ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2049.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2049/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinová v exekuční věci oprávněného V. K. , proti povinné B. K. , zastoupené JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem se sídlem v Tišnově, Jungmannova 68, pro 365.112,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 22 Nc 7478/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2008, č. j. 12 Co 681/2006-83, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2008, č. j. 12 Co 681/2006-83, se s výjimkou dovoláním nenapadeného výroku I. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno – venkov usnesením ze dne 29. 5. 2006, č. j. 22 Nc 7478/2004-61, zcela zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 4. 5. 2004, č. j. 22 Nc 7478/2004-11 (výrok I.), oprávněnému uložil zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4.067,50 Kč (výrok II.), povinné uložil nahradit oprávněnému náklady exekuce ve výši 4.067,50 Kč (výrok III.) a současně zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 1. 9. 2004, č. j. Ex 1113/04-4 (výrok IV.).
Krajský soud v Brně napadeným usnesením odvolání soudního exekutora, pokud směřovalo proti části výroku I. usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce pro vymáhanou pohledávku ve výši 365.112,20 Kč a proti výroku IV., odmítl /výrok I./. V zůstávající části výroku I. ohledně nákladů exekuce usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje /výrok II./. Ve výroku II. usnesení okresního soudu zrušil /výrok III./ a ve výroku III. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení /výrok IV./. Dále rozhodl, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení /výrok V./. Odvolací soud dospěl k závěru, že soudní exekutor je oprávněn napadnout usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení exekuce v části, kterou je rozhodováno o jeho nákladech, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech (oprávněný ani povinná výrok o zastavení exekuce odvoláním nenapadli). Toto oprávnění dovodil z §55a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., a který nabyl účinnosti 1. 1. 2008. Dovodil totiž, že nová právní úprava se vztahuje v plném rozsahu i na řízení zahájená před účinností zákona č. 347/2007 Sb., a že z §55a z. č. 120/2001 Sb., který byl včleněn do zákona č. 120/2001 Sb. citovaným zákonem, vyplývá, že k návrhu účastníka lze exekuci zastavit pouze v případě, jsou-li již zaplaceny (uhrazeny či vymoženy) náklady soudního exekutora. Protože v souzené věci dosud náklady exekuce uhrazeny nebyly, nemohla být exekuce zastavena zcela. Odvolací soud poté uzavřel, že zastavení exekuce zavinila povinná, která teprve po zahájení řízení vymáhanou částku mimo rámec exekuce zaplatila. Jestliže povinná dosud náklady exekuce neuhradila, nelze exekuci zcela zastavit. Odvolání proti výroku IV. usnesení soudu prvního stpně odmítl odvolací soud pro nepřípustnost a výrok III. tohoto usnesení změnil proto, že z obsahu spisu nevyplývalo, že by oprávněnému nějaké náklady vznikly.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích II. a III. napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vyvozuje z §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že odvolání exekutora proti výroku o zastavení exekuce je třeba posuzovat jako odvolání podané osobou k tomu oprávněnou, neboť exekutor není účastníkem exekučního řízení a ani §55a zákona č. 120/2001 Sb. takovou výjimku nestanoví. Podle jejího názoru nelze toto ustavení v souzené věci použít, neboť správnost rozhodnutí vydaného v roce 2006 nelze posuzovat podle právní úpravy účinné od l. 1. 2008. Dovolání proti výroku III. dovozuje ze skutečnosti, že se jedná o skrytou změnu výroku II. usnesení soudu prvního stupně. Zdůraznila, že dlužnou částku zaplatila poštovní poukázkou dobrovolně hned poté, co bylo s prodlevou vyřízeno její dovolání proti exekučnímu titulu. Vadu řízení spatřovala v tom, že se v důsledku nenařízení jednání nemohla vyjádřit k odvolání oprávněného ani soudního exekutora, které jí ani nebylo zasláno. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudní exekutor ve vyjádření k dovolání uvedl, že povinná dlužnou částku zaplatila až pod tlakem exekučního řízení, a proto je logické, aby se jeho odměna odvíjela od vymožené částky.
Dovolací soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s §238 odst. l písm. d) o. s. ř. je důvodné.
Dovolatelce lze předně přisvědčit, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud v rozporu s §254 odst. 6 o. s. ř. nenařídil ve věci jednání, neboť odvolání směřovala proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Pokud jde o právní posouzení věci a aplikaci §55a zákona č. 120/2001 Sb., Ústavní soud v několika svých rozhodnutích (srov. např. nález Ústavního soudu I ÚS 1562/09 ze dne 24. 9. 2009, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 1762/09 ze dne 3. 7. 2009) uzavřel, že exekuční řízení uskutečňované na základě usnesení soudu o nařízení exekuce, vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb., je třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Jestliže v souzené věci byla exekuce nařízena usnesením ze dne 4. 5. 2004, je zřejmé, že přípustnost dovolání exekutora proti výroku o zastavení exekuce nelze z citovaného ustanovení dovozovat.
Dospěl-li odvolací soud k názoru opačnému, je jeho právní závěr o oprávnění soudního exekutora podat odvolání proti výroku o zastavení exekuce nesprávný. Pro úplnost je třeba připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2391/2006, v němž se Nejvyšší soud zabýval oprávněním soudního exekutora podat opravný prostředek proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o zastavení exekuce.
Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) – usnesení odvolacího soudu ve výroku II. a závislých výrocích III. a IV. o nákladech exekuce a nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Soudy nižšího stupně jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu