vyslechnutých v jeho nepřítomnosti na hlavním líčení dne 11. ledna 2007.
Postup Okresního soudu v Plzni – městě tak byl podle názoru Nejvyššího soudu správný a v souladu se zákonem. Obviněný P. S. byl předsedou senátu nalézacího soudu dostatečně poučen o tom, že hlavní líčení může být konáno v jeho nepřítomnosti. V posuzované věci přitom nepřicházelo v úvahu ani zákonné omezení obsažené v ustanovení §202 odst. 4 tr. ř., jelikož obviněný se nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Současně nešlo o trestné činy, za které by byl stanoven trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby převyšuje 5 let. Pokud za výše uvedených okolností soud prvního stupně konal dne 11. ledna 2007 hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, nedošlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jak obviněný namítal ve svém dovolání. Postupem nalézacího soudu tak nebylo v žádném směru porušeno ani právo obviněného na obhajobu specifikované především v čl. 37 a 38 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněného, kterou zpochybnil popsaný postup soudu prvního stupně, za nedůvodnou.
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady, které uplatnil proti výrokům o vině pod body I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, lze podřadit pod tento jím uplatněný dovolací důvod. Část dovolatelových námitek, tak jak byly výše již rozvedeny, směřuje i vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o námitkách dovolatele ve vztahu ke způsobu, jakým soudy ve věci hodnotily provedené důkazy (zejména pokud jde o výpověď obviněného a svědka J. P.), a v důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním o tom, že jednání obviněného je trestné a skutek nebyl spáchán za podmínek nutné obrany.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolatel pak naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že skutek popsaný pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně jednak nenaplňuje materiální stránku trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jednak jeho čin není protiprávním, neboť jednal za podmínek nutné obrany, a dále že popis skutku pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a to zejména pokud jde o úmysl obviněného sebe nebo jiného obohatit.
Pokud jde o první z dovolatelových námitek, jejíž podstatou je tvrzení o absenci materiální stránky u trestného činu výtržnictví a trestného činu ublížení na zdraví, jimiž byl obviněný uznán vinným v případě skutku pod bodem I., lze plně odkázat na závěry vyplývající z rozhodnutí uveřejněného pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., tedy že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§3 odst. 2, §75 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty; to ale není posuzovaný případ obviněného.
Lze připomenout, že obviněný na místě veřejnosti přístupném bez zjevné příčiny agresivně zaútočil hned proti několika poškozeným, z nichž jednoho nejprve udeřil pěstí do obličeje takovou silou, že v důsledku této rány upadl na zem, a bezprostředně poté napadl i dalšího poškozeného, když jej opět bez zjevné příčiny udeřil pěstí do obličeje, přičemž i v tomto případě šlo o tak silný úder, že poškozený v jeho důsledku upadl na zem, kde jej obviněný ještě kopl do obličeje a znovu tedy zaútočil na takovou část těla poškozeného, kde jsou uloženy jednak životně důležité orgány a jednak všechny orgány smyslové. Druhému z poškozených obviněný svým jednáním způsobil zranění, která si vyžádala několikatýdenní dobu léčení a pracovní neschopnosti. Dovolávat se nedostatku materiální podmínky trestnosti činu tak není v tomto kontextu případné a námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná. Rovněž tak není namístě námitka obviněného spočívající v tvrzení, že jednal v nutné obraně, když tuto námitku obviněný založil na zcela odlišných skutkových zjištění, než jaká učinily oba nižší soudy. V tomto směru lze jen odkázat na výše již citovaná skutková zjištění obsažená ve výroku rozsudku soudu I. stupně pod bodem I., se kterými se ztotožnil i odvolací soud. Jestliže obviněný poškozené „bez zjevné příčiny“ fyzicky napadl způsobem v rozsudku soudu prvního stupně uvedeným, pak tato zjištění jsou naprosto neslučitelná s jeho tvrzením, že jednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení §13 tr. zák.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ve vztahu k poslednímu okruhu dovolatelových námitek, jež založil na tvrzení, že popis skutku (pod bodem III.) ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje konkrétní zjištění, která by odpovídala právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu rozsudku (srov. č. 43/1994 –I. Sb. rozh. tr., a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 236/2002). Pouze obsahuje-li skutková věta výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř., je možno považovat projednání věci před soudem za úplné, tj. v souladu s právem obviněného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 83/04).
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (§89 odst. 11 tr. zák. – nejméně 25 000,- Kč).
Z právní věty rozsudku je zřejmé, že Okresní soud v Plzni - městě považoval za naplněné ty znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
V posuzované věci z provedeného dokazování opírajícího se zejména o svědeckou výpověď poškozené D. V., výpovědi svědků M. Š. a D. Š. a dále též o znalecký posudek z oboru písmoznalectví, vyplynulo, že obviněný bez vědomí a souhlasu nájemce klubu „E.“ M. Š. a s vědomím, že nájemní smlouva tohoto nájemce o devět dní později ke dni 31. května 2007 končí, nabídl dne 22. května 2007 poškozené D. V. možnost tichého společenství v klubu spojenou s vyplácením pravidelného měsíčního výnosu, přitom od ní převzal finanční částku ve výši 150 000,- Kč představující její vklad do společenství a nechal jí podepsat smlouvu o takovém společenství opatřenou zfalšovaným podpisem M. Š. Peníze ale obviněný M. Š. nikdy nepředal a dne 30. května 2007 poškozené telefonicky sdělil, že klub zkrachoval a její podíl byl použit k úhradě ztráty. Je tedy zřejmé, že obviněný pod předem připravenou falešnou záminkou získání podílu na klubu, které nebylo možné vzhledem k nevědomosti a nesouhlasu jeho nájemce jakož i končící nájemní smlouvy, vylákal od poškozené finanční prostředky ve výši 150 000,- Kč, které však nikdy nemohl použít a také nepoužil ke slíbeným účelům, ponechal si je pro svou vlastní potřebu a poškozené sdělil nepravdivou informaci o krachu klubu a použití jejich peněz na úhradu jeho ztrát. Je tedy zřejmé, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák.
Tato zjištění pak soud prvního stupně vyjádřil ve výrokové části svého rozsudku v tzv. skutkové větě slovy bez vědomí a souhlasu oprávněného nájemce klubu E. M. Š. pod záminkou jejího podílu na finančním hospodaření klubu a pravidelného měsíčního vyplácení části výnosu uzavřel s poškozenou D. V. smlouvu o tichém společenství, na jejímž základě převzal od poškozené vklad ve výši 150 000,- Kč, které však správci M. Š. nikdy nepředal a následně dne 30. 5. 2007 telefonicky sdělil poškozené, že klub zkrachoval a její vklad byl použit na úhradu ztráty, načež k 31. 5. 2007 došlo k ukončení podnájmu nájemce M. Š.
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky obviněného v tomto směru nemohou obstát. Soud především učinil ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zcela konkrétní skutková zjištění, která následně popsal ve skutkové větě výroku o vině. Postupoval přitom v zásadě v souladu s §120 odst. 3 tr. ř., když uvedl potřebné konkrétní okolnosti, v nichž po objektivní i subjektivní stránce spatřuje naplnění trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a zároveň skutek popsal způsobem, který jej umožňuje spolehlivě odlišit od jiného. Tvrzení dovolatele, že zjištěný skutkový stav nevykazuje všechny zákonné znaky mu přisouzeného trestného činu je tak zjevně neopodstatněné. Mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy na základě dostatečně provedeného důkazního řízení ustálily skutkový stav, jenž podřadily pod odpovídající právní kvalifikaci.
Nejvyšší soud tak dovolání obviněného P. S. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík