ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3655.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3655/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné EXCELFIN, s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Polská 398/48a, IČ: 26841002, proti povinnému Z. V. , zastoupenému Mgr. Jaroslavou Horákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Radniční 15, za účasti manželky povinného V. V., zastoupené JUDr. Zdeňkem Augustínem, advokátem se sídlem v Šumperku, Slovanská 3, pro částku 108.508,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 Nc 2752/2005, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 21. 12. 2006, č. j. 40 Co 1671/2006-46, takto:
Dovolání se odmítají.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud podle §44 odst. 10 věty první exekučního řádu ve znění do 31. 10. 2009 potvrdil usnesení z 5. 9. 20005, č. j. 14 Nc 2752/2005-16, kterým okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora (výrok II.). S odvolací námitkou povinného, že „s firmou EXCELFIN, s. r. o. neobchodoval a nevedl s ní žádný spor,“ kterou kvalifikoval jako zpochybnění legitimace oprávněného k vymáhání pohledávky, se odvolací soud vypořádal závěrem (viz třetí odstavec čtvrté strany napadeného rozhodnutí na č. l. 49), že oprávněný doložil listinou (smlouvou z 19. 5. 2005, jíž původní oprávněný P. K., v nalézacím řízení žalobce, postoupil vymáhanou pohledávku společnosti EXCELFIN, s. r. o.), obsahující náležitosti předepsané ustanovením §74 odst. 2 notářského řádu, přechod práva ve smyslu ustanovení §36 odst. 3, 4 exekučního řádu.
Odvolání manželky povinného krajský soud podle §44 odst. 10 věty druhé exekučního řádu odmítl s odůvodněním, že to neobsahovalo ani jednu skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce (výrok I.).
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z poučení připojeného v závěru napadeného rozhodnutí, aniž však vysvětluje, v čem by měl spočívat jeho zásadní právní význam, povinný bez specifikace dovolacího důvodu namítá (stejně jako v odvolání), že s oprávněnou „nikdy neobchodoval a žádné finanční závazky vůči ní nemá“, a že „pokud jde o obchod s P. K.“ (právním předchůdcem oprávněné /§36 odst. 3 exekučního řádu/, jemuž byla exekučním titulem přisouzena nyní vymáhaná pohledávka) „od toho měl pouze zboží, které měl nabalíčkovat a poslat zpátky, ale že bohužel od vrácení tohoto zboží nemá k dispozici žádné doklady“. Dále povinný poukázal na svůj dlouhodobě zhoršený zdravotní stav a nepříznivé příjmové poměry.
Proti shora označenému usnesení odvolacího soudu podala dovolání také manželka povinného, jež tomuto rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam s odůvodněním, že „pro právní praxi bude rozhodnuto, jak mají soudy rozhodovat v případech vzniku pohledávky povinného před uzavřením jeho manželství, aby nebyl dotčen majetek ve vlastnictví manželky povinného v exekuci a zabránilo se tak zbytečným následným vylučovacím sporům. S poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (aniž specifikuje, v čem má naplnění každého z uvedených dovolacích důvodů spočívat), vyslovuje nesouhlas se závěrem krajského soudu, že její odvolání neobsahovalo ani jednu skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce. Krajský soud se podle jejího názoru měl zabývat podaným odvoláním, jelikož zná poměry v rodině V. z dřívějších sporů, a měl zkoumat dobu uzavření manželství jmenovaných. Soudy měly konkrétněji a zcela jasně rozhodnout, že nelze vymáhat plnění pohledávky z majetku manželky povinného a nedošlo by tak k nepřiměřeným aktivitám exekutora vůči ní. Soud se proto měl zabývat také jejím tvrzením, že se exekutor chystá zabavit i její majetek, ačkoli usnesení zní na majetek povinného.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), a zda právo není prekludováno. Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal.
Povinný v dovolání (v němž pouze zopakoval svou odvolací námitku, že s oprávněnou „nikdy neobchodoval a žádné finanční závazky vůči ní nemá“) právní závěr krajského soudu (který tuto námitku správně kvalifikoval jako zpochybnění aktivní legitimace oprávněné), že oprávněná přechod práva prokázala způsobem předepsaným ustanovením §36 odst. 3, 4 exekučního řádu, ani nenapadl. Poukaz na dlouhodobě zhoršený zdravotní stav a nepříznivé příjmové poměry není uplatněním žádného z taxativně (v ustanovení §241a odst. 2, 3 o.s.ř.) vymezených dovolacích důvodů.
Námitkou týkající se právního předchůdce nynější oprávněné povinný zpochybňuje věcnou správnost k exekuci navrženého rozsudku. Je však výrazem ustálené soudní praxe, že v exekučním řízení již nelze exekuční titul věcně přezkoumávat (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/1998, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Odvolací soud rozhodl zcela ve shodě s uvedeným závěrem.
Tvrzení, že s nynější oprávněnou dovolatel nikdy neobchodoval a že žádné finanční závazky vůči ní nemá, je z hlediska nařízení exekuce právně nevýznamné již proto, že společnost EXCELFIN, s.r.o. je právním nástupcem věřitele, jemuž bylo plnění přisouzeno vykonávaným exekučním titulem (§36 odst. 3 exekučního řádu); případné neprokázání přechodu práva (§36 odst. 4 exekučního řádu) odvolatel ani netvrdil.
Pokud jde o dovolání manželky povinného, ani její argumenty nejsou způsobilé vést k závěru o přípustnosti dovolání, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je i ve výroku I. v souladu se standardní judikaturou k ustanovení §44 odst. 10 věty druhé exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009. Krajský soud naopak správně uzavřel, že námitky vznesené odvolatelkou jsou úspěšně uplatnitelné jedině v řízení o tzv. vylučovací žalobě.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu