ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1780.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1780/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněných a) Ing. M. V. a b) MUDr. M. V. , obou zastoupených JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, ul. 28. října 463/3, proti povinné Mgr. H. N. , zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 6/11, vyklizením bytu se zajištěním náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 24 Nc 2118/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2008, č. j. 40 Co 423/2007-141, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 1. 12. 2006, č. j. 24 Nc 2118/2006-56, nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 30. 4. 2003, č. j. 11 C 196/97-163, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 10. 2005, č. j. 40 Co 1023/2003-243, exekuci vyklizením bytu povinné o třech pokojích, kuchyni a příslušenství, nacházejícího se v přízemí domu č. p. 2196 v Přerově, ul. Bezručova 15, a přestěhováním povinné a všech, kdo s ní bydlí na základě jejího práva, do náhradního bytu o velikosti 3+1, nacházejícího se v budově č. p. 239, stojící na parcele č. 1981/22 v Přerově, ul. Jasínkova 1, číslo bytové jednotky 15, a dále pro vymožení nákladů exekuce, které budou v jejím průběhu stanoveny. Provedením exekuce pověřil JUDr. Tomáše Vránu, soudního exekutora.
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení okresního soudu s tím, že se náhradní byt nachází v budově č. p. 329. Dospěl k závěru, že zajištěný byt v panelovém domě splňuje požadavky kladené na náhradní byt. Protože náhradním bytem je i byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, nepovažoval za důvodnou námitku, která zajištění takového náhradního bytu zpochybňovala. Uvedl, že nabízený náhradní byt svým vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a že byla zajištěna ochrana povinné i z hlediska časového, neboť náhradní byt byl zajištěn na dobu neurčitou. Na základě lékařské zprávy MUDr. Kalabusové a MUDr. Nestrojila, CSc. dovodil, že přestěhování povinné do náhradního (panelového) bytu nebrání ani její zdravotní stav (alergie, zdravotní problémy způsobené pracovním úrazem). Za nepřiměřené dále nepovažoval ani nájemné ve výši 3 000,- Kč, které je požadováno za srovnatelné byty v daném místě. Uvedl zároveň, že na pronajímatele nelze přenášet případné finanční těžkosti povinných osob při uspokojování potřeb bydlení. Pro nařízení exekuce je rovněž bezvýznamné, že povinná podala žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy.
Dovolatelka v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a písm. b/ o. s. ř.). Tvrdí, že nabízený byt nesplňuje kritéria náhradního bytu. Uvedla, že trpí chronickým neurologickým onemocněním, alergickými potížemi, onemocněním pohybového ústrojí, a proto byt ve čtvrtém patře je vzhledem k poloze výtahu pro povinnou téměř nepřístupným. Obává se rovněž, že poloha bytu, nacházejícího se na velmi rušné ulici, by jen zhoršila její neurologické onemocnění. Podle jejího názoru nemůže zajištěný byt splňovat kritéria bytu náhradního i z toho důvodu, že má zhruba o 40 % menší podlahovou plochu než byt vyklizovaný, k vyklizovanému bytu náleží rozsáhlé příslušenství – půda, sklep, dvě garáže a zahrada. Přestěhováním do bytové náhrady by proto byla podstatně omezena v obvyklém životě. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jejím tvrzením o neplatnosti nabývacího titulu oprávněných k vyklizovanému bytu, v důsledku čehož je povinná nadále podílovou spoluvlastnicí nemovitostí, jež mají být vyklizeny. V případě neplatnosti nabývacího titulu je totiž dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby zrušil i usnesení soudu prvního stupně.
Oprávnění ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že dovolatelka zpochybňuje jen skutková zjištění; relevantní skutečnosti či tvrzení, která by odůvodňovala projednání dovolání proto, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, však nenabízí.
Dovolací soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, včetně jeho obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatelka argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přednesla, avšak hodnocením námitek v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Závěry, které v projednávané věci učinil soud, jsou navíc soustředěny ke zcela konkrétnímu skutkovému základu, což možnosti potřebného všeobecného judikatorního přesahu omezuje, resp. potlačuje (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka v zásadě brojí proti závěru, že zajištěná bytová náhrada splňuje kritéria náhradního bytu. Pojem „náhradního bytu“ je v judikatorní praxi vykládán demonstrativním výčtem obecných kritérií, přičemž jeho výklad lze mít za nesprávný jen tehdy, lze-li spolehlivě uzavřít, že z objektivních logických nebo věcných hledisek nemůže obstát. To však odvolacímu soudu vytýkat nelze. V projednávané věci se totiž odvolací soud všemi určujícími kritérii podrobně zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal. Zejména se zabýval otázkou velikosti podlahové plochy bytu, která může být dokonce i u přiměřeného náhradního bytu – na nějž ani povinná dle vykonávaného titulu nárok nemá - menší a s menším počtem obytných místností, než u bytu vyklizovaného, a totéž se nepochybně týká i příslušenství bytu; soud se zabýval také výší nájemného včetně plateb za služby spojené s nájmem, zkoumal zdravotní stav povinné ve vztahu k vhodnosti polohy zajištěného bytu a neopomněl ani posoudit bytovou náhradu z hlediska požadavku na trvalost zajištění.
Pokud tedy povinná tyto závěry odvolacího soudu popírá, zpochybňuje tím skutková zjištění, jejichž nesprávnost, případně neúplnost však lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacích důvodů v §241a odst. 3 resp. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ty však přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. l písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132; usnesení ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 1090/2005; usnesení ze dne 26.06.2007, sp. zn. 29 Odo 991/2005; usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Pokud se týká námitky jiného probíhajícího řízení (zahájeného žalobou povinné na určení neplatnosti nabývacího titulu k vyklizovanému bytu), tato nemá při rozhodování o nařízení exekuce význam. Při věcném posuzování návrhu na exekuci v projednávané věci soud totiž pouze zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni (tj. zda titul přiznává oprávněnému vymáhané právo a ukládá povinnému vymáhanou povinnost), zda osoba, která má být pověřena provedením exekuce, je soudním exekutorem, a zda oprávněný prokázal zajištění stanovené bytové náhrady (§52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“, §261a a násl. o. s. ř.). Soud výkonu se otázkou platnosti nabývacího titulu oprávněných k vyklizovanému bytu ve fázi nařízení exekuce nezabývá.
Protože odvolací soud k přezkumu předložené otázky vyřešil v souladu se standardní judikaturou, jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nemá. Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného dovolací soud uvádí, že užití institutu odkladu vykonatelnosti je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (§238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), je z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu