ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2376.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2376/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Technika spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10, Pod Altánem 99/103, IČ 618 54 522, zastoupeného Mgr. Martinou Fraňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Pod Altánem 99/103, proti povinnému AGENTURA TPR s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Jílovská 1167/71, IČ 267 39 852, zastoupenému Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 32, pro 251.997,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 65 Nc 17646/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2008, č. j. 20 Co 33/2008 - 38, takto:
Dovolání proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2008, č. j. 20 Co 33/2008 - 38, jímž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2007, č. j. 65 Nc 17646/2007 - 5, se z a m í t á ; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným usnesením změnil usnesení ze dne 5. 3. 2007, č. j. 65 Nc 17646/2007 - 5, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005, č. j. 19 Cm 19/2003 - 126, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006, č. j. 3 Cmo 222/2005 - 169, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 251.997,- Kč, pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Dagmar Kuželovou, Exekutorský úřad Praha 4, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů soudní exekutorky. Odvolací soud dovodil, že návrh povinného na zastavení exekuce je třeba v daném případě posoudit jako odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce, jelikož byl podán v době běhu odvolací lhůty podle §204 odst. 2 o. s. ř. a zároveň obsahuje přípustný odvolací důvod ve smyslu §44 odst. 10 exekučního řádu, neboť povinný namítá nevykonatelnost, resp. nedostatek exekučního titulu jako skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. S poukazem na to, že podkladovými rozhodnutími nebyla oprávněnému přiznána vymáhaná částka, nýbrž mu bylo pouze založeno právo uveřejnit v označeném tisku podstatný obsah rozhodnutí soudu prvního stupně na náklady žalovaného (povinného), a podkladová rozhodnutí tak nejsou způsobilými exekučními tituly podle §40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu, dospěl k závěru, že na jejich základě nelze exekuci nařídit.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl ve všech jeho výrocích oprávněný dovoláním z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval občanský soudní řád a exekuční řád, posoudil-li návrh povinného na zastavení exekuce jako odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, ačkoliv z obsahu podání povinného vyplývá, že nezamýšlel podat odvolání a vyvolat tak odvolací řízení, ale docílit zastavení exekuce, což vyplývá i z toho, že v něm odkazuje na ustanovení občanského soudního řádu upravující zastavení řízení. Poukazuje rovněž na to, že na usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce byla vyznačena právní moc a že tentýž soud posléze usnesením č. j. 65 Nc 17646/2007 - 20, odložil exekuci do pravomocného rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce, avšak po dvou měsících svůj názor přehodnotil a oprávněnému sdělil, že právní moc vyznačil omylem a že návrh povinného na zastavení exekuce posoudil jako odvolání proti usnesení soudu o nařízení exekuce. Odvolací soud ovšem s ohledem na vyznačenou právní moc neměl ve věci vůbec rozhodovat. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel spatřuje v tom, že „odvolací soud bez dalšího přijal fakt, že usnesení o nařízení exekuce není pravomocné, ačkoliv doložka právní moci na něm již byla vyznačena a ačkoliv ze spisu vyplývalo, že soud prvního stupně považoval své rozhodnutí po dlouhou dobu za pravomocné“. Vada řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak podle dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud s ohledem na vyznačenou právní moc usnesení soudu prvního stupně nebyl příslušný ve věci rozhodovat. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení a aby byla odložena vykonatelnost tohoto rozhodnutí.
Povinný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání proti výroku o věci samé je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §130 exekučního řádu, není však důvodné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 532/2005, zaujal názor, „že nesprávné posouzení podání jako odvolání namísto jeho správné kvalifikace podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. by bylo možno považovat za vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.“, tedy nikoliv za dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (jak se dovolatel mylně domnívá), jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Ustálená soudní praxe (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 180 -181) dovodila, že „se zřetelem na požadavek rychlosti řízení o soudní výkon rozhodnutí je nutno vždy posoudit ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. co nejdůsledněji obsah podání povinného a uvážit, zda jde o odvolání či o návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (nejde-li o návrh na odklad provedení výkonu rozhodnutí). Jestliže podání obsahuje námitky, které lze vyřídit v odvolacím řízení, je-li totiž vytýkáno, že soud při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí nesplnil povinnosti, které pro toto období řízení a rozhodování vyplývají ze zákona, že tedy např. soud přehlédl nedostatek některé z podmínek řízení nebo že neporovnával, zda návrh na nařízení výkonu rozhodnutí je podložen vykonatelným rozhodnutím či neposuzoval navrhovaný rozsah a vhodnost způsobu výkonu rozhodnutí, jde o odvolání, a to bez ohledu na to, jak bylo podání povinným označeno, a je třeba takové podání předložit se spisem odvolacímu soudu. To platí i v případě, že podání obsahuje jak údaje, které nutno posoudit jako obsah odvolání, tak i údaje, jež mohou být předmětem návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Rozhodování o odvolání má v takovém případě přednost, protože je zpochybněno přímo vydané usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a odkládá se tak ve smyslu ustanovení §206 odst. 1 o. s. ř. právní moc usnesení, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí. Zvláštní případ nastane, namítá-li povinný v podání, že vykonávané rozhodnutí nebylo v době nařízení výkonu vykonatelné. Tato námitka může být předmětem odvolání, protože soud je povinen zkoumat, zda je návrh na nařízení výkonu podložen vykonatelným rozhodnutím, ale může být i důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. I tu je však třeba dát přednost vyřízení podání jako odvolání, čímž bude vyřízeno podání i pokud obsahovalo současně také návrh na zastavení soudního výkonu rozhodnutí. Z tohoto postupu také vyplývá, že o zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. lze rozhodovat jen tehdy, by-li návrh na zastavení podán až po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Jestliže podání povinného obsahuje výlučně námitky, které mohou být důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. d), g) a h) o. s. ř., jde o návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, i když podání bylo označeno jako odvolání, a rozhodne o něm soud prvního stupně“. S ohledem na §52 odst. 1 exekučního řádu se tyto závěry vztahují i na exekuční řízení.
Jestliže v posuzované věci povinný v podání doručeném soudu prvního stupně dne 20. 6. 2007 namítl nevykonatelnost, resp. nedostatek exekučního titulu k nařízení exekuce, tedy z hlediska §44 odst. 10 exekučního řádu, ve znění účinném do 30. 10. 2009, přípustný odvolací důvod, přičemž toto podání podal soudu prvního stupně v odvolací lhůtě, nepochybil odvolací soud, posoudil-li toto podání jako odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, a to bez ohledu na to, že povinným bylo označeno jako návrh na zastavení exekuce. Z toho vyplývá, že řízení není z důvodu, že odvolací soud předmětné podání povinného posoudil jako odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, vadou uvedenou v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo.
Okolnost, že na usnesení soudu prvního stupně byla chybně vyznačena doložka právní moci, pak nic nevypovídá o správnosti napadeného usnesení odvolacího soudu. Soudní rozhodnutí totiž nabývá právní moci ze zákona (viz §159 o. s. ř.); skutečnost, že na rozhodnutí byla nesprávně vyznačena právní moc dosud nepravomocného rozhodnutí, nemá pro nabytí právní moci význam. Podobně dovolací soud např. v rozsudku ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1057/2003, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2099 vyslovil, že „samotná doložka právní moci není právní skutečností, která by měla vliv na právní vztahy účastníků řízení. Takovýto vliv má pouze právní moc rozhodnutí jako taková, která nastane - nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení – v okamžiku, kdy jsou splněny zákonné podmínky, tedy kdy je rozsudek řádně doručen a kdy jej již nelze napadnout odvoláním“. Z uvedeného je zřejmé, že nesprávné vyznačení právní moci na usnesení soudu prvního stupně není důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení.
Není tudíž správná námitka dovolatele, že „odvolací soud s ohledem na vyznačenou právní moc usnesení soudu prvního stupně nebyl příslušný ve věci rozhodovat“, z čehož vyplývá, že k naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. z hlediska této námitky rovněž nedošlo, a že právem nebyl uplatněn ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož naplnění dovolatel spatřuje v tom, že „odvolací soud bez dalšího přijal fakt, že usnesení o nařízení exekuce není pravomocné, ačkoliv doložka právní moci na něm již byla vyznačena a ačkoliv ze spisu vyplývalo, že soud prvního stupně považoval své rozhodnutí po dlouhou dobu za pravomocné“ (nehledě již na to, že tato námitka není vůbec způsobilá tento dovolací důvod naplnit).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku o věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. správné, Nejvyšší soud dovolání oprávněného v tomto rozsahu podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné; ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání v takovém případě nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech není uvedeno. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88). Dovolací soud proto dovolání oprávněného proti výrokům o nákladech řízení podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2010
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu