ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4918.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4918/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné PJ TRADE, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Jungmannova 732/4, proti povinnému M. P. , za účasti vydražitele R. O. a přihlášených věřitelů Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR , Územní pracoviště Benešov, Husovo náměstí 555, Okresní správy sociálního zabezpečení Beroun , Okružní 511/28, Okresní správy sociálního zabezpečení Trutnov , Komenského 821, a FAST HYPO, a.s. se sídlem v Praze 1, Hradební 9, IČO: 26485893, pro 528.055,- Kč s příslušenstvím, o rozvrhu výtěžku prodeje, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. Nc 3002/2003, o dovolání Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora se sídlem v Plzni, Palackého 28, zastoupeného Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30.7.2008, č.j. 20 Co 271/2008-142, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze 7. 12. 2007 okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu v částce 267.000,- Kč tak, že částečně uspokojil pohledávku přihlášeného věřitele FAST HYPO, a.s., částkou 47.312,- Kč, částečně pohledávku soudního exekutora na nákladech exekuce ve výši 27.461,- Kč a částečně pohledávku oprávněného ve výši 192.227,- Kč (výrok I.), přihlášku FAST HYPO, a.s., ze směnečného platebního rozkazu jako opožděnou odmítl (výrok II.) a rozhodl, že popření pohledávky FAST HYPO, a.s., ze smluvní pokuty, učiněné oprávněnou a povinným, je důvodné (výrok III.).
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání zástavního věřitele usnesení soudu prvního stupně změnil a výtěžek z prodeje tam specifikovaných nemovitostí rozvrhl tak, že se uspokojí ve třetí skupině v prvním pořadí pohledávka zástavního věřitele FAST HYPO, a.s., jemuž bude vyplacena částka 267.000,- Kč s úrokem ke dni vyplacení, čímž byla celá podstata vyčerpána. Své rozhodnutí odůvodnil zejména závěrem, že pokud jde o aplikaci právní úpravy (změněné s účinností od 1. 1. 2008 zákonem č. 247/2007 Sb.) zařazení nákladů exekuce při rozvrhu, vycházel v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí z 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 38/2007) i Ústavního soudu (nález Pl. ÚS 21/96 publikovaný pod č. 63/1997 Sb. a nález ze 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/2001) z principu zákazu retroaktivity, spočívajícího v tom, že podle současné právní normy nelze posoudit jednání nebo právní skutečnosti či vztahy, jež se uskutečnily dříve, než nová právní norma nabyla účinnosti. Obecně tak podle odvolacího soudu platí nepravá zpětná účinnost, kdy novým právním předpisem se sice řídí i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti s tím, že vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují právní úpravou dosavadní. Odvolací soud při aplikaci dosavadní právní úpravy, která platila v době rozhodování soudu prvního stupně, vycházel z toho, že pohledávka soudního exekutora, jež tehdy nebyla přednostní pohledávkou, vznikla na základě pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce za staré právní úpravy. Protože podle §337b odst. 3 o. s. ř. lze popřít pohledávky ostatních věřitelů, a tedy i soudního exekutora nejpozději u prvního rozvrhového jednání před soudem prvního stupně, je první dražební jednání podstatné i pro zařazení pohledávky do skupiny, pořadí a pro její výši. Jestliže tedy v době prvního rozvrhového jednání platila předchozí právní úprava, lze pohledávku soudního exekutora uspokojit pouze ve třetí skupině.
V dovolání soudní exekutor namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v aplikaci právní úpravy účinné do 31. 12. 2007, a tudíž v zařazení jeho pohledávky na náhradu nákladů exekuce do třetí skupiny podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř., ačkoli tato náhrada měla být podle úpravy účinné ke dni rozhodování odvolacího soudu (30. 6. 2008), tedy po novelizaci provedené zákonem č. 347/2007 Sb., zařazena do skupiny první podle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel zdůrazňuje, že právní úprava exekučního řízení je bez výjimky normou práva procesního, z jehož povahy vyplývá, že pokud nestanoví přechodná ustanovení jinak (a zákon č. 347/2007 přechodná ustanovení neobsahuje), má úprava procesního práva působit ode dne nabytí své účinnosti i na řízení zahájená před účinností této změny, jež k datu účinnosti novely nebyla pravomocně skončena. Ke dni rozhodování odvolacího soudu byla již účinná nová právní úprava provedená zákonem č. 347/2007 Sb., jež pohledávky soudního exekutora na nákladech exekuce zařazovala do první skupiny podle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. V závěru dovolání pak soudní exekutor odkazuje na rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že nemůže přihlížet k úpravě provedené zákonem č. 347/2007 Sb., jelikož ta nastala až po rozhodnutí odvolacího soudu. Z tohoto názoru Nejvyššího soudu podle dovolatele plyne, že pokud úprava provedená zákonem č. 347/2007 Sb. při rozhodování odvolacího soudu již existovala, je naopak nutné k ní přihlížet.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. f), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že v daném případě je nutno aplikovat právní úpravu účinnou před novelizací exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., tedy účinnou do 31. 12. 2007, a v důsledku toho zařadit pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce do třetí skupiny podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). O takovýto případ však v souzené věci nejde.
Jak se z obsahu spisu podává, usnesení okresního soudu o rozvrhu rozdělované podstaty bylo vydáno dne 7. 12. 2007 - podle zákona č. 120/2001 Sb. ve znění do 31. 12. 2007 (tj. před novelou, provedenou zákonem č. 347/2007 Sb.). O odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodoval krajský soud dne 30. 7. 2008.
Ústavní soud v několika svých rozhodnutích (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1562/09 z 24. 9. 2009 či sp. zn. IV. ÚS 314/09 z 5. 5. 2009) uzavřel, že exekuční řízení uskutečňované na základě usnesení soudu o nařízení exekuce vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. je třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Protože se o takový případ v souzené věci jedná (exekuce byla nařízena usnesením z 8. 1. 2003, č. j. Nc 3002/2003-11, pravomocným 19. 3. téhož roku), je třeba odkázat na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. prosince 2007), ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod č. 31. Nejvyšší soud v jeho bodě XVIII. zaujal názor, že pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve „třetí“ skupině (§337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolací soud nemá důvod se od tohoto závěru, přijatého např. v usnesení ze 17. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1625/2008, v projednávané věci odchýlit. Dovolatelův názor, že v daném případě je třeba aplikovat ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. již ve znění zákona č. 347/2007 Sb., je tedy nesprávný.
S ohledem na výše uvedené nutno uzavřít, že se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatel procesně úspěšný nebyl, ostatním účastníkům, jež by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §234b odst. 5 věty první o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu