ECLI:CZ:NS:2010:11.TVO.20.2010.1
sp. zn. 11 Tvo 20/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2010 stížnost obviněného O. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. 9 To 68/2010, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného O. S. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 2 T 92/2009, byl obviněný O. S. uznán vinným ve spolupachatelství podle §23 odst. 2 tr. zákoníku zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznic s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších třech obviněných.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný O. S. , státní zástupce, poškozený a další obvinění odvolání.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2010, sp. zn. 9 To 68/2010, podle §72 odst. 3 tr. řádu zamítl žádost obviněného O. S. o propuštění z vazby na svobodu.
Proti tomuto usnesení podal obviněný O. S. stížnost s tím, že nesouhlasí s napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, jelikož při předchozím rozhodování Krajského soudu v Praze bylo porušeno ustanovení §71 odst. 1 tr. řádu o vyřizování vazebních věcí přednostně a s největším urychlením, když v jeho případě nebylo po dobu téměř šesti měsíců rozhodnuto o jeho stížnosti, kterou podal na konci ledna 2010 proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 92/2009 ze dne 11. 1. 2010, kterým tento soud rozhodl o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě ve smyslu §71 odst. 4, 6 tr. řádu. Dále stěžovatel namítl, že v řízení o žádosti o propuštění z vazby bylo porušeno jeho právo na slyšení před soudem, jelikož vrchní soud před vydáním napadeného usnesení neumožnil stěžovateli účast na jednání ve věci rozhodování o jeho vazbě, ačkoliv naposledy byl stěžovatel ve věci své vazby soudem slyšen v lednu roku 2010 a od té doby již nikoliv. Obviněný dále uvedl, že existence důvodného podezření ze spáchání trestného činu a vyhlídka odsouzení stěžovatele nejsou relevantním důvodem pro další trvání vazby a již vůbec nemohou zhojit porušení práva stěžovatele na rychlé a zákonné rozhodování v jeho vazební věci. Dále navrhl nahrazení jeho vazby zárukou podle §73 resp. §73a tr. řádu. V závěru své stížnosti obviněný navrhl, aby bylo napadené usnesení vrchního soudu zrušeno a on byl propuštěn z vazby na svobodu, a to i za použití některým z nabízených zajišťovacích institutů vazby.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. řádu z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo a dospěl k tomuto závěru.
O důvodnosti vazby obviněného O. S. bylo v průběhu dosavadního řízení několikrát rozhodováno, naposledy napadeným usnesením vrchního soudu. Rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným trestným činem, za který mu byl uložen přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. S ohledem na uložení tohoto trestu je obava z vyhýbání se trestnímu řízení, ať již tím, že by mohl uprchnout, nebo tím, že by se mohl skrývat, i nadále reálná. V tomto směru je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, odůvodnění útěkové vazby hrozbou vysokým trestem. S ohledem na charakter žalované trestné činnosti, je v jeho případě dán i důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu, tedy obava z opakování trestné činnosti. Obava z toho, že by se obviněný na svobodě choval způsobem předvídaným v ustanovení §67 písm. a) tr. řádu nebo §67 písm. c) tr. řádu je natolik důvodná, že vazební důvody nemohou být nahrazeny ani nabízenou zárukou podle §73 tr. řádu nebo peněžitou zárukou podle §73a tr. řádu.
K námitce obviněného O. S. o porušení zákonného ustanovení §71 odst. 1 tr. řádu při předchozím rozhodování Krajského soudu v Praze, který předložil stížnost obviněného do jeho rozhodnutí ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. 2 T 92/2009, o další vazbě obviněného Vrchnímu soudu v Praze po šesti měsících lze uvést pouze to, že s touto námitkou se vrchní soud, jako soud druhého stupně, v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádal a o stížnosti obviněného již bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 9 To 69/2010, rozhodnuto. Pokud jde o námitku porušení práva obviněného na slyšení před soudem při rozhodování o jeho vazbě, tak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle judikatury Ústavního soudu není nutné vždy slyšet obviněného v souvislosti s rozhodováním o dalším trvání vazby nebo o jeho žádosti o propuštění z vazby, zejména pokud jde o opakování v krátké době od vzetí do vazby nebo předchozího rozhodování, v rámci něhož byl obviněný slyšen. V dotčeném případě sice uběhla od posledního slyšení obviněného O. S. při rozhodování o jeho vazbě několikaměsíční doba, ale v jeho žádosti o propuštění nebyly uplatněny žádné nové argumenty proti ponechání ve vazbě ani žádné nové důkazní návrhy na podporu žádosti o jeho propuštění. Navíc nebyl v jeho žádosti o propuštění z vazby ze dne 7. 7. 2010 výslovně projeven požadavek na jeho osobní přítomnost při dokazování, jež by založil jeho právo na přítomnost při soudním projednání (viz ÚS 6/2004-u.).
Pokud jde tedy o předpoklad, že by se obviněný na svobodě vyhýbal trestnímu řízení, nebo opakoval trestnou činnost, lze se v podrobnostech ztotožnit se zdůvodněním všech předchozích rozhodnutí, včetně odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. Protože se Nejvyšší soud s tímto rozhodnutím i jeho výstižným odůvodněním plně ztotožňuje, nemohla se stížnost obviněného O. S. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Trestní řízení proti obviněnému trvá zatím dobu, která je přiměřená náročnosti projednávané věci, žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny.
Pokud obviněný O. S. nabídl nahrazení vazby zárukou za jeho chování podle §73 tr. řádu nebo peněžitou zárukou podle §73a tr.řádu, učinil tak až ve stadiu řízení před soudem druhého stupně. V případě, že by Nejvyšší soud, jako soud druhého stupně o této záruce za vazbu rozhodl sám, byly by strany trestního řízení zbaveny práva na opravný prostředek, a proto je nutné, aby o této záruce rozhodl vrchní soud, jako soud prvního stupně.
Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Kučera