ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3549.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3549/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Městské části Praha 11 , Ocelíkova 672, IČ: 00231126, proti povinné Ing. E. K. , zastoupené JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 33, pro 40.423,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 28473/2006, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze 17. 9. 2007, č. j. 55 Co 293/2007-32, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení z 20. 9. 2006, č. j. 13 Nc 28473/2006-6, jímž obvodní soud nařídil exekuci. S jedinou pro nařízení exekuce rozhodnou (§44 odst. 10 věta první exekučního řádu) námitkou povinné (ostatní směřovaly pouze proti věcné správnosti exekučního titulu), že podkladový rozsudek jí nebyl doručen, se odvolací soud vypořádal závěrem, že v době jeho doručování v červenci 2005 nebyla zastoupena, „proto soud I. stupně zcela správně vyznačil na rozsudek dne 5. 9. 2005 právní moc, a to k datu 23. 8. 2005. Až následně, po nahlížení do spisu dne 11. 12. 2006, doložil zvolený zástupce povinné JUDr. Miroslav Jindrák svou plnou moc ze 7. 12. 2006 a dne 9. 2. 2007 doručil soudu odvolání, a to proti podkladovému rozsudku i proti usnesení o nařízení exekuce.“ Odvolání do rozsudku však bylo podle názoru odvolacího (exekučního) soudu opožděné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z poučení připojeného v závěru napadeného rozhodnutí, podle kterého „je dovolání přípustné, dospěje-li Nejvyšší soud k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.“ Dovolání povinná podává „se záměrem vrátit řešení celého sporu před nalézací soud, a to právě proto, že vykonávaný rozsudek považuje za nespravedlivý, v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod; proto také požádala o prominutí zmeškání lhůty. Protože dosavadní rozhodnutí soudu sice aplikují právo, ale odporují principu spravedlivého procesu, a do podobné situace se nikoli vlastní vinou může dostat kdokoli, jakož i z důvodu, že v daném případě, pokud jde o právní úpravu doručování, případně prominutí zmeškání lhůty pro odvolání, jde o přílišnou tvrdost zákona, povinná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil.“
Aniž specifikuje dovolací důvod, povinná namítá především, že ačkoli opakovaně tvrdila, že o uložení korespondence od soudu nebyla nijak vyrozuměna, soud na její námitky nebral ohled a uvěřil České poště s. p; přitom povinná byla minimálně v jednom případě, kdy poštovní doručovatel údajně doručoval, doma. Není-li zásilka doručena z důvodu nezastižení adresáta, je umožněno náhradní doručení spočívající v uložení zásilky na poště, současně však pošta má povinnost informovat adresáta o uložení oznámením, které se většinou vhazuje do poštovních schránek. Písemnosti soudu sice možná byly uloženy na poště, ale povinná o tomto uložení nebyla nijak informována a nedostala žádnou výzvu k vyzvednutí zásilky (poštovní schránka jí byla na konci roku 2006 ukradena, o čemž byla správní firma Tommi s. r. o. vyrozuměna a následně ji vyměnila). Počítá se tedy s tím, že se tak skutečně stane, ale adresát nemá obranu v tom, aby mohl vyvrátit tvrzení, že vyrozumění o uložení nedostal. Podle konstantní judikatury je na účastníkovi, aby prokázal opak, aby tedy prokázal, že stanovený postup doručování nebyl dodržen. V tomto ohledu je právní úprava silně problematická, tvrdá, nezakládá rovnost, je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, odnímá účastníkovi právo na svého soudce, respektive soud rozhoduje, aniž o tom účastník ví, v jeho neprospěch. Protože podle informací České pošty, s. p. je v obvodu příslušné pobočky počet doručovaných domácností 29 620 a počet doručovatelů listovních zásilek 472, je možné, že některý z doručovatelů neplnil své pracovní povinnosti tak, jak by měl.“
Konstatuje-li odvolací soud, že žalovaná nebyla v nalézacím řízení do dne vynesení a doručování rozsudku zastoupena, je to proto, že „oprávněná nedala ani povinné ani jejímu právnímu zástupci vědět, že podala žalobu. Celý problém pak spočívá v konání či nekonání poštovního doručovatele. Praxe zejména ve velkých aglomeracích jako je Praha, přináší řadu negativních případů doručování.“
Oprávněná „se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zpochybnila závěr, že k exekuci navržený rozsudek je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda rozsudek byl povinné řádně doručen. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů dovolatelka vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda jí byl exekuční titul řádně doručeny, případně zda byly splněny zákonem předepsané podmínky pro náhradní doručení (včetně doručení výzvy k vyzvednutí uložené zásilky).
I když dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinila tak způsobem neregulérním; závěr o jeho (ne)vykonatelnosti založila na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelkou vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu), však – jak výše uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.) být nemohou.
Námitka povinné, že „nebyla-li v nalézacím řízení zastoupena, bylo tomu tak proto, že oprávněná nedala povinné ani jejímu právnímu zástupci vědět, že podala žalobu“, není uplatněním žádného z taxativně (v ustanovení §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) vymezených dovolacích důvodů.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že k témuž závěru jako odvolací exekuční soud v napadeném rozhodnutí, že totiž byl podkladový rozsudek řádně doručen (tehdy nezastoupené) povinné uložením na poště, dospěl také soud v řízení nalézacím, v němž odvolání povinné proti rozsudku, podané jejím (teprve) později zvoleným zástupcem, jako opožděné usnesením z 3. 6. 2008, č. j. 41 C 958/2005-62, pravomocným v prvním stupni (povinná proti němu odvolání nepodala) dnem 1. 7. téhož roku, odmítl (otázku včasnosti odvolání proti podkladovému rozsudku, a tedy i otázku jeho doručení vyřešenou v napadeném usnesení exekučním soudem v rámci posouzení vykonatelnosti titulu, vyřešil tedy nalézací soud shodně).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž se zabýval dalšími námitkami – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu