ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.483.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 483/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné IKO spol. s r.o. , se sídlem v Plzni, Koterovská 177, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská tř. 136, proti povinné Autoprodej Šrámek – autosklo, spol. s r.o. , se sídlem v Plzni, Nepomucká 122, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, pro částku 690.748,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 73 Nc 615/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 28. 8. 2007, č. j. 13 Co 384/2007-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.560,- Kč do tří dnů od právní moci k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Svejkovského.
Odůvodnění:
Usnesením z 5. 3. 2004, č. j. 73 Nc 615/2004-24, okresní soud nařídil exekuci k vymožení – ve vykonávacím řízení požadované, tedy nižší než titulem přisouzené (792.679,- Kč) – částky 690.748,98 Kč a „18% úroku od 18. 9. 2002 do zaplacení.“
Usnesením z 21. 3. 2007, č. j. 73 Nc 615/2004-139, okresní soud exekuci do částky 690.748,98 Kč zastavil s odůvodněním, že (kromě jiného, viz podrobný výpočet v šestém odstavci čtvrté strany usnesení na č. l. 142) tuto částku představující požadovanou část přisouzené jistiny bezhotovostním převodem oprávněné dne 9. 9. 2002 zaplatila.
Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci zastavil podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. „zcela“. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že „tak, jak byl podán návrh na nařízení exekuce a jak v něm byla specifikována vymáhaná pohledávka (pro jistinu 690.748,98 Kč s 18% úrokem z prodlení od 18. 9. 2002 do zaplacení), taková pohledávka oprávněné v důsledku úhrady jistiny 9. 9. 2002 již ke dni podání návrhu na nařízení exekuce (1. 3. 2004) neexistovala“ (viz závěr prvního odstavce čtvrté strany napadeného usnesení na č. l. 167 versa); výpočet, jímž dospěl k závěru o nutnosti zastavení exekuce, pak provedl v následujícím odstavci svého rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že platba z účtu povinné z 5. 9. 2002 (č. l. 111) převodem na účet oprávněné (9. 9. 2002), provázená dopisem ze 4. 9. 2002 (č. l. 53), doručeným povinné 6. 9. 2002 (č. l. 120), v němž oprávněná uvádí, že byť nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího nalézacího soudu, rozhodla se částku 792.679,- Kč uhradit, byla „platbou na jistinu“. Na tomto závěru nemůže podle odvolacího soudu nic změnit skutečnost, že fakticky nebyla převedena částka titulem přisouzená a uvedená v dopise ze 4. 9. 2002, tedy částka 792.6 79 ,- Kč, nýbrž částka 792.6 97 ,- Kč, jelikož podle názoru odvolacího soudu šlo o „pouhou záměnu číslic, takže byla poukázána částka o 18,- Kč vyšší“. Protože povinná účel platby určila, nemohla si oprávněná tuto platbu ve smyslu ustanovení §330 odst. 1, 2 obchodního zákoníku započíst na úroky. Poněvadž tedy povinná jistinu již před zahájením exekučního řízení zaplatila, bylo podle odvolacího soudu namístě exekuci zastavit v plném rozsahu, tedy i v části týkající se příslušenství.
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – oprávněná ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v závěru odvolacího soudu, že dopisem ze 4. 9. 2002 povinná určila účel platby. Podle jejího názoru povinná v tomto dopise pouze konstatovala, že dovolatelce zasílá částku 792.679,- Kč bez dalšího určení; fakticky však zaplatila částku odlišnou, totiž 792.697,- Kč, takže tu si oprávněná mohla započíst na úrok (na tomto místě oprávněná zdůrazňuje, že výše jistiny a jejího příslušenství „byly ve stejném řádu a výše těchto částek se sobě velice blížily“). Protože v poukázané částce byla obsažena pouze část jistiny, může se oprávněná i nadále domáhat vymožení jejího zbytku exekucí, takže ta zastavena být neměla.
Povinná navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu (a o takové , posouzeno z hlediska případné diformity, v souzené věci jde, jelikož odvolací soud, byť výrok svého rozhodnutí označil jako měnící, o právech a povinnostech účastníků, vyhověl-li návrhu na zastavení exekuce, rozhodl shodně se soudem prvního stupně) usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Oprávněná – vycházející zřejmě z (nesprávného) předpokladu, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
Oprávněná předně ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. neuplatnila. Nenamítá totiž nesprávné použití (aplikaci) ani nesprávný výklad (interpretaci) práva, nýbrž vytýká pouze – podle jejího názoru – nesprávné skutkové zjištění odvolacího soudu, že dopis ze 4. 9. 2002 obsahuje určení účelu platby, z čehož pak dovozuje svou možnost postupu podle ustanovení §330 odst. 1, 2 obchodního zákoníku. Tato námitka je však uplatnitelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c / o. s. ř. (a o přípustnost podle tohoto ustanovení, nikoli tedy – viz výše – o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a / o. s. ř., jde) ovšem nezpůsobilého. Pouze pro úplnost dovolací soud připomíná, že ani tato vznesená skutková výtka nemá oporu ve spise, neboť, jak plyne z textu dopisu ze 4. 9. 2002 na č. l. 53, povinná kromě konstatování, že jistina pohledávky činí 792.679,- Kč, také výslovně uvádí, že se tuto – a právě tuto – částku rozhodla přes svůj nesouhlas s rozsudkem odvolacího nalézacího soudu uhradit, a že tuto částku poukáže na účet oprávněné.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2.000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. b/, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky na částku 1.000,- Kč, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 260,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu