ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3602.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3602/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobců a) J. Ch. , b) M. Ch. , c) D. K. , d) R. P. , e) S. P. , f) P. P. a g) Ji P. , všech zastoupených JUDr. Alicí Zachariášovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Krymská 5, proti žalovanému A. P. , o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 307/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 13. 5. 2008, č. j. 13 Co 195/2008-42, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze 7. 2. 2008, č. j. 13 C 307/2007-23, okresní soud zamítl žalobu o vyloučení 1/8 spoluvlastnického podílu na tam specifikovaných nemovitostech z výkonu rozhodnutí, odůvodněnou tvrzením, že po jeho nařízení zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech bylo podílové spoluvlastnictví žalobců a povinného V. M. soudním rozhodnutím zrušeno a vypořádáno tak, že nemovitosti byly přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobců, jež byli povinnému zavázáni zaplatit cenu jeho 1/8 spoluvlastnického podílu. S argumentací žalobců, že se na ně nevztahuje ustanovení §338d odst. 2 o. s. ř., podle něhož pro pohledávky, pro něž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti přímo i proti každému pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně (jelikož spoluvlastnictví ke spoluvlastnickému podílu povinného nenabyli smlouvou, nýbrž soudním rozhodnutím), se okresní soud i s poukazem na usnesení z 2. 5. 2005, čj. 25 E 433/2001-27, jímž byl návrh žalobců na zastavení výkonu rozhodnutí zamítnut, vypořádal především závěrem, že z dikce ustanovení §338d odst. 2 o. s. ř. nelze dovodit, že by platně zřízené soudcovské zástavní právo nepůsobilo vůči pozdějšímu vlastníku (spoluvlastníku) nemovitosti (podílu na nemovitosti), na níž bylo soudcovské zástavní právo zřízeno. Je-li podle okresního soudu „imanentním výrazem zřízení soudcovského zástavního práva, že je způsobilé založit možnost, že bude výkonem rozhodnutí dotčen majetek (podíl na nemovitostech) třetích osob (pozdějších spoluvlastníků tohoto podílu), pak je logické, že nabyté právo třetích osob nemůže současně tento výkon (postižení) nepřipouštět ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř.“ Význam způsobu nabytí vlastnictví k nemovitostem zatíženým soudcovským zástavním právem lze podle okresního soudu spatřovat jen v odlišném režimu realizace zástavního práva, kdy proti pozdějšímu vlastníkovi nemovitosti, který ji nabyl smluvně, se oprávněný může uspokojit ze zástavy tím, že podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zastavené nemovitosti, zatímco proti pozdějšímu vlastníkovi, který nemovitost nabyl jinak než smluvně, se může uspokojit podáním návrhu na nařízení prodeje zástavy podle §200y – 200za o. s. ř. a poté jejím zpeněžením podle §338a téhož předpisu.
Napadeným rozhodnutím krajský soud k odvolání žalobců rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Zdůraznil, že vlastnické právo je současně právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí jen tehdy, představuje-li nařízení výkonu rozhodnutí neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník jako třetí osoba právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze své výkonem rozhodnutí postižené věci. Podle názoru odvolacího soudu není důvodem způsobilým vést k vyloučení nemovitosti z výkonu rozhodnutí pouhá skutečnost, že pozdější vlastník ji nenabyl smluvně, nýbrž rozhodnutím o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jelikož takové rozhodnutí dohodu nahrazuje tam, kde dohoda není možná. Odvolací soud má zato, že není důvodu, aby postavení věřitele bylo za této situace horší, než za stavu, kdy povinný spoluvlastnický podíl převedl na jiného dobrovolně – smluvně. Prodej nemovitosti dosud nařízen nebyl, majetek žalobců postižen není a není ani jisté, zda žalovaný jako oprávněný výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti povede.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že jsou v něm řešeny dovolacím soudem dosud nezodpovězené otázky, a to
1. zda po právní moci nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva lze uplatnit návrh na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí podle §267 odst. 1 o. s. ř.,
2. zda se na žalobce vztahují účinky ustanovení §338d odst. 2 o. s. ř., jestliže vlastnické právo k nemovitosti nenabyli smluvně, nýbrž na základě rozsudku soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a zda takový rozsudek lze považovat za smluvní nabytí nemovitostí,
3. zda vlastnické právo, které k nemovitosti nabyli na základě rozsudku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je právem k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř.,
4. zda splněním rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tím, že v souladu s tímto rozhodnutím povinnému řádně vyplatili vypořádací podíl, zaniklo soudcovské zástavní právo ve smyslu ustanovení §170 občanského zákoníku.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují v závěru odvolacího soudu, že výkon rozhodnutí lze vést proti pozdějším spoluvlastníkům nemovitosti přesto, že spoluvlastnictví k ní nenabyli smluvně, nýbrž na základě rozhodnutí soudu.
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Žalobci sice napadenému rozhodnutí přisuzují zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
První předestřenou otázku odvolací soud vyřešil kladně, tedy ve prospěch dovolatelů. Odpověď na druhou otázku odůvodnil neúplně, jestliže bez bližšího vysvětlení uzavřel, že pro případ, že nový vlastník nenabyl vlastnictví smluvně, nýbrž na základě rozhodnutí soudu, není důvodu, aby bylo postavení věřitele horší než v případě smluvního převodu; jeho rozhodnutí je však nutno vykládat v souvislosti s potvrzeným rozsudkem okresního soudu, jenž s poukazem na ustanovení §164 odst. 1 větu první a §156 občanského zákoníku dovodil, že soudcovské zástavní právo jako právo vzniklé na základě rozhodnutí soudu působí proti každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci (k tomu srov. závěr, že zástavní dlužník není pasivně legitimován v řízení o žalobě na zaplacení věřitelem vymáhané pohledávky, jak by tomu mohlo být, kdyby byl v postavení ručitele, že však na něm lze pouze požadovat, aby strpěl zpeněžení zástavy za účelem úplného popř. částečného uspokojení pohledávky zástavního věřitele (viz Švestka J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, 1004 s, vysvětl. č. 2). Tím je současně zodpovězena otázka třetí; vlastnické právo je totiž současně právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí jen tehdy, představuje-li jeho nařízení neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník jako třetí osoba ve výkonu rozhodnutí právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svých, exekucí postižených věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot (viz Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, 2221 s).
K druhé části druhé otázky dovolací soud připomíná, že krajský soud použil jiné (než dovoláním citované), byť také nepřesné dikce, že totiž rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dohodu spoluvlastníků nahrazuje , nikoli tedy, že toto rozhodnutí považuje za smluvní nabytí nemovitostí. Pokud jde o význam skutečnosti, zda pozdější vlastník nemovitost nabyl smluvně či jinak (např., jak je tomu v souzené věci, rozhodnutím soudu), nelze ztratit ze zřetele zásadu, že soudcovské zástavní právo, stejně jako ostatní zástavní práva vzniklá podle §156 odst. 1 občanského zákoníku, působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené nemovitosti podle §164 ze zákona, a že nabyl-li pozdější vlastník nemovitost, na níž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, jinak než smluvně, má tato skutečnost (jen) ten význam, že proti němu nemůže oprávněný vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti přímo podle vykonatelného titulu (§335 o. s. ř.), jejž má proti povinnému, původnímu vlastníku nemovitosti, ale že v takovém případě si oprávněný musí proti novému vlastníku opatřit titul, a to podáním návrhu na nařízení prodeje zástavy podle §200y – 200za o. s. ř a jejím zpeněžením podle §338 téhož předpisu (k tomu srov. též např. výklad podaný uvedeným Komentářem k Občanskému soudnímu řádu, s. 2579).
Za zásadně právně významnou nelze považovat otázku předestřenou jako čtvrtou v pořadí, jelikož tu soudy obou stupňů (implicite) vyřešily v souladu s ustanovením §170 občanského zákoníku, obsahujícím taxativní výčet způsobů zániku zástavního práva (mezi nimiž „vyplacení vypořádacího podílu“ pozdějšími spoluvlastníky povinnému uvedeno není), jehož jasné znění judikatorní výklad nevyžaduje.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31.srpna 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu