ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.5395.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 5395/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, identifikační číslo osoby 00063410, proti povinné E.R.O.C. s. r. o. (dříve: EROTIC CENTER s. r. o.), se sídlem v Praze 5, Petřínská 5, identifikační číslo osoby 63672332, zastoupené JUDr. Arnoštem Vodičkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Sámova 4/220, o 208.998,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. E 1646/97, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze 17. 6. 2008, č. j. 30 Co 98/2008-117, takto:
I. Dovolání proti výroku II. o náhradě nákladů řízení se odmítá , jinak se dovolání zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 23. 11. 2007, č. j. E 1646/97-91, obvodní soud (kromě jiného) zastavil výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s odůvodněním, že exekuční titul nebyl povinné řádně doručen, „neboť jej převzala a podepsala osoba bez jakéhokoli vztahu k povinné.“
Napadeným rozhodnutím městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl. Své rozhodnutí s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 775/98 odůvodnil závěrem, že – poněvadž odvolání povinné proti exekučnímu titulu bylo rozhodnutím odvolacího správního orgánu jako opožděné zamítnuto – staly se případné nedostatky při doručování exekučního titulu nevýznamnými, a že tudíž platí, že titul doručen byl. Soudu, jenž podle ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. z pravomocného rozhodnutí odvolacího správního orgánu vychází, tak již posuzování otázky doručení titulu nepřísluší.
V dovolání povinná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Nedostatky v doručení titulu nemohly podle jejího názoru být zhojeny rozhodnutím magistrátu jako odvolacího orgánu. Povinná setrvává na své skutkové odvolací námitce, že jí exekuční titul doručen nebyl, jelikož poštovní zásilku jej obsahující převzala osoba, jež nikdy nebyla jejím zaměstnancem či jinou osobou k převzetí písemností oprávněnou. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 775/98 je podle jejího názoru nepřípadný, jelikož to se vztahuje na případ, kdy titul doručen byl, avšak s určitými nedostatky. Podle ní „je nemožné, aby byly nedostatky jakéhokoli úkonu zhojeny, pokud k tomuto úkonu vůbec nedošlo. Aby úkon mohl mít nedostatky, musel by se uskutečnit. Jelikož ale k doručení rozhodnutí povinné jako takovému vůbec nedošlo, nemohly nastat ani nedostatky při tomto doručení, a ty nemohly být ani zhojeny.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že vyřeší-li otázku doručení rozhodnutí (exekučního titulu) pro účely posouzení včasnosti odvolání odvolací správní orgán v nalézacím řízení, soud ve vykonávacím řízení z takového rozhodnutí vychází.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
V daném případě bylo v nalézacím řízení pravomocně rozhodnuto, že odvolání povinné se jako opožděné podle §60 správního řádu zamítá (zde je namístě vysvětlit, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů, odvolacímu orgánu nedával možnost opožděné odvolání odmítnout, nýbrž, že mu naopak ukládal povinnost přezkoumat i opožděné nebo nepřípustné odvolání z toho hlediska, zda neodůvodňuje obnovu řízení, anebo změnu nebo zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení, a že – neshledal-li odvolací orgán důvod k těmto mimořádným opravným řízením – předepisoval mu, aby odvolání zamítl . K posouzení včasnosti odvolání si správní orgán v nalézacím řízení – logicky – musel vyřešit především otázku, kdy – a tedy i zda vůbec – bylo prvostupňové rozhodnutí povinné doručeno. Toto skutkové zjištění pak promítl přímo do výroku svého rozhodnutí, jímž odvolání pro opožděnost právě podle §60 správního řádu zamítl (viz č. l. 51). Z tohoto pravomocného, a tedy závazného a nezměnitelného rozhodnutí je soud ve vykonávacím řízení povinen vycházet, jak mu ukládá ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř.; sám by totiž mohl otázku doručení titulu v rámci posuzování jeho formální vykonatelnosti zkoumat pouze v případě, že by v době jeho rozhodování ještě o odvolání v nalézacím řízení rozhodnuto nebylo (k tomu srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod poř. č. 166, s. 817), eventuálně v případě, že by odvolání v nalézacím řízení nebylo podáno vůbec.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinné prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo napadeno výslovně v celém rozsahu, proti výroku o náhradě nákladů řízení však dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238, §238a ani §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že rozhodnutí o nákladech řízení, a tedy ani usnesení je potvrzující, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé ( k pojmu ,,věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod poř. č. 61).
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, procesně úspěšné oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu