ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3980.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3980/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného R. P. , zastoupeného Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, proti povinnému Ing. S. N. , zastoupenému JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, pro 1.153.833,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 40 Nc 5907/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze 3. 1. 2008, č. j. 39 Co 243/2007-30, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 30. 8. 2006, č. j. 40 Nc 5907/2006-6, jímž obvodní soud nařídil exekuci. Odvolací soud uzavřel, že při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce k námitkám promlčení a započtení, vzneseným povinným, přihlédnout nelze, neboť ty je možno úspěšně uplatnit pouze návrhem na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §55 odst. 1 exekučního řádu.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu, povinný, aniž specifikuje dovolací důvod, stejně jako v odvolání namítá, že nárok oprávněného je promlčen, a že jeho pohledávka zanikla v důsledku započtení (proti)pohledávky povinného za oprávněným. Povinný má zato, že obě výše uvedené námitky uplatnil řádně a včas, navrhuje tedy zrušení napadeného „rozsudku“ a „přikázání“ věci k novému projednání a rozhodnutí.
Oprávněný navrhl „odmítnutí, případně zamítnutí“ dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný, dovozující přípustnost dovolání pouze z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o. s. ř.), a zda právo není prekludováno. Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal.
Námitka promlčení vymáhané pohledávky přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř způsobilá založit není. Již starší soudní praxe dovodila, že promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu povinný (dlužník) uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 /526-527). K předpokladům nařízení exekuce nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná podkladovým titulem není promlčena, jinými slovy, otázkou promlčení se soud při nařizování exekuce zabývat nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2588/2007).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř není způsobilá založit ani námitka povinného, že povinnost uložená mu exekučním titulem zanikla započtením jeho (proti)pohledávky za oprávněným. Podle ustálené soudní praxe zánik vymáhané pohledávky (v důsledku započtení vzájemných pohledávek, či splnění jiným způsobem) nepředstavuje skutečnost ve smyslu §44 odst. 10 exekučního řádu (ve znění účinném do 30. 9. 2009) pro nařízení exekuce rozhodnou; soud v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného, že exekučním titulem přiznané právo není splněno (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21). Taková okolnost může být významná a přísluší o ní rozhodovat pouze v řízení o zastavení exekuce (srov. §268 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu). Závěr odvolacího soudu, že ve stádiu nařízení exekuce se touto námitkou zabývat nelze, je tudíž s touto ustálenou soudní praxí v souladu.
Poněvadž tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (na čemž nic nemohla změnit okolnost, že městský soud neměl rozhodnutí soudu prvního stupně podle první věty ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu potvrdit, ale že odvolání mělo být podle věty druhé téhož ustanovení odmítnuto).
O případných nákladech exekuce a dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu