ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4371.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4371/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné A. P., proti povinné L. P.-B. , zastoupené JUDr. Monikou Nejedlou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Neústupného 1833, vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 Nc 968/2007, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 24. 7. 2008, č. j. 39 Co 103/2008-25, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 8. 1. 20058 č.j. 48 Nc 968/2007-17, jímž obvodní soud zamítl návrh povinné na zastavení a odklad provedení exekuce. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že jsou-li ve vyklizovaném bytě věci, které povinné sice nepatří, avšak nacházejí se zde s jejím, byť pouze konkludentním, souhlasem, nemůže tato skutečnost jít k tíži oprávněné, a že tudíž podmínky pro zastavení exekuce, protože byt dosud nebyl vyklizen a odevzdán, splněny nejsou.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinná uvádí, že „se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu ani soudu prvního stupně“. Podle jejího názoru je vzhledem k ustanovení §261a odst. 3 o. s. ř. (podle něhož má-li podle rozhodnutí splnit povinnost více povinných a jde-li o dělitelné plnění, platí, že povinnosti, nestanoví-li rozhodnutí jinak, jsou zavázány splnit všichni povinní rovným dílem) „možno na ní žádat pouze vyklizení jejích věcí.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná předně ani nepolemizuje s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož je důvodem k zamítnutí návrhu na zastavení exekuce skutečnost, že ve vyklizovaném bytě se dosud nacházejí věci, patřící sice někomu jinému, avšak s jejím, byť konkludentním, souhlasem; pouze proti tomuto závěru, který ovšem vychází z doslovného znění ustanovení §341 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jehož jednoznačná formulace judikatorní výklad nevyžaduje, opakovaně (stejně jako v odvolání) staví své přesvědčení, že „je po ní možno žádat pouze vyklizení jejích věcí.“ Protože tedy odvolacímu soudu nevytýká nesprávnou interpretaci (výklad) ani aplikaci (užití) určité právní normy, ve skutečnosti ani neuplatňuje – posuzováno podle obsahu dovolání – dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jenž jediný je důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není ani námitka povinné, že jí nebyl doručen návrh na nařízení exekuce ani usnesení o jejím nařízení; mohlo by jít maximálně o vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jejíž případná existence by ovšem způsobilá k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. stejně být nemohla), avšak navíc jeho předchozí relativně samostatné fáze, týkající se nařízení exekuce, zatímco v souzené věci jde o řízení o návrhu na její zastavení ; sama povinná však nadto ani nijak nezpochybňuje zjištění odvolacího soudu učiněné z doručenky, že totiž jí byly uvedené písemnosti řádně doručeny dne 18. 10. 2007 ve smyslu věty druhé ustanovení §44 odst. 4 exekučního řádu, tedy poté, co zásilku, ač byla o odepření přijetí písemností řádně poučena, bez uvedení důvodu odmítla převzít.
Povinná usnesení odvolacího soudu napadla výslovně v celém rozsahu, tj. i v části, v níž byl potvrzen výrok, kterým soud prvního stupně zamítl její návrh na odklad exekuce. V této části je dovolání objektivně nepřípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2004 pod poř. č. 233).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu