ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2802.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2802/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci Zajišťovacího fondu družstevních záložen , se sídlem v Praze 10, Dykova 10, identifikační číslo osoby 25662503, proti povinnému Ing. Z. K. , zastoupenému JUDr. Ondřejem Veselým, advokátem se sídlem v Písku, Hradební 134/II, pro 44.470,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 3 Nc 6288/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19. 3. 2009, č. j. 24 Co 447/2009-25, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26. 11. 2008, č. j. 3 Nc 6288/2008-9, jímž okresní soud nařídil exekuci. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že exekuční titul (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 30. 6. 2008, č. j. 47 C 387/2003-69, kterým byl povinný zavázán k náhradě nákladů nalézacího řízení v částce 44.470,30 Kč do tří dnů od právní moci) je formálně vykonatelný, jelikož byl v souladu s ustanovením §45c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 řádně doručen zástupci povinného a nebylo proti němu v zákonné lhůtě podáno odvolání. S odvolací námitkou povinného, že exekuční titul nebyl doručen – podle jeho názoru v rozporu s ustanovením §168 odst. 2 in fine o. s. ř. – také jemu, se krajský soud vypořádal závěrem, že povinnost k zaplacení náhrady nákladů nalézacího řízení nelze vykládat jako povinnost uloženou ve smyslu ustanovení §168 odst. 2 o. s. ř., tedy „povinnost uloženou účastníku ve vztahu k soudu, aby mohlo řízení proběhnout, a to jen po dobu jeho trvání“, jelikož povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení byla stanovena lhůtou počítanou od právní moci exekučního titulu, tedy „po pravomocném skončení řízení.“ Pokud jde o namítanou neúplnost návrhu na nařízení exekuce spočívající v absenci data podání návrhu, jde podle odvolacího soudu sice o procesní vadu, ta však vliv na správnost napadeného usnesení mít nemohla.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam přisuzuje otázce, kterou podle jeho názoru odvolací soud vyřešil nesprávně, totiž, zda bylo účinně doručeno, jestliže nalézací soud exekuční titul doručil pouze jeho zástupci s procesní plnou mocí, ačkoli šlo o usnesení ukládající mu jako žalobci „nějakou, tedy jakoukoli povinnost, zejména i povinnost zaplatit náklady nalézacího řízení po jeho pravomocném skončení.“ V dovolání povinný uplatňuje všechny tři dovolací důvody. Předně namítá, že napadené usnesení je „ve smyslu ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 34/2008-66až72 ze dne 5.6.2008, l.č. 69, odst.6) nicotné jako rozhodnutí zcela nelogické, trpící vnitřními rozpory. Exekuční titul totiž nebyl a nemohl být v souladu se zákonnými ustanoveními občanského soudního řádu jeho zástupci v uvedenou dobu doručen, protože dne 8. 7. 2008 neexistovalo (a dosud neexistuje) v dané věci vykonatelné rozhodnutí a tedy neexistoval ani exekuční titul, který byl podle zcela nelogického odůvodnění napadeného usnesení doručen jeho zástupci. Vadu, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud – ač v odvolání napadeného usnesení uvádí, že povinný byl v nalézacím řízení zastoupen zástupcem s plnou mocí, jemuž byl titul doručen 8. 7. 2008 – spisem nalézacího soudu důkaz vůbec neprovedl a jednání (§122 o. s. ř.) ani nenařídil, takže povinnému nedal příležitost k takovému důkazu se vyjádřit (§123 o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci povinný spatřuje v tom, že soud prvního stupně exekuci nařídil, ačkoli návrh neobsahoval všechny exekučním řádem stanovené náležitosti, přestože podle jeho názoru měl v takovém případě návrh na nařízení exekuce zamítnout. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje také v nesprávném výkladu ustanovení §168 odst. 2 o. s. ř.; zastává totiž názor, že – byl-li zavázán k zaplacení náhrady nákladů nalézacího řízení – byla mu (osobně), řečeno slovy ustanovení §168 odst. 2 in fine o. s. ř., uložena povinnost, takže exekuční titul měl být doručen nejen jeho zástupci, ale podle §45c odst. 3 o. s. ř. také jemu. Jestliže tedy odvolací soud učinil skutkové zjištění, že exekuční titul dnem 24. 7. 2008 nabyl právní moci a uplynutím třídenní lhůty k plnění i vykonatelnosti, nemá takové zjištění podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ale naopak s obsahem spisu v rozporu.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Předně jeho tvrzení, že „exekuční titul nebyl a nemohl být v souladu se zákonnými ustanoveními občanského soudního řádu jeho zástupci v uvedenou dobu doručen, protože dne 8. 7. 2008 neexistovalo (a dosud neexistuje) v dané věci vykonatelné rozhodnutí a tedy neexistoval ani exekuční titul“, zjevně nemá oporu v obsahu spisu (viz opis exekučního titulu opatřený doložkou právní moci na č. l. 3 exekučního spisu). Dovolatel přitom netvrdí, že k exekuci navržené rozhodnutí nebylo doručeno jeho zástupci s procesní plnou mocí, naopak výslovně v posledním odstavci čtvrté strany dovolání na č. l. 37 versa uvádí, že exekuční titul „byl doručen jen jeho zástupci“, přičemž toto tvrzení přednáší v souvislosti se svým přesvědčením, že exekuční titul právě neměl být doručen jen jeho zástupci s procesní plnou mocí, nýbrž – v souladu s ustanovením §168 odst. 2 o. s. ř. – i jemu samotnému, a to proto, že mu tímto rozhodnutím byla uložena „nějaká povinnost“ mezi něž je nutno podle jeho názoru počítat i povinnost zaplatit, byť po pravomocném skončení nalézacího řízení, i náhradu jeho nákladů.
Soudní praxe je s literaturou (viz např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H.BECK, 2006, 203 s) zajedno v názoru, že úprava provedená ustanovením §45c odst. 3 o. s. ř., se uplatní předně tehdy, má-li být při jednání nebo jiném soudním roku proveden výslech účastníka (§131 o. s. ř.); dalšími úkony, které účastník musí osobně vykonat, jsou například dostavení se ke znalci (§127 odst. 3 o. s. ř.) či jiné obdobné činnosti, z jejichž povahy vyplývá, že je nemůže učinit nikdo jiný než samotný účastník, a tedy ani jeho zmocněnec. V soudní praxi se v této souvislosti hovoří o tom, že jde o činnost charakterizovanou jejím „osobním prvkem“, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího (účastníka řízení), a to tak, že nikdo jiný nemůže právě s ohledem na tento osobní prvek příslušný úkon vykonat (takže v tomto smyslu tedy jde o jednání „nezastupitelné“). Za úkon, který má (musí) v řízení vykonat účastník osobně, naopak nelze považovat splnění povinnosti (uložené rozhodnutím soudu nebo plynoucím ze zákona) zaplatit peněžitou částku; to platí i tehdy, jde-li o zaplacení zálohy na nákladů důkazů (§141 odst. 1 o. s. ř.) nebo o zaplacení soudního poplatku (§4 odst. 1 písm. e/ - h/ a §9 odst. 1 a 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). V těchto případech se nejedná o úkon, který by – jak plyne zejména z jeho povahy – mohl vykonat účastník řízení jen osobně. Soudní poplatek, zálohu na náklady důkazů nebo jiná peněžitá plnění může za účastníka zaplatit jeho zmocněnec či jiná osoba. Usnesení, jímž soud uložil účastníku zaplatit zálohu na náklady důkazu, který navrhl, usnesení, kterým soud účastníka vyzval k zaplacení soudního poplatku nebo kterým mu uložil povinnost zaplatit soudní poplatek, jakož i jiná rozhodnutí, která za řízení ukládají účastníku poskytnout peněžitá plnění – mezi něž není důvodu nezahrnout i rozhodnutí o uložení povinnosti k zaplacení náhrady nákladů řízení – se tudíž doručují jen zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc, popřípadě prostou plnou moc, jestliže zástupce k těmto úkonům výslovně opravňuje.
Ostatní dovolací námitky, jež ostatně povinný sám podřazuje dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., relevantní z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. posledně citované rozhodnutí, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení 243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu