ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3497.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3497/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně S. Ď. , zastoupené JUDr. Jiřím Bílým, advokátem se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého 25, proti žalovanému ČAD Blansko a. s. , se sídlem v Blansku, Nádražní 2369/10, zastoupenému JUDr. Františkem Polanským, advokátem se sídlem v Brně, Cejl 26b, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 57/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2008, č. j. 17 Co 423/2006-42, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím k odvolání žalovaného změnil rozsudek ze dne 16. 10. 2006, č. j. 6 C 57/2006-26, jímž okresní soud vyloučil z exekuce, vedené žalovaným proti povinnému M. Ď., a prováděné JUDr. Pavlem Procházkou, exekutorem Exekutorského úřadu Znojmo, pod č. j. EX 268/03, nemovitosti v k. ú. Čejkovice u Znojma, a to rodinný dům č. p. 79, objekt bydlení na parcele p. č. 168/1, pozemek p. č. 168/1 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 728 m2, pozemek p. č. 170/2 - zahrada o výměře 499 m2, pozemek p. č. 170/3 - orná půda o výměře 2079 m2, všechny zapsané na listu vlastnictví č. 57 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Znojmo, tak, že žalobu na vyloučení uvedených nemovitostí zamítl a žalobkyni uložil nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně 4 650,- Kč a náklady odvolacího řízení 12 424,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že ve prospěch žalovaného byla nařízena exekuce prodejem výše specifikovaných nemovitostí, jež žalobkyně nabyla kupní smlouvou ze dne 31. 1. 1995, s právními účinky vkladu ke dni 8. 3. 1995. Současně bylo zjištěno, že žalobkyně a její manžel M. Ď. uzavřeli dne 31. 3. 1994 dohodu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též jen „BSM“), a že v exekuci vymáhaná pohledávka žalované vůči manželovi žalobkyně vznikla v době před uzavřením této dohody. BSM bylo s účinností od 30. 4. 1998 zákonem č. 91/1998 Sb. přeměněno ve společné jmění manželů (dále též jen „SJM“). Odvolací soud učinil závěr, že na nemovitý majetek, jenž žalobkyně nabyla s ohledem na uzavřenou dohodu o zúžení BSM do svého výlučného vlastnictví, pro pohledávku žalované vůči manželovi žalobkyně, vzniklou před uzavřením dohody o zúžení BSM, exekuci lze vést s ohledem na ustanovení §262a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.”) a §143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Soud uvedl, že podmínky §267 odst. 2 o. s. ř. nebyly v projednávané věci splněny, neboť nebylo zjištěno, že by vymáhaný závazek vznikl při používání majetku, který podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM nebo podle smlouvy o vyhrazení SJM ke dni zániku manželství nepatřil do SJM a nebylo rovněž zjištěno, že by oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy (jenž mu ani znám být nemohl, neboť smlouva byla uzavřena po vzniku pohledávky) a ani z žádných listinných dokladů nevyplynulo, že by ke vzniku pohledávky došlo při používání majetku náležejícího výhradně manželu žalobkyně. Žalobkyně rovněž nedoložila, že by předmětné nemovitosti nabyla ze svých výlučných prostředků, které by byly jejím vlastnictvím ve smyslu zákonem stanoveného rozsahu SJM. Pro účely exekuce je proto třeba považovat předmětné nemovitosti za majetek, který by spadal do SJM (BSM), pokud by nebyla uzavřena dohoda o zúžení BSM.
Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., vytýká (posuzováno podle jeho obsahu), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že pohledávku vzniklou ještě v době, kdy nebylo BSM žalobkyně a jejího manžela dohodou zúženo, lze uspokojovat i z majetku žalobkyně, který je sice jejím výlučným majetkem, avšak podléhá režimu §262a odst. 1 o. s. ř. Je přesvědčena, že v projednávané věci došlo k porušení §262a odst. 2 o. s. ř., protože předmětné nemovitosti, ohledně nichž se domáhá vyloučení z exekuce, prokazatelně netvořily BSM v době vzniku vymáhané pohledávky. Dále uvádí, že nepovažovala za nutné v rámci nalézacího řízení odkazovat na to, z jakých prostředků si nemovitosti zakoupila, a to proto, že odkazovala na smlouvu o zúžení BSM. I kdyby tato smlouva neexistovala, nebylo by však nemovitosti, které zakoupila, možné zařadit do BSM, protože byly zakoupeny z jejích výlučných prostředků, které získala jednak děděním (po K. F.) a jednak darováním ideální poloviny do výlučného vlastnictví (darovací smlouvou z 14. 7. 1989). Prodejem zděděných, resp. darovaných nemovitostí, získala potřebné prostředky na koupi nemovitostí, které byly předmětem vylučovací žaloby. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti je třeba pro účely exekuce považovat za majetek, který by náležel do SJM (BSM), pokud by nebyla uzavřena dohoda o zúžení BSM, a proto exekuci postihující tyto nemovitosti lze vést.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Tvrzením, že nemovitosti, ohledně nichž se žalobkyně domáhala vyloučení z exekuce, by nenáležely do BSM, i kdyby dohoda o zúžení BSM nebyla vůbec uzavřena, dovolatelka uplatnila novou skutečnost, kterou vnesla do řízení až prostřednictvím mimořádného opravného prostředku (odvolací soud ji k dispozici neměl a nezabýval se jí). V dovolání však nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§241a odst. 4 o. s. ř.), proto ani nelze k této námitce přihlédnout. Vysvětlení, že dovolatelka v rámci nalézacího řízení nepovažovala za nutné odkazovat na to, z jakých prostředků si nemovitosti zakoupila (přičemž v odvolacím řízení tvrdila, že nemovitosti nabyla za prostředky získané z půjček), a odkazovala jen na smlouvu o zúžení BSM, na tomto závěru nemůže ničeho změnit.
Námitka dovolatelky, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení §262a odst. 2 o. s. ř., je nedůvodná, neboť toto ustanovení postihuje majetek, který v době vzniku vymáhané pohledávky již náležel do SJM povinného a jeho manžela či pouze do vlastnictví povinného, a s nímž bylo následně disponováno smlouvou o zúžení či rozšíření zákonem stanoveného rozsahu SJM; netýká se majetku, jenž se v době vzniku pohledávky nacházel ještě ve vlastnictví třetích osob. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že toto ustanovení na daný případ nedopadá.
Správný je i závěr odvolacího soudu, že pohledávku vzniklou ještě v době, kdy nebylo BSM žalobkyně a jejího manžela dohodou zúženo, lze uspokojit i z majetku žalobkyně, který je sice jejím výlučným majetkem, avšak podléhá režimu §262a odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí na majetek patřící do SJM nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Totéž lze s ohledem na znění §42 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) vztáhnout i na exekuci.
Podle ustanovení §143a odst. 4 obč. zák. se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích (tj. i na smlouvu o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění) odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám.
Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval, že právní vztahy vytvořené v době vzniku pohledávky nemohou být smlouvou o zúžení SJM ovlivněny (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2005, v němž byl zaujat a odůvodněn závěr, že „žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jednomu z manželů před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů“).
Odvolací soud proto zdůraznil, že v projednávaném případě není rozhodné, že věci, o jejichž vyloučení z exekuce jde, jsou na základě uzavřené smlouvy o zúžení SJM (BSM) předmětem individuálního vlastnictví žalobkyně. Pro úspěšnost žaloby založené na ustanovení §267 odst. 1 nebo 2 o. s. ř. totiž shora uvedený závěr (že ve vztahu mezi manžely jsou označené věci výlučným vlastnictvím jednoho z nich) dostačující není. Za majetek patřící do společného jmění žalobkyně a jejího manžela (povinného) se totiž ve smyslu §262a odst. 1 o. s. ř. (nebo §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.) považuje i ten, který netvoří součást jejich společného jmění jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo právní závěr odvolacího soudu zpochybnit, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a žalovanému tak vzniklo podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; jelikož mu však v této fázi řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, dovolací soud žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu