ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4291.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4291/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Okresního soudu ve Vsetíně , Horní náměstí 5, proti povinnému V. M. , zastoupenému JUDr. Renatou Vaškovou, advokátkou se sídlem v Rožnově, Nádražní 188, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 44 E 723/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 28. 4. 2008, č. j. 40 Co 452/2008-27, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 11. 12. 2007, č. j. 44 E 723/2007-3, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. Exekučním titulem bylo v dané věci usnesení téhož okresního soudu z 25. 9. 2002, č. j. 2 E 1050/2002-15, ve znění potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě z 20. 12. 2002, č. j. 10 Co 1222/2002-22, jímž byla povinnému k návrhu oprávněné J. M. podle §351 o. s. ř. uložena pokuta v částce 10.000,- Kč, kterou byl zavázán zaplatit nynější oprávněné na účet Okresního soudu ve Vsetíně. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že i když bylo vykonávací řízení zahájené k návrhu oprávněné J. M. k vymožení povinnosti odpovídající jejímu právu z věcného břemene (zdržet se uzavírání přívodu vody) usnesením z 15. 11. 2004, č. j. 2 E 1050/2002-38, pravomocně 7. 12. téhož roku s poukazem na ustanovení §151p odst. 4 občanského zákoníku pro smrt oprávněné zastaveno, nemění to nic na povinnosti zaplatit státu pokutu uloženou povinnému pravomocným usnesením, vykonatelným 24. 2. 2003. Odvoláním nelze podle krajského soudu „dosáhnout toho, aby soud v tomto vykonávacím řízení zkoumal, zda povinný skutečně a jakým způsobem porušil uloženou povinnost. To bylo možné jen v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 2 E 1050/2002“.
V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že věc byla řešena v rozporu s hmotným právem, aniž ovšem uvádí konkrétní hmotněprávní ustanovení) povinný bez specifikace dovolacího důvodu namítá, že v řízení vedeném pod sp. zn. 2 E 1050/2002 podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí odůvodněný tvrzením, že své povinnosti, uložené mu exekučním titulem, usnesením o předběžném opatření, vydaným v nalézacím řízení sp. zn. 13 C 102/2001, neporušoval (vodovodní přípojka byla – objektivně – nefunkční, aniž mohl její špatné technické řešení jakkoli ovlivnit), soud výkonu rozhodnutí však zůstal nečinný a o jeho návrhu nerozhodl. Postupem soudu se povinný cítí poškozen a „jako občan nerozumí tomu, že nic neudělal a neprovedl, nesl náklady řízení a ještě má být potrestán, když mu nebylo nic prokázáno, jen na základě nepravdivých tvrzení, která si nikdo neověřil.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k tomuto závěru dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování, zda je splněn některý ze zákonem předepsaných předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitkou, že mu pokuta neměla být uložena, odůvodněnou tvrzením, že povinnost vyplývající z vykonatelného předběžného opatření neporušil, povinný napadá věcnou nesprávnost nyní vykonávaného usnesení o uložení pokuty. Ve vykonávacím (exekučním) řízení však soud není oprávněn přezkoumávat případnou věcnou nesprávnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud podle ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce). V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Pokud jde o námitku nečinnosti soudu ve vykonávacím řízení sp. zn. 2 E 1050/2002, ta není uplatněním žádného z ustanovením §241a odst. 2, 3 o. s. ř. taxativně vymezených dovolacích důvodů.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; oprávněné, jež by jinak měla na jejich náhradu nárok, ve stadiu dovolacího řízení žádné prokazatelné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu