ECLI:CZ:NS:2010:11.TVO.2.2010.1
sp. zn. 11 Tvo 2/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2010 stížnost obviněného A. P. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 4 To 83/2009, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného A. P. Z. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 42 T 27/2009, byl obviněný A. P. Z. uznán vinným pokračujícím trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zákona za použití ustanovení §143 tr. zákona, a pro pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zákona byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu deseti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný A. P. Z. a státní zástupce odvolání a trestní věc se v době rozhodování o vazbě obviněného A. P. Z. nacházela ve stadiu odvolacího řízení před Vrchním soudem v Praze.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 4 To 83/2009, podle §71 odst. 4, 6, tr. řádu ponechal obviněného A. P. Z. ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) tr. řádu.
Proti tomuto usnesení podal obviněný A. P. Z. stížnost s tím, že nesouhlasí s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o trvání vazebních důvodů na straně obviněného. Usnesení o ponechání obviněného ve vazbě bylo vrchním soudem vydáno sice formálně v zákonem stanovené lhůtě, ve skutečnosti však od posledního prodloužení vazby uplynula lhůta více než půl roku, neboť poslední rozhodnutí o ponechání ve vazbě bylo Městským soudem v Praze vydáno 30. 4. 2009, z důvodu předložení stížnosti obviněného vrchnímu soudu až po 4 měsících – 8. 9. 2009 – však nabylo právní moci až dne 14. 9. 2009. Přestože nyní Vrchní soud v Praze sice rozhodoval o dalším trvání vazby formálně v souladu se zákonem, ve lhůtě 3 měsíců po právní moci od posledního rozhodnutí, považuje obviněný průtahy Městského soudu v Praze v souvislosti s předložením stížnosti vrchnímu soudu za skutečnost, která ve své podstatě znamená porušení a obcházení zákona, neboť tím dochází k prodloužení vazby bez dodržení zákonem stanoveného postupu. Od posledního prodloužení vazby, kterým bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, byl vyhotoven pouze rozsudek v písemné formě s překladem a dne 8. 9. 2009 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v Praze nařídil ve věci veřejné zasedání na 10. 12. 2009, avšak toto bylo odročeno z důvodu nemoci obhájkyně obviněného, nicméně i přes tuto skutečnost má obviněný za to, že doba 7 měsíců, během níž došlo pouze k písemnému vyhotovení rozsudku a předložení spisu odvolacímu soudu je doba nepřiměřeně dlouhá a nelze ji v souladu se zákonem považovat za lhůtu, během níž nebylo možné trestní řízení ukončit z důvodu obtížnosti věci či z jiných závažných důvodů. Městským soudem v Praze nebylo dodrženo ustanovení §129 odst. 2 písm. b) tr. řádu, které stanoví lhůtu pro písemné vyhotovení rozsudku. Nečinnost soudu považuje obviněný za nezákonnou a jedná se o evidentní projev nesplnění zákonné podmínky pro další prodloužení vazby. Ustanovení §71 odst. 4, 6 tr. řádu stanoví povinnost při rozhodování o dalším trvání vazby, prokázat vážné důvody, v důsledku nichž nebylo možné v uplynulé vazební lhůtě řízení ukončit. Splnění této podmínky je třeba vykládat objektivně, neboť v souladu s platnou judikaturou nelze přihlížet k průtahům zaviněným organizačními potížemi na straně orgánů činných v trestním řízení nebo jejich nesoustředěným a liknavým přístupem k vyřizování trestní věci. Obviněný ve své stížnosti dále vyslovil nesouhlas s trváním vazebních důvodů na jeho straně, když z jeho strany rozhodně nehrozí, že bude zmařeno či podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání jeho propuštěním z vazby na svobodu. Obviněný A. P. Z. je občanem Evropské unie, který je vázán mezinárodními smlouvami, jimiž jsou upraveny podmínky předávání stíhaných osob či převzetí trestního stíhání, a proto nelze z pouhé skutečnosti, že se jedná o cizího státního příslušníka, který je ohrožen vysokým trestem, automaticky dovodit, že jeho propuštěním na svobodu hrozí zmaření či podstatné ztížení dosažení účelu trestního stíhání. Pokud tedy soud v napadeném usnesení dostatečně nezdůvodnil podmínku hrozby zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu trestního stíhání v případě propuštění obviněného na svobodu a nebyla splněna zákonná podmínka pro další trvání vazby z důvodu nemožnosti ukončení trestního stíhání v původní lhůtě, považuje obviněný A. P. Z. napadené usnesení za nezákonné a závěrem své stížnosti navrhl Nejvyššímu soudu napadené usnesení zrušit a propustit ho z vazby na svobodu, byť se stanovením dohledu probačního úředníka.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. řádu z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo a dospěl k tomuto závěru.
O důvodnosti vazby obviněného A. P. Z. bylo v průběhu dosavadního řízení několikrát rozhodováno, naposledy napadeným usnesením vrchního soudu. Rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným trestným činem, za který mu byl uložen přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. S ohledem na uložení tohoto trestu byla obava z vyhýbání se trestnímu řízení, ať již tím, že by mohl uprchnout, nebo tím, že by se mohl skrývat, i nadále reálná. V tomto směru je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, odůvodnění útěkové vazby hrozbou vysokým trestem. S ohledem na charakter žalované trestné činnosti, byl v jeho případě dán i důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu, tedy obava z opakování trestné činnosti. Pokud jde o obavu, že by se obviněný na svobodě vyhýbal trestnímu řízení, nebo by opakoval trestnou činnost lze se v podrobnostech ztotožnit se zdůvodněním všech předchozích rozhodnutí, včetně odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. Protože se Nejvyšší soud s tímto rozhodnutím i jeho výstižným odůvodněním plně ztotožňuje, nemohla se stížnost obviněného A. P. Z. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Pro úplnost ještě Nejvyšší soud považuje za nezbytné dodat k námitkám obviněného o nedodržení lhůty stanovené v §129 odst. 2 písm. b) tr. řádu, že se jedná o lhůtu pořádkovou, jejíž nerespektování nezpůsobuje žádné následky z hlediska průběhu trestního stíhání obviněného. Je sice pravdou, že v posuzovaném případě byla lhůta k písemnému vypracování rozsudku delší, ale Nejvyšší soud se ztotožňuje s výstižným odůvodněním napadeného usnesení, ve kterém je podrobně popsán celý průběh dosavadního trestního řízení a ze kterého je patrné, že v předmětném trestním řízení nebyly shledány žádné průtahy, když se jednalo o trestní řízení, ve kterém byly vyžadovány důkazní materiály cestou právní pomoci z ciziny z celé řady evropských států i z USA a všechny písemnosti musely být překládány do cizího jazyka z důvodu, že obviněný A. P. Z. je cizím státním příslušníkem. Pokud došlo k písemnému vyhotovení rozsudku městského soudu až v srpnu 2009, stalo se tak z důvodu složitosti věci a vytíženosti senátu, ale nebylo to v rozporu se zákonem či neodůvodněné. Ke splnění podmínek k dalšímu prodloužení vazby podle §71 odst. 4 tr. řádu se rovněž podrobně vyjádřil v napadeném usnesení vrchní soud a Nejvyšší soud k tomu nemá co dodat.
V současné době jsou ovšem veškeré úvahy o důvodnosti další vazby obviněného A. P. Z. nadbytečné, protože rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 4 To 83/2009, byla trestní věc obviněného pravomocně skončena a nástupem do výkonu trestu vazba obviněnému končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Kučera