ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1232.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1232/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) Ing. J. N ., b) Ing. B. N . a c) M . N ., zastoupených JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Resslova 9, proti povinné M. D ., zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 E 23/2007, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci z 30. 10. 2007, č. j. 40 Co 1035/2007-48, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávnění jsou povinni zaplatit povinné společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.560,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Šťastného.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 5. 6. 2007, č. j. 47 E 23/2007-23, jímž okresní soud zamítl návrh oprávněných na nařízení výkonu rozhodnutí přestěhováním povinné do náhradního bytu č. 2 v O.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zajištěná bytová náhrada (jíž měl podle exekučního titulu být přiměřený náhradní byt) neodpovídá požadavku rovnocennosti, jelikož oproti vyklizovanému bytu o výměře 94,02 m2 (z toho „započitatelné“ výměře 87,32 m ) má – včetně dvou lodžií o výměře 6,4 m2 – výměru pouze 38,3 m2 a srovnatelný není ani z hlediska počtu místností, protože oproti vyklizovanému bytu o kuchyni a třech pokojích sestává pouze z kuchyně a pokoje jediného. Dále pak odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku definuje náhradní byt jako byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti; tento požadavek nabídnutý náhradní byt nesplňuje, poněvadž vyklizovaný byt povinná obývá se svou zletilou dcerou, jež jí poskytuje pomoc ve stáří, a s ohledem na její věk po ní nelze spravedlivě požadovat, aby společně s dcerou užívala byt jednopokojový. Podle názoru odvolacího soudu oprávnění nevyvinuli dostatečné úsilí, které lze od nich vyžadovat, aby zajistili byt podle místních podmínek se nejvíce blížící bytu vyklizovanému, jelikož byt na ulici I. P. Pavlova je prvním v pořadí nabídnutým náhradním bytem, přičemž oprávnění nedoložili listinnými důkazy, že v městě Olomouc nejsou schopni zajistit byt lépe odpovídající bytu vyklizovanému.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětlují, v čem má napadené rozhodnutí mít zásadní právní význam, oprávnění namítají existenci vady, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a – ovšem bez jakékoli specifikace – nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřují v tom, že soudy obou stupňů považovaly za nadbytečný jimi navržený důkaz svědeckým výslechem jejich syna M. N., který byt nyní nabízený jako byt náhradní zakoupil do vlastnictví. Bez provedení tohoto důkazu soudy podle mínění dovolatelů nemohly ze všech hledisek posoudit, zda tento náhradní byt má charakter bytu přiměřeného, a zda oprávnění vyvinuli veškeré úsilí, které po nich bylo možno požadovat k zajištění této bytové náhrady.
Povinná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případně jeho zamítnutí.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Oprávnění sice napadenému rozhodnutí přisuzují po právní stránce zásadní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak již judikatura (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 31. 3. 1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 3, ročník 1994, pod poř. č. 6) ze srovnání zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli přiměřeného dovodila, přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou, nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt; současně však byl přijat závěr, že se zřetelem k místním podmínkám v dané obci na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality trvat nelze. Pojmy „zásadní rovnocennost“ a „místní podmínky“ jsou vykládány v tom smyslu, že kladou na pronajímatele (příp. vlastníka) požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 30. 7. 1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998 pod poř. č. 163).
Činí-li ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř. (zde ve spojení s ustanovením §712 odst. 2 občanského zákoníku) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění (v daném případě přiměřeného) náhradního bytu, jde - co do právní konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovanou hypotézou; vyložit pojem „přiměřeného náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát.
To však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými kritérii (rozlohou, počtem místností, kvalitou, vybaveností, polohou bytu ve městě i jeho umístěním v domě) se totiž zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolateli hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže. Judikatorní zásadě, že nelze trvat na absolutní srovnatelnosti vyklizovaného a nabízeného náhradního bytu, neodporuje ani závěr odvolacího soudu, že náhradní byt o rozloze pouze 40,72 %, resp. 43, 86 % rozlohy bytu vyklizovaného a o podstatně nižším počtu místností (jednom pokoji oproti třem pokojů v bytě vyklizovaném) požadavky předepsané ustanovením §712 odst. 2 občanského zákoníku pro přiměřený náhradní byt (zejména při současných poměrech povinné) nesplňuje. Ve světle tohoto závěru je nerelevantní také dovolací argument, že nabízený náhradní byt je přiměřený „i co do výše jeho výměry v porovnání s výší neregulovaného nájemného, neboť byty za neregulované nájemné se neobchodují vůbec nebo jen v nepatrném procentu s nájemním poměrem na dobu neurčitou“ (čtvrtý odstavec třetí strany dovolání na č.l. 59).
Výtkou, že soudy neprovedly navržený důkaz, oprávnění uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 o.s.ř., jenž je ovšem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. a/ bod 2., §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i 20% DPH ve výši 260,- Kč
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu