ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3354.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3354/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Celního úřadu Mělník, se sídlem v Mělníku, K Přívozu 2604, proti povinnému L. F. , zastoupenému JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Haštalská 27, pro 43.568.093,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 Nc 5251/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, č. j. 30 Co 326/2007-34, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím odmítl odvolání povinného proti usnesení ze dne 26. 12. 2006, č. j. 3 Nc 5251/2006-3, kterým okresní soud nařídil podle vykonatelného platebního rozkazu ( v originále je rozhodnutí označeno jako „Bescheid“, tedy rozhodnutí, nikoliv platební rozkaz) ze dne 14. 7. 1998, č. j. 500/90307/02/98, vydaného Hauptzollamt Linz), exekuci na majetek povinného pro pohledávku 43 568 093,- Kč a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Romana Chaloupku. Dospěl k závěru, že rozhodnutí je vykonatelné na území České republiky na základě zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (dále též jen „zákon č. 191/2004 Sb.“), které jsou taxativně vymezeny v §1 tohoto zákona – mimo jiné pohledávek týkajících se cel – mezi Českou republikou a státy Evropské unie; jeho vykonatelnost vyplývá z §6 odst. 1 citovaného zákona. Soud dále uzavřel, že žádost o vymáhání pohledávky obsahuje náležitosti uvedené v §5 odst. 2 zákona č. 191/2004 Sb. a že Celní úřad v Mělníku je aktivně legitimován k podání návrhu, neboť při uskutečnění mezinárodní pomoci při vymáhání pohledávek se postupuje podle zákona upravujícího správu daní, jímž je v České republice zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), přičemž celní úřad má při vymáhání nedoplatků cla, daní a poplatků spravovaných celními úřady postavení správce daně (v této souvislosti odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 666/2005). Závěrem uvedl, že povinný žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nenamítal.
Povinný v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním závěru (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Dále líčí, že byl rozsudkem Zemského soudu ve Welsu ze dne 14. 10. 1999, č. j. 13 Hv 26/99, odsouzen za celní únik k náhradě škody ve výši 1 240 000 ATS a k peněžitému trestu ve výši 20 000 000 ATS. Pro případ, že by stanovenou částku neuhradil, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců. Povinný požádal z rodinných důvodů o odklad výkonu trestu, jeho žádosti bylo vyhověno a nástup výkonu trestu byl odložen o rok. V ověřeném překladu výše uvedeného rozhodnutí je peněžitý trest označen jako „pokuta“, což je zřejmě zavádějící, neboť podle české terminologie se nepochybně jedná o „peněžitý trest“. Rozsudek Zemského soudu ve Welsu ze dne 8. 4. 2002, č. j. 13 Hv 26/99, jímž byl odklad povolen, povinný k dispozici nemá. Povinný poté podal žádost o další odklad nástupu k výkonu trestu, na kterou již soud nereagoval. Po nějaké době však obdržel usnesení o nařízení exekuce pro částku 45 568 093,- Kč, což podle jeho přesvědčení přestavuje částku náhrady škody ve výši 1 240 000 ATS a částku 20 000 000 ATS, která byla povinnému uložena jako náhradní peněžitý trest při nenastoupení k výkonu trestu odnětí svobody. Uvedl, že podle zákona č. 191/2004 Sb. nemůže být vymáhána pohledávka, která má povahu trestněprávní sankce, a v tomto rozsahu nemůže být ani k vymáhání pohledávky dána aktivní legitimace Celního úřadu v Mělníku. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že Generální ředitelství cel obdrželo v souladu s ustanovením směrnice Rady 75/308/EHS ze dne 15. 3. 1976 o vzájemné pomoci žádost o vymáhání pohledávky vyplývající z operací, které jsou součástí systému financování Evropským zemědělským orientačním a záručním fondem, zemědělských dávek a cel, ve znění pozdějších předpisů, a směrnice Komise 2002/94/ES ze dne 9. 12. 2002, stanovící pravidla pro provádění některých ustanovení směrnice Rady 76/308/EHS. Jednalo se o vykonatelný výkaz nedoplatků, který vydal Hauptzollamt Linz dne 14. 7. 1998, č. j. 500/90307/02/98. Celní úřad Mělník začal jako správce daně vymáhat pohledávku podle §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., má tedy zároveň postavení účastníka řízení. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, část první zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce (a takovým z obsahového hlediska je i usnesení o odmítnutí odvolání proto, že neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce podle §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“/), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel žádné argumenty ve prospěch tvrzení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a dovolací soud ani hodnocením námitek v dovolání uplatněných k takovému závěru nedospěl. Dovolatel jednak soudu vytýká, že podle zákona č. 191/2004 Sb. nelze vymáhat pohledávku 20 000 000 ATS, představující peněžitý trest (který byl povinnému uložen v trestní věci Zemským soudem ve Welsu), a současně popírá aktivní legitimaci Celního úřadu Mělník, čímž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V projednávané věci byla nařízena exekuce podle rozhodnutí ze dne 14. 7. 1998, č. j. 500/90307/02/98, vydaného rakouským celním úřadem - Hauptzollamt Linz pro 19 293 600,00 ATS (dle doručenky rozhodnutí převzal za povinného jeho soused). Exekuce tedy není vedena k vymožení povinností (včetně peněžitého trestu) uložených až následně v trestní věci vydaným rozsudkem Zemského soudu ve Welsu ze dne 14. 10. 1999, č. j. 13 Hv 26/99, na který dovolatel poukazuje. Jak také vyplývá ze spisového materiálu, zejména z žádosti o vymáhání pohledávky ze dne 28. 1. 2005 a jejích příloh (Přílohy 1 k GZ.ZR-4100/21-Zoll/04 - informace týkající se pohledávky, výkazu nedoplatku z 22. 11. 2004), celková vymáhaná částka 43 568 093,- Kč zahrnuje (při použitém měnovém kurzu 31,0730 Kč za 1 Euro) clo / Zoll (Z1) ve výši 9 999 145,60 Kč, daň z tabáku / Tabaksteuer (TS) ve výši 24 049 435,- Kč a dovozní daň z přidané hodnoty / Einfuhrumsatzsteuer (EU resp. EUST) ve výši 9 519 511,80 Kč. Vymáhaný závazek byl povinnému uložen podle čl. 203 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 z 12. 10. 1992 (celní kodex) ve spojení s §2 odst. 1 Zollrechts-Durchführungsgesetz, BGBl. č. 659/1994 (ZollR-DG). Proto námitka dovolatele, že exekucí, vedenou podle zákona č. 191/20004 Sb., je vymáhána „trestněprávní sankce“, je zcela nedůvodná.
Nad rámec uvedeného je třeba uvést, že Nejvyšší soud také již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení; obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4776/2007).
Pokud se týká obecně námitky nedostatku legitimace celního úřadu v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), tato již byla soudní praxí vyřešena (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 189/2001, nebo ze dne 13.12.2001, sp. zn. 21 Cdo 191/2001, případně rozsudek Vrchního soudu ze dne 24.10.2002, sp. zn. 13 Cmo 163/2002, uveřejněný pod č. 34/2003 v časopisu Soudní judikatura). Uvedená rozhodnutí stojí na závěru, že vymáhá-li nedoplatky cla, daní a poplatků spravovaných celními orgány celní úřad (§10 odst. 1, §11 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů), má postavení správce daně ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a tedy i způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení §19, věty za středníkem, o. s. ř.; je proto oprávněn podat návrh na nařízení soudního výkonu takového rozhodnutí a být i účastníkem příslušného řízení.
V projednávané věci se mezinárodní pomoc při vymáhání pohledávek uvedených v §1 zákona č. 191/2004 Sb. realizuje podle zákona upravujícího správu daní, kterým je v současné době zákon č. 337/1992 Sb. (§2 odst. 7 zákona č. 191/2004 Sb.). Je-li k vymáhání předmětných pohledávek oprávněn „orgán vykonávající správu daní, jíž se dožádaná mezinárodní pomoc týká“ (§2 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb.), a jestliže podle ustálené soudní praxe při vymáhání nedoplatků cla, daní a poplatků spravovaných celními úřady má celní úřad postavení správce daně, pak ani námitka nedostatku aktivní legitimace celního úřadu v projednávané věci není důvodná.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při svém rozhodování v projednávané věci neodchýlil od ustálené soudní praxe a vyřešil namítané otázky v souladu s právem, podmínky přípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nejsou dány. Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu