ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.5341.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 5341/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné GE Money Multiservis, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Vyskočilova 1422/1a, IČ 49241150, zastoupené JUDr. Vladislavem Cilínkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 36, proti povinnému I. B , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, pro 2.886,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 E 947/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 4. 6. 2008, č. j. 12 Co 1023/2007-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.260,- Kč k rukám JUDr. Vladislava Cilínka, advokáta.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10. 7. 2003, č. j. 44 E 947/2003-6, ve spojení s opravným usnesením z 18. 8. 2003, č. j. 44 E 947/2003-9, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolací námitkou povinného, že mu „usnesení z roku 2003“ nebylo doručeno, se odvolací soud vypořádal závěrem, že „nemá pochybnost o doručení platebního rozkazu povinnému, neboť z obsahu připojené doručenky, založené ve spise nalézacího soudu, nepochybně vyplývá, že rozsudek povinný převzal osobně dne 5. 4. 2000 (povinný ostatně ani netvrdí, že podpis na doručence není jeho pravým podpisem) a na toto rozhodnutí odvoláním v zákonné 15 denní lhůtě nereagoval. Rozsudek tak nabyl právní moci dne 21. 4. 2000 a stal se vykonatelným.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. (pro rozpor s hmotným právem, jejž spatřuje v tom, že „oprávněnému nic nedluží“), povinný ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a navrhuje zejména provedení důkazu spisem nalézacího soudu, „aby bylo ověřeno, jak bylo účastníkům soudního řízení doručeno konečné rozhodnutí a další listiny v průběhu soudního řízení“. Za zásadní považuje, že „soud řádně nepřezkoumal vykonatelnost exekučního titulu“, a podává návrh na zastavení exekučního řízení s odůvodněním, že „nedisponuje tvrzeným exekučním titulem“. Konečně pak „z opatrnosti“ navrhuje důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie k ověření podpisů na doručenkách a požaduje výslech J. K. (jde o „ručení za její televizor“, viz odvolání na č.l. 17), „která by se měla vyjádřit ke skutečnosti, zda je dlužná částka zaplacena“.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí (již proto nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jak nesprávně dovozuje povinný), přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolatel zpochybnil závěr, že k výkonu navržený exekuční titul je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda k výkonu rozhodnutí navržený rozsudek byl povinnému řádně doručen. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů dovolatel vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda mu byl exekuční titul řádně doručen, a předložil vlastní skutkovou verzi, že rozhodnutí mu doručeno nebylo.
I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; závěr o jeho vykonatelnosti založil na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu), však – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) být nemohou, jelikož k těmto vadám dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O případ, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, v souzené věci nejde (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v témže časopise pod č. 130, ročník 2006).
Pokud jde o naznačenou námitku splnění, ta nemá význam již ve fázi nařízení exekuce, nýbrž teprve v řízení o jejím zastavení (srov. zprávu Cpj 159/79, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981 pod poř. č. 21, str. 189/527, a rozhodnutí uveřejněné v téže sbírce, ročník 1965 pod poř. č. 69).
Námitka, že „výkon rozhodnutí neměl být vůbec nařízen, jelikož povinný oprávněnému nic nedluží a nedlužil,“ je výtkou věcné nesprávnosti exekučního titulu; k přezkumu věcné správnosti podkladového rozhodnutí nalézacího soudu však exekuční soud povolán není; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, publikovaného v téže sbírce č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62). K důkazním návrhům předneseným v dovolání Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dokazování provádí dovolací soud pouze k prokázání důvodů dovolání (§243a odst. 2 o. s. ř.), že se tedy dokazování ve věci samé v dovolacím řízení neprovádí (srov. též §241a odst. 4 o. s. ř.).
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1.500,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1/ bod 2., §12 odst. 1 písm. a/ bod 1., §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i 20% DPH ve výši 210,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. října 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu