ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4144.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4144/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. M. N. proti povinné GEKO real., s.r.o. , se sídlem v Hradci Králové, Kroupova 441, zastoupené Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 104, rozdělením společné věci, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 E 38/2005 o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 28.7.2006, č.j. 21 Co 168/2006 84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové z 1. 3. 2006 č. j. 18 E 38/2005-57 se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem z 21. 10. 1996, č. j. 7 C 67/94-117, pravomocným 19. 11. téhož roku, okresní soud v Hradci Králové k žalobě oprávněného a dalších dvou žalobkyň J. S. a A. P. proti žalovanému M. S. zrušil podle §142 odst. 1 občanského zákoníku podílové spoluvlastnictví účastníků k tam specifikovaným nemovitostem a provedl jeho vypořádání nařízením jejich prodejem a rozdělením výtěžku podle podílů (čtvrtinou žalobci – oprávněnému, po jedné osmině každé ze žalobkyň a jednou polovinou žalovanému).
Usnesením z 1. 3. 2006, č. j. 18 E 38/2005-57, okresní soud k návrhu oprávněného z 21.3.2005 podle §348 odst. 1 o. s. ř. nařídil výkon shora uvedeného rozsudku prodejem předmětných nemovitostí a rozdělením jeho výtěžku mezi spoluvlastníky tak, že oprávněnému měla připadnout jedna čtvrtina a povinné (označené v záhlaví rozhodnutí nesprávně jako oprávněná, viz níže) jakožto právní nástupkyni zbylých tří účastníků, tedy žalobkyň a žalovaného, tři čtvrtiny.
Napadeným usnesením (kromě toho, že odmítl odvolání oprávněného) krajský soud usnesení soudu prvního stupně v tom správném znění záhlaví, pokud jde o označení účastníka GEKO real, s.r.o., který je v postavení povinného, nikoli oprávněného, potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že oprávněný výpisem z katastru nemovitostí (č.l. 12) prokázal přechod spoluvlastnických podílů z žalobkyň J. S. a A. P. a žalovaného M. S. (resp. správce konkursní podstaty tohoto úpadce) jako prodávajících na povinnou jako kupující na základě kupní smlouvy z 30. 9. 2004 s účinky vkladu práva k témuž dni, tedy v období po vydání exekučního titulu před zahájením vykonávacího řízení. Jako nedůvodný kvalifikoval krajský soud odvolací argument povinné, že „koupí tří ideálních čtvrtin předmětných nemovitostí došlo k zániku vlastnického práva dosavadních spoluvlastníků ke spoluvlastnickým podílům, že tak zanikl spoluvlastnický vztah mezi oprávněným a těmito ostatními osobami, a že došlo ke vzniku nového spoluvlastnictví mezi oprávněným a povinnou s tím, že jde o podílové spoluvlastnictví jiné, nově konstituované.“ Dokud nemovitosti nebyly prodány, zůstaly podle názoru odvolacího soudu nadále ve spoluvlastnictví původních osob, jež s ní mohly nakládat; jestliže tři ze čtyř původních spoluvlastníků v mezidobí své podíly prodali třetí osobě, jak se to stalo v předmětné věci, a „jestliže nedošlo k tomu, že by se bez ohledu na vydaný exekuční titul všichni spoluvlastníci dohodli na jiném způsobu vypořádání a přikročili k novému zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jiným způsobem, vstoupila povinná koupí tří čtvrtin uvedených nemovitostí do práv a povinností původních tří spoluvlastníků, tedy do stavu, kdy podílové spoluvlastnictví k těmto nemovitostem je zrušeno, a kdy je nařízen jejich prodej.“ Soud prvního stupně tedy podle názoru odvolacího soudu postupoval správně, jestliže po posouzení věci podle ustanovení §256 o. s. ř. výkon rozhodnutí nařídil.
Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje (kromě jiného) z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jsou v něm v rozporu s hmotným právem řešeny dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené otázky, a to
- zda kupující spoluvlastnických podílů vstupuje do stavu, kdy je podílové spoluvlastnictví zrušeno a nařízen prodej nemovitostí, a zda práva a povinnosti z rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přecházejí na kupujícího spoluvlastnických podílů,
- zda uzavřením kupních smluv o prodeji spoluvlastnických podílů na nemovitostech kupující vstupuje do předchozího spoluvlastnického vztahu, (tj. vztahu existujícího před prodejem) nebo zda se tím konstituuje nový spoluvlastnický vztah.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka spatřuje – stručně řečeno – v závěru odvolacího soudu, že i když je exekučním titulem rozsudek o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k věci nařízením jejího prodeje a rozdělením výtěžku podle podílů jednotlivých spoluvlastníků dle §142 odst. 1 občanského zákoníku, může být výkon tohoto rozsudku nařízen podle §348 odst. 1 o. s. ř. proti subjektu jinému, na nějž v mezidobí po vydání exekučního titulu před zahájením vykonávacího řízení někteří z dosavadních spoluvlastníků své podíly převedli. Povinná dovozuje, že nemohla vstoupit do podílového spoluvlastnictví, jelikož to bylo pravomocně zrušeno, nemohla tedy převzít ani žádná práva a povinnosti ze zrušeného podílového spoluvlastnictví a nemohla ani vstoupit do práv a povinností vyplývajících z exekučního titulu. Prodejem spoluvlastnických podílů podle ní zrušené spoluvlastnictví prodávajících a oprávněného zaniklo a mezi ní a oprávněným se konstituoval nový spoluvlastnický vztah. Nové spoluvlastnictví povinné a oprávněné nebylo žádným rozhodnutím soudu ani dohodou zrušeno, exekuční titul se na toto nové spoluvlastnictví nevztahoval a dnem věcněprávních účinků vkladu práva povinné pozbyl významu. Odvolací soud svými závěry navozuje stav (univerzální sukcese), že by povinná měla koupí podílů vstoupit do všech práv a povinností původních spoluvlastníků a do všech jejich vztahů, nebo (případně) stav sukcese singulární, že by měla převzít práva a povinnosti ze zrušeného podílového spoluvlastnictví; tak tomu však, namítá povinná, podle hmotného práva není, jelikož „kupní smlouva má za následek výlučně převod práv, jež jsou obsahem vlastnického práva a neznamená hmotněprávní nástupnictví“ a kupující tudíž nevstupuje do práv a povinností původního (spolu)vlastníka za období před podáním návrhu na vklad vlastnického práva, nestanoví-li to zákon. Podmínky předepsané ustanovením §256 o. s. ř. tak podle názoru povinné nebyly splněny.
Kromě toho soudy obou stupňů podle dovolatelky zatížily řízení vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). První vadu povinná spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzoval v tom správném znění záhlaví…. (viz výše), ačkoli takové rozhodnutí nemá oporu v občanském soudním řádu a pro povinnou znamená obcházení jejích odvolacích námitek i obcházení ustanovení o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jediným správným byl postup podle §164 o. s. ř., opravné usnesení však vydáno nebylo. Kromě toho byla porušena zásada, že označení účastníků provedené navrhovatelem je pro soud závazné, a že soud, dospěje-li k závěru o nedostatku pasivní legitimace, má jedinou možnost, a to návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu (na čemž nic nezměnila formulace „v tom správném znění záhlaví“ ) usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí (v pořadí první usnesení z 1.6.2005, č.j. 18 E 38/2005-13, jímž okresní soud řízení pro překážku rozepře zahájené řízení zastavil, není rozhodnutím ve věci samé), přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná sice napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Starší judikatura (viz zpráva Nejvyššího soudu Slovenské republiky z 8. 3. 1973, Cpj 8/72, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSSR č. 7, ročník 1973, pod poř. č. 54 na straně 217/403), vycházející z názoru, že soud ruší spoluvlastnictví prodejem věci, dovodila, že dokud ve vykonávacím řízení nedojde k prodeji věci, zůstává nemovitost nadále ve spoluvlastnictví. Tento názor považuje současná literatura (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. občanský zákoník. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, 800 s., vysvětlivka č. 8) za správný jen zčásti, a to s odůvodněním, že prodej společné věci není formou samotného zrušení spoluvlastnictví, nýbrž jen jeho vypořádání, a že lze jen obtížně akceptovat, že by spoluvlastnictví bylo zrušeno prodejem věci. Závěr o (byť jen částečné) správnosti judikatorního názoru pak uvedený komentář odůvodňuje argumentem, že „nicméně z hlediska faktického se nabízí řešení, podle něhož po zrušení spoluvlastnictví a nařízení prodeje společné věci se do uskutečněného prodeje na právní vztahy bývalých spoluvlastníků použijí přiměřeně ustanovení o podílovém spoluvlastnictví analogicky. Za těchto – i jen částečně – shodných závěrů teorie a soudní praxe je namístě dovodit, že převodem podílů některými ze spoluvlastníků se nabyvatel těchto podílů stává nositelem jejich práv a povinností, a to i ve vztahu k původnímu („zbylému“) spoluvlastníkovi. Došlo-li k převodu podílů po vydání exekučního titulu, jímž bylo spoluvlastnictví podle §142 odst. 1 občanského zákoníku zrušeno, vztahuje se vykonávaný rozsudek (zde Nejvyšší soud záměrně neužívá dikce „přecházejí práva a povinnosti“, jelikož takový rozsudek je – protože neukládá povinnosti – rozhodnutím sui genesis) na nabyvatele převedených spoluvlastnických podílů. Protože se výkon rozhodnutí provede přiměřeně podle ustanovení o prodeji movitých věcí nebo nemovitostí (§348 odst. 1 o. s. ř.), lze tento výkon nařídit a vést za podmínek předepsaných ustanovením §256 o. s. ř. prodejem nemovitostí proti osobě (od účastníků nalézacího řízení odlišné), na niž přešla povinnost singulární (jak je tomu v souzené věci) či universální sukcesí (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. občanský soudní řád. Komentář. II. díl 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1629 s. vysvětlivka č. 5). Závěr soudů obou stupňů, že podmínky požadované ustanovením §256 odst. 1 o. s. ř. byly způsobem předepsaným v jeho druhém odstavci (výpisem z katastru nemovitostí, tedy listinou vydanou státním orgánem) splněny, je v souladu se standardní judikaturou.
První namítnutá vada (že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v tom správném znění… viz výše) není vadou, jež by mohla mít za následek věcnou nesprávnost napadnutého rozhodnutí (viz také vysvětlení postupu odvolacího soudu podané jím v závěru prvního odstavce čtvrté stany napadeného usnesení /č.l. 87/). Druhá vada, kterou dovolatelka spatřuje v tom, že soud nerespektoval závaznost označení účastníků řízení provedené oprávněným, vadou řízení není, jelikož soud – poté, co z návrhu na nařízení výkonu zjistil, že v mezidobí mělo po vydání exekučního titulu dojít k převodu spoluvlastnických podílů z původních účastníků nalézacího řízení – oprávněného usnesením z 11. 4. 2005, č. j. 18 E 38/2005-10, v souladu se svou povinností procesního poučování účastníků vyzval, aby novou povinnou osobu označil a ve smyslu ustanovení §256 odst. 1, 2 o. s. ř. doložil přechod práv, na což oprávněný reagoval podáním z 23. 5. 2005 (č. l. 11) a předložením aktuálního výpisu z katastru nemovitostí (č. l. 12).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinná „dovolání“ směřuje (i) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutím soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
UDr. Vladimír M i k u š e k ,v. r.
předseda senátu