ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4971.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4971/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) T. P. , b) E. P., proti povinné Mgr. K. Š. , zastoupené JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, Nový Lesík 7, vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 277/2005, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 5. 12. 2006, č. j. 64 Co 320/2006-652, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 14. 8. 2006, č. j. 13 E 277/2005-497, jímž obvodní soud zamítl návrh (č.l. 360) povinné na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. b) a h) o. s. ř. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že důvody, pro něž povinná navrhla zastavení výkonu rozhodnutí, spočívající v podání žaloby na obnovu řízení, v němž byl vydán vykonávaný rozsudek, a žaloby, týkající se odstoupení od dohody o výměně bytů, nelze podřadit pod žádný z důvodů pro zastavení výkonu uvedených v taxativním výčtu ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř.
Ve vlastnoručně sepsaném dovolání (č. l. 687n a 696n), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem má zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívat, povinná ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. V doplnění dovolání sepsaném advokátem pak – stejně jako v návrhu na zastavení výkonu a v odvolání – namítá, že v současnosti probíhá pod sp. zn. 43 C 354/2005 soudní řízení o odstoupení dohody o výměně bytů a pod sp. zn. 43 C 354/2005 řízení o „obnově kausy 8 C 478/2003“, tedy onoho řízení, v němž byl vydán exekuční titul; obě řízení „mohou ovlivnit výkon rozhodnutí.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná sice napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam, hodnocením dovolacích námitek však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinná svůj návrh na zastavení exekuce opírá o ustanovení §268 odst. 1 písm. h) a b) o.s.ř.
Zatímco pod písmeny a) až g) §268 odst. 1 o.s.ř. jsou uvedeny důvody konkrétní, je důvod uvedený pod písmenem h) tohoto ustanovení formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení tedy pod písmenem h) obsahuje relativně neurčitou hypotézu, pravidlem jejíhož výkladu je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například demonstrativním výčtem nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; výklad normy, který se v konkrétní věci podává, je pak možné mít za nesprávný tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že takové určení hypotézy z objektivních hledisek – logických nebo věcných – nemůže obstát.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou se typicky spojují
a) s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
b) s pochybeními při nařízení exekuce (zejména při dodatečně zjištěném nedostatku podmínek exekučního řízení),
c) s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítnutí poskytnutí součinnosti), případně
d) se specifickým jednáním povinného, způsobí-li např. započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí.
Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován srov. §268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o.s.ř., anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu srov. §268 odst. 1 písm. e/ a g/ o.s.ř.. Z toho, že se žádá, aby výkon byl nepřípustným, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. též V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 387). Dovolatelka vyvozující důvod k zastavení exekuce z výše uvedených probíhajících souvisejících řízení však ani jednu z okolností podřaditelných pod některé z písmen a) – d) obsažených ve výčtu uvedeném v předchozím odstavci, vysvětlených podrobněji na str. 386 – 394 citované publikace, neuvádí.
Stejně tak jsou judikatura i teorie jednotné v závěru, že k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je třeba, aby vykonávaný exekuční titul byl ke dni vydání usnesení o zastavení výkonu již – a to pravomocně – zrušen; z uvedeného plyne, že nepostačí, aby rozhodnutí o zrušení titulu bylo dosud nepravomocné, a tím spíše, aby zatím řízení o zrušení titulu teprve probíhalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 28. 9. 1965, sp. zn. 4 Cz 118/1965, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 1, ročník 1966 pod poř. č. 9, a str. 367 citované publikace).
Všechny další skutečnosti uvedené v dovolání vlastnoručně sepsaném povinnou, jakož i skutečnosti uplatněné v jejích dalších podáních na č.l. 706 – 712, doručených soudu navíc po uplynutí dovolací lhůty, jsou pro zastavení výkonu rozhodnutí právně nevýznamné
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněným, jež by jinak měli podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu