ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3601.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3601/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Krajského soudu v Ostravě , se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 34, proti povinnému J. S. , zastoupenému Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 9, pro 15.000,- Kč, srážkami z příjmu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1297/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2008, č.j. 9 Co 661/2008-19, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 14. 12. 2007, č.j. 52 E 1297/2007-4, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že „okresní soud postupoval správně, pokud o návrhu oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí rozhodl bez nařízení jednání a slyšení povinného.“
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. namítá, že „exekuční titul, na jehož základě byl výkon rozhodnutí nařízen, je vydán v rozporu se zákonem, jelikož v době jeho vydání byla u něj vymizelá ovládací a rozpoznávací schopnost jednání, soudy tedy měly návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout a kromě toho mu měly ustanovit opatrovníka také pro účely řízení o nařízení výkonu rozhodnutí, neboť v předmětné době nebyl způsobilý v řízení samostatně jednat.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolatel, jenž se otázkou přípustnosti dovolání nezabýval, však žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením obsahu dovolání. Námitkou, že u něj v době vydání podkladového rozhodnutí „byla vymizelá ovládací a rozpoznávací schopnost jednání“, povinný – posuzováno podle obsahu dovolání – vytýká vadu nalézacího řízení. Jak však judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123) opakovaně dovodila, vady nalézacího řízení se do řízení vykonávacího nepřenášejí. Námitkou, že mu měl být pro vykonávací řízení ustanoven opatrovník, povinný uplatňuje (jak ostatně sám výslovně uvádí) vadu vykonávacího řízení, tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jenž je však – jak výše uvedeno – k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není tudíž přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 věty první o.s.ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu