ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.923.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 923/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2010 dovolání podané obviněnou V. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 55 To 665/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 150/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 1 T 150/2004, byla V. P. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., za který byla podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Poškozená M. U. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byla obviněná zproštěna obžaloby pro další dva skutky, ve kterých byly spatřovány trestné činy podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a §147 odst. 1 a §126 odst. 2 tr. zák.
Podle skutkových zjištění se obviněná trestné činnosti dopustila tím, že v L. na základě uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 12. 5. 2003 si půjčila od M. U. částku ve výši 100.000,- Kč s termínem splatnosti půjčky 12. 6. 2003, přičemž účelem půjčky byly osobní potřeby obviněné, a v době uzavření smlouvy o půjčce dluhy obviněné činily kolem 1.000.000,- Kč, přičemž obviněná neměla zdroj, z něhož by byla schopna dluh uhradit, čímž způsobila M. U. škodu ve výši 100.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 55 To 665/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Vogela dovolání , kterým napadla „výrok o vině i trestu“, uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a odkázala na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněná v tom, že její hlavní odvolací námitka směřovala proti naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Zejména má námitky proti rozhodování odvolacího soudu, který její námitky a navrhované důkazy nevzal do úvahy a pouze obecně odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Jde tak o rozhodnutí formální porušující právo obviněné na obhajobu.
Ačkoli si obviněná brala půjčku pouze na krátkou dobu, měla podle svého dovolání za to, že na základě vystavených faktur obdrží finanční prostředky na její úhradu. Jednalo se o faktury za květen a červen 2003 ve výši 111.535,- Kč a za červenec 2003 na 127.306,- Kč. (Bohužel zaplacené pozdě nebo vůbec.) Půjčka byla určena na potřeby firmy a obviněná chtěla udržet podnikání. Měla zakázky, ze kterých mohla dluh uhradit. V řízení nebyl dán důkaz, že by naplnila subjektivní stránku trestného činu podvodu, naopak soudy opomíjely důkazy, které toto vyvracely. Pokud soudy měly za to, že obviněná je předlužená, uváděla k tomu, že počátek podnikání je vždy nejtěžší, jsou největší výdaje. Zakoupila stroje na leasing v celkové výši asi 800.000,- Kč a tento závazek řádně v měsíčních splátkách platila. Obviněná je přesvědčena, že pokud by jí nebyl zamezen přístup do dílny, všechny závazky by uhradila. Ani z případného dalšího zadlužení nelze vyvodit, že nechtěla splatit jednu konkrétní půjčku. Jedním z dlužníků obviněné byla i poškozená, která si u ní objednala a odebrala zboží, které nezaplatila.
Obviněná poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 2448/08, a zdůraznila, že poškozená ji o dlužnou částku včetně úroků zažalovala, tato jí byla přiznána a obviněná ji splácí exekutorovi. Poškozené tak škoda nevznikla. Podle obviněné také není dána trestnost jejího jednání vzhledem k době, která od jeho spáchání uběhla. Připomněla, že se soudí o náhradu škody s OIDS, spol. s r. o., za to, že jí znemožnili přístup do dílny a sebrali šicí stroje. Dílnu i s šicími stroji si poté pronajala poškozená, která obviněné za nájem strojů nic neuhradila.
Obviněná má za to, že v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a na prokazování jejích tvrzení. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 617/2000. Uzavřela, že o skutkovém stavu, jak ho zjistil soud prvního i druhého stupně, jsou vážné pochybnosti, odůvodnění je neúplné a neumožňuje jej řádně přezkoumat. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 55 To 665/2009-226, a rozsudek Okresního soudu v Liberci, č. j. 1 T 150/2004-214, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněnou podaného dovolání uvedl, že dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat námitky neúplnosti dokazování a nesprávného hodnocení provedených důkazů, neboť jde o otázky upravené normami procesního práva. Dokazování podle něj proběhlo v dostatečném rozsahu, hodnocení důkazů nevykazuje logických vad. Mezi provedenými důkazy a soudy obou stupňů zjištěným skutkovým stavem neshledal státní zástupce žádný rozpor. Za správný považuje také závěr o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu. Odvolací soud podle něj rozsudek nalézacího soudu řádně přezkoumal. Námitky obviněné ohledně nezaplacených odběrů zboží poškozenou a spor se společností OIDS, spol. s r. o., pak s projednávanou věcí nesouvisejí.
Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněná označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v případě převážné části námitek obviněné, jimiž napadá procesní postup soudů obou stupňů zejména při dokazování a hodnocení provedených důkazů, v případě odvolacího soudu pak namítá nedostatečné vypořádání se s jejími námitkami a nedostatečné odůvodnění odvolacího rozhodnutí. Tyto námitky zvolenému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Taktéž subjektivní stránka je předmětem dokazování a soudy založily závěr o nepřímém úmyslu obviněné na jejím vědomí, že nebude schopna dluh (ve stanoveném termínu) uhradit, neboť k tomu neměla zdroj, resp. měla vysoké dluhy. Jestliže obviněná namítá, že v květnu a červnu 2003 měla vystavit faktury, kterými chtěla dluh uhradit, pak nad rámec dovolacího řízení a nad rámec toho, co k této námitce uvedl odvolací soud, Nejvyšší soud dodává, že žádné faktury odpovídající popisu ve spise nenalezl (obviněná neudává číslo listu) ani z protokolů o hlavních líčeních nevyplývá, že by jako důkaz byly provedeny nebo že by obviněná jejich provedení navrhovala. Pokud obviněná není schopna tyto důkazy přesněji označit, vzniká pochybnost, zda vůbec existují. Dále je třeba připomenout, že splatnost půjčky byla smluvena na 12. 6. 2003 a trestného činu podvodu se obviněná dopustila již tím, že byla při jejím sjednávání srozuměna s jejím nesplacením v tomto termínu.
Naopak ze spisu Nejvyšší soud zjistil, že Okresní soud v Liberci v hlavním líčení vyslechl znalce z oboru ekonomika – odvětví řízení, plánování a organizace ekonomiky, odvětví účetní evidence, dodavatelsko-odběratelské vztahy, investice, mzdy, správa národního majetku Ing. Alexandra Berana, který také vypracoval písemný posudek, přičemž tento znalec uvedl, že obviněná byla předlužená ke dni 31. 12. 2002, což jí muselo být zřejmé nejpozději k datu podání daňového přiznání dne 31. 3. 2003 (viz č. l. 167, kde je omylem uvedeno 31. 3. 2009, a č. l. 54 spisu vedeného pod sp. zn. 1 T 108/2005).
Obviněná také uvádí řadu tvrzení, která s projednávanou věcí nesouvisejí, jako dluhy poškozené vůči ní a její spor s OIDS, spol. s r. o., která jí pronajímala prostory k podnikání. Všechny tyto skutečnosti nastaly poté, co obviněná trestný čin podvodu dokonala.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je tak právně relevantní námitkou odkaz obviněné na rozhodnutí Ústavního soudu, kterým zřejmě chtěla říci, že na základě principu ultima ratio by mělo být dostatečné, že ji poškozená o půjčenou částku žalovala, tato jí byla soudem přiznána a obviněná ji splácí exekutorovi. V trestně právní rovině za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. v podstatě plnila funkci ochrany před nadměrnou aplikací trestně právních norem na vztahy, jež jsou předmětem ochrany i dalších právních odvětví, zejména práva občanského, materiální stránka trestného činu. Jestliže stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněné by byl nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), pak by se nejednalo o trestný čin a současně by nemohlo být trestní právo aplikováno, neboť je až krajním prostředkem ochrany. O takovou situaci se však v případě obviněné nejedná.
Ústavní soud České republiky v citovaném rozhodnutí stejně jako v mnoha dalších v podstatě zdůrazňuje, že trestní právo nemá být zneužíváno jako pohodlnější způsob vymáhání nároků, než je podání civilní žaloby spojené s důkazním břemenem a rizikem nesení nákladů řízení. V posuzovaném případě však obviněná naplnila svým jednáním znaky trestného činu podvodu v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Je třeba připomenout, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Obviněná si podle skutkových zjištění půjčila od poškozené peníze v situaci, kdy si byla vědoma toho, že je nebude moci vrátit vůbec nebo minimálně ne ve smluveném termínu. Ačkoli se zřejmě sama cítila být ve svízelné situaci a chtěla za každou cenu věřit v udržitelnost svého podnikání, neopravňovalo ji to k tomu, aby tak činila na úkor další osoby. Ani snahu udržet podnikání nelze považovat za takovou okolnost, která by snižovala společenskou nebezpečnost jednání obviněné na úroveň nepatrného stupně. Jak sama obviněná uvádí, poškozená se domohla přiznání svého nároku mimo trestní řízení a nelze tedy tvrdit, že by trestní stíhání mělo sloužit k tomuto účelu. Obecně nelze ani při vědomí trestního práva jako krajního prostředku opomíjet, že trestným činem nevzniká pouze škoda konkrétní osobě, ale poškozena je celá společnost, jejíž hodnoty a vztahy jsou tímto narušeny.
Obviněná také bez dalšího rozvedení uvádí, že není dána trestnost jejího jednání vzhledem k době, která od jeho spáchání uběhla. Trestnost jednání může podle trestního zákona zaniknout pouze prostřednictvím institutu promlčení, což však obviněná nenamítá. Na základě takto obecné námitky tedy není možno napadené rozhodnutí přezkoumávat.
Jestliže pak obviněná namítá porušení práva na spravedlivý proces a práva na prokazování svých tvrzení, tedy práva na obhajobu, nijak tuto námitku nekonkretizuje, neuvádí které důkazy a kdy navrhovala k provedení a jak s jejími návrhy soudy naložily. Lze proto konstatovat totéž co u předchozí námitky.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněné V. P. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch