ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3512.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3512/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného SEMPRA Olomouc , státního podniku „v likvidaci“, se sídlem v Olomouci, Šlechtitelů 6, IČ 002 28 401, proti povinnému M. M. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, pro 791.320,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 42 E 507/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 29. 4. 2008, č. j. 40 Co 135/2008-762, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 27. 11. 2007, č. j. 42 E 507/99-739, okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka oprávněného zanikla započtením (proti)pohledávky povinného, vyplývající (podle jeho názoru) z uznání dluhu, učiněného oprávněným 25. 1. 2001 (č. l. 532). Okresní soud uzavřel, že ani právní úkon povinného ze 4. 3. 2006, adresovaný oprávněnému (č. l. 542), ani jeho úkon vtělený do návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí z 9. 4. 2006, doručeného soudu 26. 4. téhož roku (č. l. 530), nesplňuje obecné požadavky předepsané pro právní úkon ustanovením §37 odst. 1 občanského zákoníku, a to požadavek určitosti a srozumitelnosti. Ani z jednoho z těchto úkonů není zřejmé, na jakou konkrétní pohledávku povinného ve vztahu k oprávněnému je započtení prováděno, když sám povinný uvádí, že aktivní saldo vůči oprávněnému z úhrnu veškerých majetkových transferů je ve výši nejméně 5.500.000,- Kč. Pokud vůbec takovéto pohledávky existují, jedná se bez pochyby o pohledávky dílčí, zatímco pohledávka ve výši 5.500.000,- Kč je jen účetním rozdílem všech aktiv a pasiv. Pohledávka povinného ve výši údajně nejméně 5.500.000,- Kč zcela nepochybně není jednou pohledávkou (je složena z dílčích plateb /viz č. l. 537/) a jako celek není podložena žádným rozhodnutím soudu. Ohledně částky nejméně 5.500.000,- Kč nedošlo ze strany oprávněného ani k uznání závazku, jelikož zápis ze dne 25. 1. 2001 (č. l. 532) svým obsahem nevyhovuje požadavkům ustanovení §323 odst. 1 obchodního zákoníku, protože závazek v něm není dostatečně určitým způsobem identifikován; z písemnosti o uznání závazku totiž musí být patrné, o jaký konkrétní závazek se jedná. Je zřejmé, že v době vyhotovení tohoto zápisu byly vztahy mezi účastníky nepřehledné (slovy povinného „chaotické“) a není vlastně jasné, co měl oprávněný uznat. Situace mezi účastníky skutečně měla být řešena smlouvou o narovnání, jejíž vyhotovení ostatně i zápis z 25. 1. 2001 předvídal, samotná smlouva o narovnání však uzavřena nebyla, přitom vlastní zápis z 25. 1. 2001 kriteriím pro dohodu o narovnání, jak již dovodil Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí z 27. 10. 2006, č. j. 15 Co 677/2005-371 (v řízení, v němž povinného zavázal k zaplacení částky 3.612.162,30 Kč oprávněnému, viz č. l. 708 versa), nevyhovuje.
Pokud povinný učinil další započtení, a to částky 1.000.000,- Kč, kterou oprávněnému zaplatil dne 10. 12. 1993 (viz platba označená na seznamu plateb z 21. 1. 1998 na č. l. 537 jako „splátka BV č. 200“), tento právní úkon učiněný při jednání u okresního soudu 21. 10. 2007 sice z hlediska ustanovení §37 občanského zákoníku platný je, povinný si však tuto svou (proti)pohledávku – i kdyby existovala, o čemž soud přesvědčen není – účinně započíst nemohl, jelikož uplynutím čtyřleté lhůty podle obchodního zákoníku došlo dnem 11. 12. 1997, tj. dříve, než se stala splatnou vymáhaná pohledávka oprávněného (6. 3. 1998, kdy nabyl právní moci exekuční titul), k jejímu promlčení (§358 obchodního zákoníku). Výjimka vyplývající z ustanovení §388 odst. 2 obchodního zákoníku ohledně účinků promlčení nebyla v daném případě aplikovatelná, jelikož je zřejmé, že obě práva se nevztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání, když žádná smlouva či smlouvy mezi účastníky platně uzavřeny nebyly (ustanovení §388 odst. 2 písm. a/ obchodního zákoníku hovoří výslovně o smlouvě ), takže mezi nimi může v daném případě jít jen o různorodé vztahy vyplývající z bezdůvodného obohacení.
Napadeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že soud prvního stupně správně posoudil formální a obsahové náležitosti jednostranného podání z 9. 4. 2006, doručeného okresnímu soudu (č. l. 530), a ze 4. 3. 2006, doručeného dne 17. 5. 2006 přímo oprávněnému (č. l. 542), a správně uzavřel, že zánik závazku započtením nemohl nastat již pro absenci určité a srozumitelné identifikace konkrétní pohledávky povinného ve vztahu k pohledávce oprávněného. Forma věřitelovy výzvy k plnění sice zákonem výslovně předepsaná není (§563 obč. zák.), úkony započtení z 9. 4. 2006 a 4. 3. 2006 však neodpovídají zákonným podmínkám platnosti (§37 a násl. obč. zák.). Není rozhodující výslovné označení úkonu povinného jako „zápočet pohledávky“, nýbrž obsah tohoto úkonu zachyceného v obou předložených listinách. Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že z uvedených listin není zřejmé, na jakou konkrétní pohledávku povinného byl jeho úmysl zápočet provést. Úkon započtení, jímž dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek převyšujících v jejich součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením měla zaniknout a která nikoli, je podle §37 občanského zákoníku neplatný pro neurčitost. Tvrdil-li povinný, že v úhrnu veškerých majetkových transferů učiněných mezi účastníky, je aktivní saldo v jeho prospěch ve výši nejméně 5,5 milionů korun, pak soud prvního stupně učinil správný závěr, že existují-li takové nikoli judikátní pohledávky, jde jen o účetní rozdíl aktiv a pasiv vzniklých z hospodářských vztahů, a že takto vymezené pohledávky nejsou dostatečně identifikovány, a to ani odkazem na znalecký posudek, jenž měl dokládat vedení účetnictví a vztahy účastníků z veřejné obchodní soutěže v roce 1992. V souvislosti s identifikací tvrzených pohledávek a obsahem zápisu z jednání z 25. 1. 2001 je správný také závěr okresního soudu, že sporná listina, kterou povinný považuje za dohodu o narovnání či uznání dluhu , dohodou o narovnání ani skutečným uznáním dluhu není, neboť nevyhovuje ustanovení §323 odst. 1 obchodního zákoníku a nemá tudíž právně významné následky pro souzenou věc. Jde o to, že ač se měla dohoda účastníků týkat vypořádání vzájemných nároků z veřejné obchodní soutěže, strany se v zápise dohodly, že dohoda o narovnání bude uzavřena samostatně (č. l. 532); k uzavření takové dohody podle obsahu spisu nedošlo, což ostatně uvedl i Krajský soud v Ostravě ve svém pravomocném rozsudku z 27. 10. 2006, č. j. 15 Co 677/2005-371 (viz č. l. 708 versa).
Pokud jde o započtení (proti)pohledávky povinného v částce 1.000.000,- Kč, (zaplacené povinným oprávněnému 10. 12. 1993 a posouzené okresním soudem jako bezdůvodné obohacení oprávněného) učiněné povinným při jednání u okresního soudu dne 27. 11. 2007 (č. l. 737 versa), i v této části považoval krajský soud usnesení soudu prvního stupně za správné, jestliže ten pro promlčení – případné – (proti)pohledávky povinného, namítnuté oprávněným při jednání 27. 11. 2007 (č. l. 738) návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný započtením, zamítl. Krajský soud zdůraznil, že nastává-li zánik pohledávek okamžikem jejich střetu, je rozhodující, kdy nastala splatnost obou pohledávek, nikoli tedy, kdy jednotlivé pohledávky vznikly . Proti pohledávce vymáhané exekucí může být započtena vzájemná pohledávka povinného bez ohledu na to, že vznikla až později, a také bez ohledu na to, zda se obě pohledávky střetly před vydáním vykonávaného soudního rozhodnutí nebo až po jeho vydání. Pro započitatelnost pohledávky z obchodních závazků jsou rozhodující ustanovení obchodního zákoníku. Rozsudek, jímž byl povinný zavázán k náhradě škody, je exekučním titulem, jenž je podle §139 odst. 1 písm. a) trestního řádu vykonatelný dnem právní moci, v daném případě tedy 6. 3. 1998, a v této lhůtě byl povinný také povinen pohledávku zaplatit. Byla-li platba povinného (soudem prvního stupně vyhodnocená jako bezdůvodné obohacení oprávněného) poskytnuta oprávněnému 10. 12. 1993, pak čtyřletá promlčecí lhůta uplynula dnem 11. 12. 1997, případná vzájemná pohledávka povinného tedy byla promlčena již v okamžiku, kdy se pohledávky měly střetnout. Námitka promlčení uplatněná oprávněným je tedy úspěšná a zánik závazku jednostranným započtením je vyloučeno. Odvolací soud se pak zcela ztotožňuje s výkladem podaným soudem prvního stupně při aplikaci ustanovení §323, §358 a §388 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., povinný namítá nesprávné právní posouzení věci a existenci vad, jež měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje především v – podle jeho názoru nesprávném – posouzení obsahu a právního významu listiny z 25. 1. 2001 (zápis z jednání na č. l. 532). Tato listina podle něj totiž obsahuje náležitosti předepsané ustanovením §323 odst. 1 obchodního zákoníku pro uznání dluhu (výši závazku oprávněného vůči povinnému i způsob a přesné určení, na základě čeho a z jakých důvodů tento závazek vznikl), jelikož v zápise je výslovně uvedeno, že „účastníci jednání učinili jménem svých statutárních orgánů nesporným, že k dnešnímu dni oprávněný dluží z titulu vypořádání vzájemných nároků z veřejné soutěže na středisko Skrbeň povinnému částku 5.572.586,38 Kč“. Je sice pravda, jak uvádí soud, že vztahy mezi účastníky, vyplývající z veřejné soutěže, byly dlouhou dobu nepřehledné, nicméně právě za tím účelem bylo nakonec přistoupeno k celkové revizi jejich vztahů a zjištění důsledků z toho vyplývajících. Toto přezkoumání bylo prováděno za spolupráce pověřených pracovníků obou účastníků a bylo dozorováno nezávislou účetní organizací VALIDA, která následně veškeré závěry a zjištění shrnula ve svém posudku, jejž měli oba účastníci k dispozici a s jehož obsahem byli ztotožněni, takže právě na jeho základě zápis učinili. Předpokládané následné uzavření dohody o narovnání již mělo být pouze formálním shrnutím, které mělo sloužit především jako podklad pro ukončení existujících soudních sporů mezi účastníky a jako podklad pro účetnictví.
Povinný zásadně nesouhlasí ani s právním posouzením věci, v důsledku něhož soudy obou stupňů dospěly k závěru o nemožnosti provedení započtení pohledávek povinného za oprávněným. Povinný především a opětovně poukazuje na ustanovení §388 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku, podle kterého může oprávněná strana při započtení uplatnit své právo v případě, že to mohlo být použito kdykoli před uplynutím promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou. I kdyby soudy dospěly k závěru, že promlčecí lhůta pro uplatnění pohledávky povinného uplynula již 11. 12. 1997, pak to nemění nic na možnosti jejího započtení na vymáhanou pohledávku oprávněného. Povinný totiž považuje za nesprávné právní posouzení názor obou soudů, že pohledávka oprávněného na náhradu škody způsobené trestným činem povinného, za nějž byl odsouzen a v adhezním řízení zavázán k náhradě škody, vznikla až okamžikem právní moci trestního rozsudku, tj. 6. 3. 1998. Podle dovolatelova názoru začala promlčecí doba běžet okamžikem, kdy se oprávněný jako poškozený dozvěděl o základních atributech nezbytných pro uplatňování škody, tedy nejpozději okamžikem, kdy se připojil se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení. Tento okamžik samozřejmě časově výrazně předstihuje okamžik právní moci vymáhaného rozsudku a vzhledem k tomu došlo ke střetu obou pohledávek, tj. k možnosti použití práva započtení, před uplynutím promlčecí doby pohledávky povinného. V závěru dovolání povinný zdůrazňuje, že veškeré vztahy mezi účastníky byly přímým důsledkem veřejné obchodní soutěže organizované oprávněným, v důsledku níž se měl povinný stát vlastníkem provozní jednotky Skrbeň. Protože veřejná obchodní soutěž nebyla bezprostředně vypořádána jednou smlouvou o převodu předmětu soutěže za nabídnutou cenu, řešili účastníci své vzájemné vztahy dočasně s tím související formou jednotlivých smluvních vztahů. Na základě těchto jednotlivých dílčích vztahů se pak mezi stranami postupně realizoval obchodní styk, jehož důsledkem byly na jedné straně platby povinného oprávněnému a na straně druhé materiální plnění ze strany oprávněného. Všechna tato vzájemná plnění však mají původ v jednom jednání, „a to vztahů souvisejících s veřejnou obchodní soutěží.“ Vzhledem k tomu je nutné i na jednotlivé navazující dílčí vztahy mezi účastníky aplikovat ustanovení §388 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku. V této souvislosti povinný poukazuje i na právní důsledky uznání závazku, s nímž zákon spojuje přerušení běhu promlčecí doby.
Z hlediska interpretace naplnění ustanovení §388 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku je pak zcela nerozhodné, zda byla veřejná obchodní soutěž platná či nikoli; i kdyby šlo o sérii vzájemných nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy/jednání, jak dovozuje soud prvního stupně, na možnosti jejich vzájemného započtení to nic nemění.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak v několika svých rozhodnutích (např. v rozsudku z 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/2000, pod poř. č. 72, na s. 388/654) Nejvyšší soud zdůraznil, při nutnosti důsledného odlišování nesprávného právního posouzení od vadného (neúplného či nesprávného) skutkového zjištění nelze ztratit ze zřetele zásadu, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Tento závěr platí tím spíše pro případ, o nějž jde v souzené věci, kdy soud činí – skutková – zjištění, co je obsahem „zápisu z jednání ze dne 25. 1. 2001“ (č. l. 532), z jehož formulace „...s tím, že ve smyslu závazkového práva bude tato částka precizována v listině nazvané dohoda o narovnání, kdy podpisem této dohody vznikne tento soukromoprávní vztah závazku, a zároveň, která bude znamenat zánik všech dosavadních závazků a jejich nahrazení závazkem s. p. SEMPRA Olomouc „v likvidaci“ vůči panu M.“, a že „v den uzavření dohody o narovnání oba účastníci kvalifikovanou formou vezmou zpět všechny návrhy...“, pak dovozuje závěr, že zápis z 25. 1. 2001 sám o sobě ještě vlastní dohodou o narovnání ani uznáním dluhu není. Podstatou námitek dovolatele je jeho nesouhlas nikoli s právním posouzením věci, ale s tím, k jakým skutkovým zjištěním a závěrům odvolací soud z provedených důkazů dospěl, a současně jeho vlastní hodnocení důkazů, z něhož dovozuje odlišná skutková zjištění a závěry a posléze i odlišné právní posouzení věci. Podle svého obsahu tedy dovolání v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem – jak uvedeno výše – způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. být nemůže (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud také v odůvodnění svého usnesení z 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, publikovaného v téže sbírce č. 5/2005, pod poř. č. 37, na s. 196, 197/336, 337).
K závěru o přípustnosti dovolání není způsobilá vést ani námitka nesprávnosti názoru odvolacího soudu o – jak výslovně uvádí povinný – „nemožnosti provedení započtení“ (proti)pohledávky povinného ve výši 1.000.000,- Kč v důsledku jejího (oprávněným při jednání dne 27. 11. 2007 /č. l. 738/ namítnutého) promlčení. Především nemá v napadeném rozhodnutí oporu námitka uvedená v druhém odstavci bodu VI. dovolání (č. l. 786), že jde o nesprávné právní posouzení, jestliže soudy dospěly k závěru, že pohledávka oprávněného na náhradu škody „ vznikla až okamžikem právní moci trestního rozsudku“ (exekučního titulu); odvolací soud naopak výslovně zdůrazňuje (viz druhý odstavec osmé strany rozhodnutí na č. l. 769), že vzhledem k tomu, že zánik pohledávek nastává okamžikem jejich střetu, je rozhodující, kdy nastala splatnost obou pohledávek, nikoli tedy, kdy ta která pohledávka vznikla . Závěr, že se pohledávka oprávněného stala splatnou dnem právní moci exekučního titulu, tedy 6. 3. 1998, dovolatel nenapadá.
Totéž platí o námitce, že soud měl aplikovat ustanovení §388 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku, podle něhož může oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení i po uplynutí promlčecí doby, jestliže právo mohlo být použito kdykoli před uplynutím promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou. Tato výjimka ze zákonem stanovených účinků promlčení pro právo na plnění, týkající se promlčených pohledávek, které bylo možno kdykoli před uplynutím promlčecí doby použít k započtení bez ohledu na to, že k promlčení došlo před úkonem směřujícím k započtení, neznamená nic jiného než to, že uplynutí promlčecí doby až poté , kdy se splatné pohledávky setkaly, nemá vliv na možnost započtení (srov. Obchodní zákoník. Komentář, 12. vydání, Praha C. H. Beck 2009, s. 984). V souzené věci však jde o případ opačný, kdy promlčecí doba uplynula předtím , než se splatné pohledávky setkaly; v takovémto případě soud k vznesené námitce promlčení přihlédnout musí. K tomuto závěru dospívá dovolací soud kromě uvedeného i argumentací §358 a contr. obchodního zákoníku; říká-li totiž toto ustanovení ve své větě druhé, že započtení nebrání, je-li pohledávka promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době , kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení, pak nutno dovodit, že staly-li se pohledávky způsobilými k započtení „ před touto dobou“ , tj. před jejich setkáním, promlčení pohledávky (v daném případě pohledávky povinného) kompenzaci brání.
Vzhledem k tomuto závěru pak postrádá právní význam dovolací argumentace ustanovením §388 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku; je-li totiž pohledávka povinného promlčena, není rozhodné, jde- li o pohledávku ze smlouvy či z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), aniž přihlédl k podání oprávněné ze 17. 8. 2010 označenému jako „návrh na připuštění vstupu nabyvatele podle §254 odst. 1 a §107a o. s. ř.“ (jenž, stejně jako §92 o. s. ř. pro dovolací řízení podle §243c věty za středníkem o. s. ř. neplatí) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu