ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.614.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 614/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné společnosti Davuri Holding B.V. , se sídlem v Amsterdamu, Naritaweg 165, Telestone 8, 1043BW, Nizozemsko, zastoupené Mgr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, proti povinné R. G. , zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12, pro 14.333,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 4805/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 9.8.2007, č.j. 20 Co 202/2007-31, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud „změnil“ usnesení ze 14. 8. 2006, čj. 96 Nc 4805/2006 – 6, jímž okresní soud nařídil exekuci podle exekutorského zápisu Mgr. Terezy Pukowietzové, koncipientky soudního exekutora JUDr. Jana Grosama z 13. 2. 2006, sp. zn. 025 EZ 172/2006, a to tak, že exekuci tohoto exekutorského zápisu nařídil „ve spojení s pokračováním exekutorského zápisu sepsaným soudním exekutorem JUDr. Janem Grosamem z 23. 3. 2006, sp. zn. 025 EZ 571/2006, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 14.033,- Kč s úrokem ve výši 0,1 % z této částky za každý den prodlení od 1. 4. 2006 do zaplacení. Návrh, aby exekuce byla nařízena podle výše uvedeného exekučního titulu pro 0,1% úrok z částky 14.333,- Kč za každý den prodlení i za dobu od 1. 3. 2006 do 31. 3. 2006 (jak ji nařídil okresní soud), krajský soud zamítl (výrok I.), v další části výroku ad I., kterým okresní soud exekuci nařídil i pro uspokojení nákladů řízení ve výši 3.330,- Kč, krajský soud usnesení okresního soudu zrušil (výrok II.), a ve výroku II., jímž okresní soud provedením exekuce pověřil navrženého soudního exekutor, a výroku III., kterým byla povinná zavázána uhradit oprávněné a exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše měla být vyčíslena samostatným rozhodnutím, usnesení okresního soudu potvrdil (výrok III.).
V dovolání (podaném výslovně do všech výroků napadeného usnesení), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., povinná namítá existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci. Aniž pak specifikuje, v čem by měl každý z uplatněných dovolacích důvodů spočívat, vytýká krajskému soudu, že exekutorský zápis měl být posouzen jako neplatný a nevykonatelný, jelikož jeho sepisu (formulovaném jako dohoda), učiněném koncipientkou exekutora dne 13. 2. 2006, byla přítomna pouze povinná (oprávněná ji ostatně ani nepodepsala), jíž naopak nebyl doručen sepis pokračování zápisu, učiněný samotným soudním exekutorem. Odvolací soud podle dovolatelčina názoru nevzal v úvahu, že pohledávka byla řádně a včas uhrazena již 3. 3. 2006 (dne následujícího poté, co jí byl doručen exekutorský zápis z 13.2.), takže k datu 1. 4. 2006, k němuž krajský soud exekuci nařídil, již žádný dluh neexistoval.
Oprávněná navrhla, zamítnutí dovolání a „potvrzení usnesení odvolacího soudu.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení (a o takové jde v souzené věci, jelikož odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně „změnil“ pouze v tom, že exekuci nařídil nejen na základě exekutorského zápisu koncipientky exekutora z 13.2.2006, jak to učinil okresní soud, ale na základě tohoto zápisu ve spojení s pokračováním exekutorského zápisu z 23.3.2006, sepsaného soudním exekutorem; vyhověním návrhu na nařízení exekuce tedy – posuzováno obsahově – rozhodl o právech a povinnostech účastníků shodně se soudem prvního stupně, není tedy na místě úvaha povinné o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná (dovozující ostatně – nesprávně – přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak v konečném důsledku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Ta již desítky let vychází z názoru, že v období rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) soud nezkoumá, zda a v jaké míře povinná plnila oprávněné, popřípadě zda došlo k zániku vymáhané pohledávky některým ze způsobů stanovených hmotným právem (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 187/525). Okolnost, že právo oprávněné po vydání podkladového rozhodnutí (či před ním) zaniklo, může být rozhodná toliko v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. §268 odst. 1 písm. g/, příp. písm. h/, §269 odst. 1 o.s.ř.). Závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoli oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem (až) k zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., přijatý v odůvodnění usnesení z 10.10.2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001 pod poř. č. 15, je aplikovatelný i pro exekuce nařízené podle exekutorských zápisů.
Napadla-li povinná druhou část I. výroku usnesení odvolacího soudu, tedy výrok, jímž byl – oproti soudu prvního stupně – návrh na nařízení exekuce k vydobytí úroku (i) za dobu od 1.3.2006 do 31.3. téhož roku zamítnut, je v této části dovolání subjektivně nepřípustné, jelikož tímto zamítavým výrokem povinné nebyla způsobena újma.
Dovolání do výroku II., jímž odvolací soud zrušil poslední část výroku I. okresního soudu, je nepřípustné již proto, že nejde o rozhodnutí měnící ani potvrzující.
Dovolání není přípustné ani do výroku III., jelikož rozhodnutí, jímž soud k provedení exekuce pověří navrženého exekutora, ani rozhodnutí o nákladech exekuce nejsou rozhodnutími ve věci samé (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) ani rozhodnutími obsaženými v taxativních výčtech ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř.
Námitka, že „samotný exekutorský zápis č.j. 025 EZ 172/2006 nese datum 13.2.2006, přičemž jeho ověření, jež je jeho přílohou, tvrdí, že ověřuje stejnopis ze dne 24.2.2006, a že tento zde není přiložen“, nemá oporu ve spise. Jak totiž plyne z č.l. 15, doložka obsahuje pouze ověření, že stejnopis exekutorského zápisu, vyhotovený dne 24.2.2006, se doslovně shoduje s exekutorským zápisem č. 025 EZ 172/2006 včetně jeho přílohy č. 1, uloženým v rejstříku exekutorských zápisů JUDr. Jana Grosama, tedy se zápisem z 13.2.2006.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu