ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2526.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2526/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr.Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného S.N. proti povinným 1) J.B. , zastoupenému Mgr. Michaelou Pokornou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, a 2) Z.S. pro částku 418.515,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 E 98/2006, o dovolání prvního povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31. 10. 2007, č. j. 17 Co 329/2007-29, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že odvolání druhé povinné odmítl) potvrdil usnesení z 8. 3. 2007, č. j. 8 E 98/2006-11, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k ideálnímu spoluvlastnickému podílu povinného na tam uvedených nemovitostech. S odvolací námitkou nevhodnosti způsobu nařízeného výkonu rozhodnutí se krajský soud vypořádal závěrem, že podle §338e odst. 1 o. s. ř. se na tento způsob výkonu ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř. nepoužije. S druhým argumentem povinného, že oprávněný má k předmětným nemovitostem již zřízeno zástavní právo smlouvou o půjčce z 1. 9. 2003, se odvolací soud nezabýval.
V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „se soud nezabýval duplicitou zajišťovacích práv, a to zástavního práva smluvního a soudcovského“) povinný (bez jakékoli specifikace dovolacího důvodu) namítá, že tím, že se nezabýval argumentem existence smluvního zástavního práva, odvolací soud „pochybil, poněvadž jde o duplicitní a tedy nadbytečné zajištění, a že v případném konkurzu by se oprávněný uspokojil právě z tohoto zástavního práva.“ Dále má povinný za to, že se odvolací soud řádně nezabýval jeho majetkovými poměry „v návaznosti na ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem(§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný však dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vůbec neuplatnil. Jeho argumentace, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou existence smluvního zástavního práva, je uplatnitelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy námitkou, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod je však k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý. Totéž platí o výtce, že se soud nezabýval jeho majetkovými poměry; pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že majetkové poměry povinného nejsou z hlediska nařízení exekuce relevantní nikdy, a tedy ani „v návaznosti na ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř.“, jež se při tomto typu výkonu, jak správně uvádí odvolací soud, podle §338e odst. 1 o. s. ř. nepoužije.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu