ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4468.2008.2
sp. zn. 20 Cdo 4468/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné Wolf Naturprodukte GmbH (dříve Heribert Wolf Handels GmbH), se sídlem v Grazu, Eduard-Richter-Gasse 19, Rakouská republika, s adresou pro doručování v České republice: Mgr. Vlastimil Šopák, advokát se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 954/4, zastoupené JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 4, pod Klaudiánkou 4a, proti povinné SEWAR spol. s r. o. , se sídlem v Šanově, Zahradní 320, o uznání vykonatelnosti a nařízení exekuce pro 33 757,86 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 Nc 4849/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2008, č. j. 20 Co 21/2008-23, takto:
I. Řízení se přerušuje.
II. Nejvyšší soud žádá na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) Soudní dvůr EU o odpověď na následující předběžnou otázku:
Je třeba čl. 66 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), vykládat tak, že pro založení působnosti nařízení Brusel I je nezbytné, aby v době vydání rozhodnutí bylo toto nařízení platné jak ve státu, jehož soud rozhodnutí vydává, tak i státu, v němž účastník usiluje o uznání a výkon takového rozhodnutí?
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a dosavadní řízení před českými soudy
1) Návrhem došlým Okresnímu soudu ve Znojmě dne 21. 5. 2007 se oprávněná domáhala na základě čl. 38 a násl. nařízení Brusel I, aby rozhodnutí vydané Zemským soudem pro věci civilní v Grazu (Rakousko) dne 15. 4. 2003, pod sp. zn. Cg 193/02, bylo prohlášeno za vykonatelné na území České republiky. Oprávněná se dále domáhala, aby na základě citovaného rakouského rozhodnutí byla Okresním soudem ve Znojmě nařízena exekuce na majetek povinné k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 33.575,86 EUR s příslušenstvím ve výši 5 % ročně od 18. 3. 2002 do zaplacení a pro náklady předchozího řízení ve výši 2.629,10 EUR. Za tímto účelem oprávněná předložila písemnosti vyžadované v čl. 53 nařízení Brusel I.
2) Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 8 Nc 4849/2007, návrh oprávněné zamítl. V odůvodnění s odkazem na čl. 66 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I uvedl, že v řízení nelze postupovat podle tohoto nařízení, neboť Česká republika je nařízením Brusel I vázána až ode dne 1. 5. 2004. Jelikož neexistuje mezinárodní smlouva, kterou by bylo možno v daném případě použít, okresní soud ve věci uznání a výkonu rozhodnutí rakouského soudu postupoval podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“). Svoji místní příslušnost okresní soud dovodil na základě §37 odst. 1 ZMPS a §45 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, a dále postupoval podle §63 a §64 ZMPS. Předně shledal, že na rakouském rozhodnutí chybí doložka právní moci a vykonatelnosti. Rozhodnutí rakouského soudu, které je rozsudkem pro zmeškání, není možné vykonat také proto, že lze dovodit, že povinné byla odňata možnost řádně se účastnit řízení u rakouského soudu. Z potvrzení Zemského soudu v Grazu totiž vyplývá, že návrh na zahájení řízení byl povinné doručen dne 15. 4. 2003, přičemž téhož dne bylo vydáno vykonávané rozhodnutí. Z potvrzení tak není patrno, zda měla povinná čas k přípravě na jednání a zda jí bylo rozhodnutí řádně doručeno. I kdyby však tyto podmínky byly splněny, okresní soud dospěl k závěru, že rakouské rozhodnutí nelze vykonat, neboť není dána vzájemnost.
3) K odvolání oprávněné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 20 Co 21/2008, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze postupovat podle nařízení Brusel I, neboť Česká republika je tímto nařízením vázána až od 1. 5. 2004, kdy se stala členem Evropské unie a kdy pro ni nařízení Brusel I vstoupilo v platnost (srov. čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I). Odvolací soud shledal správným rovněž závěr soudu prvního stupně, podle něhož výkonu rakouského rozhodnutí nelze dosáhnout ani podle §63 a §64 ZMPS, neboť mezi Českou republikou a Rakouskou republikou nebyla uzavřena dohoda o vzájemnosti uznání a výkonu rozhodnutí.
4) Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala oprávněná dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že rozhodnutí rakouského soudu nemůže být v České republice prohlášeno za vykonatelné podle nařízení Brusel I, protože bylo vydáno dříve, než toto nařízení vstoupilo pro ČR v platnost (dnem vstupu ČR do Evropské unie 1. 5. 2004). Oprávněná prosazuje, že čl. 66 nařízení Brusel I je třeba interpretovat tak, že rozhodujícím dnem je den, kdy se nařízení stalo platným obecně (tj. 1. 3. 2002), a nikoli den, kdy se nařízení stalo platným v konkrétním členském státě. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
II.
Použitelné vnitrostátní právo
5) Podle §37 odst. 1 ZMPS „pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, „je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost.“ Místní příslušnost soudu pro případ návrhu na nařízení exekuce je upravena zákonem č. 120/2001 Sb., exekuční řád, který ve svém §45 odst. 2 mj. stanoví, že „je-li povinný právnickou osobou, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný sídlo.“
6) Podle §63 ZMPS mají „rozhodnutí justičních orgánů cizího státu ve věcech uvedených v §1 [...] v České republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moc a byla-li uznána československými orgány.“ Ustanovení §1 ZMPS přitom vymezuje účel zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, tj. „stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, upravit právní postavení cizinců, jakož i stanovit postup českých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich a tím napomáhat mezinárodní spolupráci.“
7) Podle §64 ZMPS „cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže: [...]
c) účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno do vlastních rukou předvolání nebo návrh na zahájení řízení, nebo nebyl-li odpůrci návrh na zahájení řízení doručen do vlastních rukou;
d) uznání by se příčilo českému veřejnému pořádku;
e) není zaručena vzájemnost; vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti českému občanu nebo právnické osobě.
III.
Použitelné právo Evropské unie
8) Čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I stanoví: „Toto nařízení se vztahuje pouze na řízení zahájená a veřejné listiny vypracované po vstupu tohoto nařízení v platnost.“
9) Čl. 66 odst. 2 nařízení Brusel I stanoví: „Pokud však bylo řízení zahájeno v členském státě původu přede dnem vstupu tohoto nařízení v platnost, rozhodnutí, která byla vydána po tomto dni, se uznají a vykonají podle kapitoly III,
a) pokud bylo řízení zahájeno v členském státě původu až poté, co Bruselská nebo Luganská úmluva vstoupila v platnost jak v členském státě původu, tak i v dožádaném členském státě;
b) ve všech dalších případech za předpokladu, že soud byl příslušný podle pravidel, která se shodují s pravidly pro určení příslušnosti obsaženými v kapitole II nebo v dohodě uzavřené mezi členským státem původu a dožádaným členským státem, která byla platná v době zahájení řízení.“
10) Čl. 76 nařízení Brusel I stanoví: „Toto nařízení vstupuje v platnost dnem 1. března 2002. Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech v souladu se Smlouvou o založení Evropského společenství.“
IV.
Odůvodnění:předložené otázky
11) S ohledem na skutečnost, že uvedený exekuční titul (rozhodnutí Zemského soudu v Grazu), jehož uznání a výkonu se oprávněná domáhá, byl vydán po vstupu v platnost nařízení Brusel I v členském státě původu (tj. po 1. 3. 2002 v Rakousku), avšak před vstupem v platnost tohoto nařízení v České republice (tj. před 1. 5. 2004), stojí Nejvyšší soud před otázkou, zda lze s ohledem na časovou působnost nařízení Brusel I v projednávané věci postupovat podle tohoto nařízení nebo zda je nezbytné na projednávanou věc vztáhnout normy vnitrostátního práva.
12) Podle čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I se toto nařízení vztahuje pouze na řízení zahájená po vstupu tohoto nařízení v platnost. Bylo-li nalézací řízení zahájeno za účinnosti nařízení Brusel I, lze rozhodnutí v něm vydané uznat a vykonat podle tohoto nařízení. Nalézací řízení před Zemským soudem v Grazu, v rámci něhož byl předmětný exekuční titul vydán, však bylo zahájeno před vstupem v platnost tohoto nařízení v České republice. Na projednávanou věc proto dopadá čl. 66 odst. 2 nařízení Brusel I, podle něhož, bylo-li řízení zahájeno v členském státě původu přede dnem vstupu tohoto nařízení v platnost, rozhodnutí, která byla vydána po tomto dni, se za určitých [pod písmeny a) a b) vyjmenovaných] podmínek uznají a vykonají v režimu nařízení Brusel I.
13) Je však otázkou, zda Nejvyšší soud může v režimu nařízení Brusel I uznat a vykonat rozhodnutí rakouského soudu, které bylo vydáno po vstupu v platnost tohoto nařízení v Rakousku (tj. po 1. 3. 2002), avšak před vstupem v platnost nařízení Brusel I v České republice (tj. před 1. 5. 2004). Z dikce čl. 66 odst. 2 nařízení Brusel I totiž podle názoru Nejvyššího soudu nelze jednoznačně určit, zda formulace „pokud však bylo řízení zahájeno v členském státě původu přede dnem vstupu tohoto nařízení v platnost, rozhodnutí, která byla vydána po tomto dni [...].“ míří na platnost nařízení Brusel I v členském státě původu nebo na platnost nařízení Brusel I v členském státě, v němž je požadováno uznání a výkon rozhodnutí. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud předkládá Soudnímu dvoru předběžnou otázku uvedenou ve výroku II.
14) Podle názoru Nejvyššího soudu je přitom pro použitelnost nařízení Brusel I z hlediska jeho časové působnosti nezbytné, aby v době vydání rozhodnutí bylo toto nařízení platné na území obou dotčených států, tj. jak státu původu (jehož soud rozhodnutí vydává), tak i státu, v němž účastník usiluje o uznání a výkon takového rozhodnutí. Pouze v takovém případě je totiž naplněna z pohledu státu uznání a výkonu podmínka čl. 66 odst. 2 nařízení v tom, že je nařízení platné v době vydání rozhodnutí.
15) Ačkoli Nejvyšší soud výše uvedl svůj názor na možné řešení předkládané předběžné otázky, toto řešení postrádá jasnost a nepochybnost nezbytnou pro to, aby odpadla jeho povinnost obrátit se s otázkou výkladu práva Evropské unie na Soudní dvůr (čl. 267 odst. 3 SFEU). V konkrétním případě je výklad nařízení Brusel I nezbytný pro korektní aplikaci práva Evropské unie v projednávané věci a zároveň není dána žádná z výjimek z povinnosti vnitrostátního soudu posledního stupně předložit předběžnou otázku podle rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA v. Ministero della sanita , ECR 1982, s. 3415. K řešení předložené otázky neexistuje přiléhavá dřívější judikatura Soudního dvora, ze které by bylo možno výklad práva Evropské unie bez dalšího najisto dovodit ( acte éclairé ). Z důvodů nastíněných v bodě 13 předkládaného usnesení se pak podle názoru Nejvyššího soudu nejedná ani o řešení naprosto jasné ( acte clair ).
V.
Přerušení řízení
16) Protože bylo rozhodnuto o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, Nejvyšší soud zároveň přerušil řízení podle §243c odst. 1 a §109 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
17) Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. října 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu