ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4799.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4799/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr.Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Oberbank AG pobočka Česká republika , se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 6/3, zastoupené JUDr. Pavlem Krčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 9, proti povinné TRED spol. s r.o. , se sídlem v Českém Krumlově, V Zátiší 239, pro 118.856,69 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 E 103/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 9. 2006, č. j. 5 Co 1408/2006-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.560,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Krčka.
Odůvodnění:
Usnesením okresního soudu ze 17. 1. 2005, č. j. 19 Nc 1826/2004-64 ve znění usnesení krajského soudu z 27. 4. 2005, č. j. 5 Co 530/2005-86 byl podle §200y a následujících o. s. ř. nařízen soudní prodej zástavy a usnesením z 26. 7. 2005, č. j. 2 E 103/2005-13, pak okresní soud nařídil výkon uvedeného rozhodnutí prodejem nemovitostí podle §335 a následujících o. s. ř.
Usnesením z 22. 3. 2006, č. j. 2 E 103/2005-45, okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný tvrzením, že soudní prodej zástavy byl nařízen v rozporu s evropským právem, konkrétně směrnicemi Evropské rady č. 90/88/EHS z 22. 2. 1990, kterou se mění směrnice č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, č. 85/577/EHS z 20. 12. 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. S odvolací námitkou neexistence zástavním právem zajištěných pohledávek, odůvodněnou neplatností úvěrových smluv pro jejich rozpor s uvedenými směrnicemi, a tudíž i neplatností zástavních smluv, jimiž měly být pohledávky z úvěrů zajištěny, se krajský soud vypořádal závěrem, že obě úvěrové smlouvy, tedy z 25. 9. 2000 i z 28. 2. 2003, byly uzavřeny „sice po přijetí předmětných směrnic, avšak ještě v době, kdy Česká republika nebyla členem Evropské unie (od 1. 5. 2004), takže jimi účastníci úvěrových smluv nebyli vázáni.“ I kdyby krajský soud „připustil, že zde existoval rozpor mezi směrnicemi a účastníky uzavřenými úvěrovými smlouvami, způsobovalo by to pouze částečnou neplatnost smluv, a to právě jen ohledně ujednání o zvyšování úrokové sazby, jelikož tuto část smlouvy lze od ostatních částí oddělit, aniž by to mělo vliv na platnost zbylé části smlouvy.“ V závěru odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud „připomenul, že na posouzení platnosti úvěrových smluv nemá vliv ani zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, jelikož ten nabyl účinnosti před uzavřením v pořadí první úvěrové smlouvy, a na tu, která byla uzavřena až po jeho účinnosti, se zákon vzhledem ke svému ustanovení §1 odst. 2 písm. c) /správně písm. e)/ nevztahuje, jelikož výše úvěru překračuje zákonem stanovený limit.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že posuzovaná právní otázka dosud nebyla rozhodováním dovolacího soudu vyřešena), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že výše uvedené směrnice Evropské rady nelze v předmětné věci aplikovat, jelikož úvěrové smlouvy byly uzavřeny před vstupem České republiky do Evropské unie. Podle jejího názoru je totiž nutno ustanovení českého právního předpisu, „přijatého nepochybně za účelem zbližování českého práva s právem Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu těchto společenství, vykládat konformně s touto normou.“ Především u druhé úvěrové smlouvy z 28. 2. 2003 měl odvolací soud akceptovat námitku absolutní neplatnosti této smlouvy pro rozpor s ustanovením §56 občanského zákoníku (jehož znění doznalo od 1. 1. 2001 změny v důsledku novelizace provedené zákonem č. 367/2000 Sb.), jež je českou transpozicí Směrnice Rady č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. V případě první úvěrové smlouvy uzavřené před účinností novely č. 367/2000 Sb. měly podle dovolatelky nalézací soudy postupovat stejně, neboť „předmětné evropské směrnice již byly předobrazem budoucí právní úpravy.“ Povinná dospívá v dovolání k závěru, že novelizací občanského zákoníku provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. došlo „k promítnutí a v podstatě k recepci podstatné části uvedených tří směrnic do českého právního řádu dávno před přístupem ČR k evropské unii.“ Další důvod neplatnosti úvěrových smluv spatřuje ve skutečnosti, že Dr. K. A. (obligační dlužník) jako německý státní příslušník neovládající český jazyk nebyl seznámen s obsahem (pouze v českém jazyce vyhotovených) smluv.
Oprávněná navrhla – s poukazem na skutečnost, že úvěry nebyly sjednány jako spotřebitelské, nýbrž jako podnikatelské, poskytnuté obligačnímu dlužníkovi jako tzv. usazenému evropskému advokátu se sídlem v České republice – odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, případně jeho zamítnutí; uvedla, že obligační dlužník uzavřel s oprávněnou (v řízení o jeho žalobě o určení neplatnosti úvěrových smluv) smír, jímž se zavázal na úplné vypořádání jejích nároků z předmětných úvěrových smluv zaplatit částku 143.127,74 EUR; uvedené tvrzení doložila usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích z 25. 2. 2008, č. j. 34 C 92/2007-186, pravomocné 6. 3. téhož roku.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Předně, pokud jde o v pořadí druhou úvěrovou smlouvu z 28. 2. 2000, odvolací soud svůj závěr o její platnosti odůvodnil (kromě argumentu, že byla uzavřena před vstupem České republiky do Evropské unie) také závěrem, že se na ni ustanovení §52 a následujících (a tedy ani ustanovení §56) občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001 o spotřebních smlouvách ani ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru nevztahují, jelikož výše úvěru (100.000 EUR) překračuje limit 800.000,- Kč předepsaný ustanovením §1 odst. 2 písm. e) tohoto zákona. Nedůvodnost návrhu na zastavení exekuce tedy soud dovodil ze dvou dílčích závěrů, z nichž druhý zpochybněn nebyl. Za tohoto stavu se uplatní zásada přijatá v usnesení z 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2006 pod poř. č. 48, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Pokud jde o úvěrovou smlouvu z 25. 9. 2000, ani sama povinná v dovolání neargumentovala tím, že by tato smlouva měla být posouzena za přímé aplikace ustanovení §52 a následujících občanského zákoníku ve znění účinném (od 1. 1. 2001) po novelizaci provedené zákonem č. 367/2000 Sb., jímž byly části předmětných směrnic transponovány do právního řádu České republiky, nýbrž pouze dovozuje, že se soudy „měly chovat eurokomformně, jelikož předmětné evropské směrnice již byly předobrazem budoucí právní úpravy.“ Po historickém exkurzu pak připomíná, že „dávno před uzavřením první úvěrové smlouvy z 25. 9. 2000 politická reprezentace počítala s budoucím začleněním České republiky do evropských společenství, a že český zákonodárce dávno před uzavřením předmětných úvěrových smluv počítal s nutností transpozice evropských směrnic.“ Uvedené dovolatelovy úvahy však k závěru jinému než přijatému odvolacím soudem, že totiž na úvěrovou smlouvu uzavřenou před vstupem České republiky do Evropské unie ustanovení evropských směrnic, nebyly-li transponovány do českého právního řádu, aplikovat nelze, vést nemohou. Pokud jde o námitku neplatnosti úvěrových smluv odůvodněnou tvrzením, že obligační dlužník jako německý státní příslušník neovládající český jazyk nebyl seznámen s obsahem (pouze v českém jazyce vyhotovených) smluv, ta byla vznesena teprve v dovolacím řízení, jde tedy o nepřípustném novum (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. b/, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i 20% DPH ve výši 260,- Kč
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu