ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3591.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3591/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného P. H. , zastoupeného JUDr. Lenkou Hostašovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Starobranská 6, proti povinnému J. J. , pro 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 Nc 6396/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 9. 2007, č. j. 40 Co 845/2007-177, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 22. 3. 2007, č. j. 15 Nc 6396/2003-159, zastavil částečně exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 7. 5. 2003, č. j. 15 Nc 3696/2003-8, o částku 250 018,- Kč (výrok I.), návrh povinného na zastavení exekuce o další částku 4 779,- Kč zamítl (výrok II.) a oprávněnému uložil zaplatit povinnému do tří dnů od právní moci usnesení na nákladech řízení 3 700,- Kč (výrok III.).
Krajský soud v odvoláním napadených výrocích I. a III. usnesení soudu prvního stupně potvrdil a oprávněnému uložil zaplatit povinnému na nákladech odvolacího řízení 2 300,- Kč.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce oprávněného, že pohledávky povinného, a to pohledávka 111 791,- Kč z kupní smlouvy ze dne 8. 1. 1998, pohledávka 27 065,- Kč jako povinným zaplacená daň z převodu nemovitostí a pohledávka 32 000,- Kč jako povinným zaplacený zbytek revolvingového úvěru, které povinný započítává proti vymáhané pohledávce, v době zápočtu již neexistovaly, neboť dříve zanikly započtením oprávněného proti jiné než vymáhané pohledávce (proti pohledávce oprávněného ve výši 178 670,10 Kč, splatné dne 25. 10. 1997 podle faktury č. 9710038) na základě kompenzačních projevů oprávněného učiněných vůči L. S., jejichž účinnost vůči povinnému oprávněný dovozoval z toho, že jím namítaná pohledávka k započtení byla pohledávkou vůči sdružení SICHR, jehož členy byl povinný i L. S., a vzhledem k tomu, že oba odpovídají za závazky sdružení společně a nerozdílně, byl druhý člen sdružení oprávněn činit úkon směřující k započtení pohledávek vzniklých vůči tomuto sdružení i bez zmocnění povinného. Odvolací soud totiž uzavřel, že kupní smlouva z 8. 1. 1998 a z 13. 1. 1998 a smlouva o převzetí dluhu z 13. 1. 1998 byly uzavřeny toliko mezi oprávněným a povinným a nebyly činěny jménem sdružení SICHR ani v rámci jeho činnosti. Proto kompenzační úkony učiněné oprávněným vůči L. S., případně s L. S., nemohly bez dalšího způsobit zánik pohledávek povinného vůči oprávněnému a otázka existence sdružení ani trvání účasti povinného v něm k okamžiku kompenzace není rozhodující.
K námitce promlčení pohledávky 32 000,- Kč (v jejíž výši povinný zaplatil 30. 12. 1998 splátku revolvingového úvěru na účet IPB a. s., ačkoli se smlouvou o převzetí dluhu ze dne 13. 1. 1998 zavázal k její úhradě oprávněný) odvolací soud uvedl, že nejde o pohledávku z bezdůvodného obohacení s dvouletou promlčecí dobou podle §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), ale jde o závazek oprávněného ze smlouvy o převzetí dluhu z 13. 1. 1998, převzatý za povinného ze smlouvy o úvěru, jež je podřízena vždy režimu obchodního zákoníku - včetně otázek promlčení – soud tedy i na spornou pohledávku aplikoval čtyřletou promlčecí dobu podle §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“).
Odvolací soud také uzavřel, že v době dojití kompenzačního projevu oprávněnému nebyla promlčena ani pohledávka povinného ve výši 27 065,- Kč, neboť se nejedná o vydání bezdůvodného obohacení, ale právním důvodem vzniku pohledávky je smluvní ujednání, že daň z převodu nemovitostí uhradí oprávněný, přičemž její splatnost mohla nastat nejdříve se splatností daně podle příslušného platebního výměru, odkdy také počala běžet tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák.
Oprávněný v dovolání, jež opírá o §238a odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“) a v němž jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), namítá, že smlouvu o revolvingovém úvěru č. 209396017 sice dne 15. 4. 1996 uzavřel s Investiční a poštovní bankou a. s. jako dlužník J. J., ovšem z podkladů zaslaných této bance k vyřízení úvěru vyplývá, že tyto se týkají „sdružení SICHR“, když například všechny pracovní plány mají v názvu firmy uvedeno „S. L. – SICHR, Šumperk“, v rubrice „Podpis a razítko firmy“ je uveden otisk razítka „S. L. SICHR“. Tyto a další listiny jsou založeny ve spise. Důvodem, proč byl úvěr poskytnut povinnému, je skutečnost, že sdružení založené podle §829 obč. zák. nemá právní subjektivitu. Souvislost poskytnutého úvěru s činností sdružení vyplývá i z dodatku ke smlouvě o sdružení ze dne 28. 10. 1995, v němž členové sdružení prohlašují, že smlouva bude 1. 1. 1996 prodloužena nejméně na dobu splacení úvěru u IPB Šumperk a. s. Předmětem smlouvy o převzetí dluhu, uzavřené dne 13. 1. 1998 mezi oprávněným a povinným, jsou závazky z uvedeného revolvingového úvěru, a tedy i tyto závazky vznikly v rámci činnosti sdružení. S touto činností také souvisí daň z převodu nemovitostí sloužících k zajištění revolvingového úvěru a vedených v obchodním majetku sdružení. Je tedy zřejmé, že kompenzační úkony činěné oprávněným vůči L. S. (za sdružení SICHR) způsobily zánik pohledávek povinného vůči oprávněnému, i když smlouvy byly uzavřeny pouze mezi oprávněným a povinným. Z tohoto důvodu nemohlo k započtení pohledávek ve výši 111 791,- Kč, 27 065,- Kč a 32 000,- Kč na vymáhanou pohledávku dojít. Napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam v řešení otázky, „zda smlouvy uzavřené sice toliko mezi oprávněným a povinným jako jedním z členů sdružení, ovšem v souvislosti s činností sdružení, mohou být považovány za úkony učiněné jménem sdružení a v rámci jeho činnosti, a zda tedy pohledávky, na něž bylo započítáváno, byly pohledávkami zmíněného sdružení, resp. zda kompenzační úkony činěné oprávněným vůči L. S. mohly způsobit zánik pohledávek povinného vůči oprávněnému“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že pohledávky za ním nemohl oprávněný započíst tak, že se dohodne s třetí stranou na jejich započtení, a navíc proti fiktivním a neexistujícím pohledávkám. Zdůraznil, že všechny pohledávky vznikly až po zániku sdružení (po 31. 7. 1997) na základě dohod mezi oprávněným a povinným. Zdůraznil, že ačkoliv měl oprávněný pohledávku z faktury č. 9710038 splatnou 25. 10. 1997 a tuto si tzv. započetl ve dnech 11. 10. 1998, 24. 1. 1999 a 17. 4. 2000, vzpomněl si na tuto skutečnost až v roce 2005. Ve svém podání ze dne 28. 11. 2001 ve věci vedené pod sp. zn. E 666/2001 výslovně na listu č. 21 uvedl, že nemá námitek proti pohledávkám povinného vyjma pohledávky z faktury 1/10/97 na 111 791,- Kč. Podle jeho nynějšího tvrzení tou dobou (28. 11. 2001) měly být pohledávky započteny. Fakturu č. 9710038 považuje za uměle vytvořenou pro exekuční řízení. Uvedl, že mu oprávněný opakovaně zaslal seznamy neuhrazených faktur – nejstarší z 7. 10. 1998 – mezi nimi ani v jednom případě faktura se zmíněným číslem uvedena není. Obsahem faktury je vyúčtování prací dle smlouvy v Classic baru v Šumperku. Oprávněný skutečně dluh za práce uplatnil, na práce vystavil dvě faktury, které jsou součástí spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 17 Cm 252/2003. Do spisu založil i protokol o převzetí prací, datovaný dnem 27. 12. 1997, tedy již po zániku sdružení, ale hlavně více jak dva měsíce poté, než by měla být splatná faktura č. 9710038. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II přechodných ustanovení, bod 12, část první zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zastavil exekuci, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují); Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ačkoliv dovolatel přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam, Nejvyšší soud hodnocením námitek v dovolání obsažených k takovému závěru nedospěl.
Z ustanovení §835 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že ze závazků sdružení vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně. Tato odpovědnost se nemění ani po zániku sdružení. Nejvyšší soud již při své dřívější judikatorní činnosti konstatoval, že námitky týkající se společného základu závazku může uplatnit kterýkoli ze spoludlužníků a v případě důvodnosti takové námitky zanikne závazek s účinky pro všechny dlužníky (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005). Pak je také na místě závěr, že projev vůle směřující k započtení vůči některému z účastníků sdružení a týkající se závazků sdružení zavazuje i ostatní účastníky sdružení. Mají-li účastníci sdružení pohledávky za třetí osobou, které se vztahují k předmětu činnosti sdružení, a třetí osoba má pohledávky za sdružením, stačí, aby učinila projev směřující k započtení jen vůči jednomu z účastníků sdružení.
Nejvyšší soud již řešil i dovolatelem předestřenou otázku, za jakých okolností smlouvy uzavřené s jedním ze členů sdružení podle §829 a násl. obč. zák. lze považovat za úkony učiněné jménem sdružení (srov. např. rozsudek ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 32 Odo 1579/2005).
Dovoláním však není vytýkán právní závěr (na němž napadené rozhodnutí ostatně ani nestojí), že oprávněný, jenž měl pohledávku za sdružením, nemohl uzavřít dohodu o vzájemném započtení pohledávek s druhým členem sdružení (L. S.) s účinky současně i pro povinného jako člena sdružení. Oprávněný totiž ve skutečnosti napadá hodnocení jednotlivých listinných důkazů odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) a z něj přijaté skutkové závěry, že povinným započítávané pohledávky byly pouze pohledávkami povinného a nikoli pohledávkami sdružení SICHR, a proto nemohly zaniknout dřívějším kompenzačním úkonem oprávněného vůči druhému členu sdružení.
Nejvyšší soud však již opakovaně konstatoval, že hodnocení důkazů nelze dovoláním napadnout, a to ani prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolatel tak ani nečiní), pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. Při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, neboť skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu