ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.65.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 65/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci žalobkyně PhDr. N. D., zastoupené JUDr. Jarmilou Tayerlovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova 176, proti žalované GAMMA INTERNATIONAL spol. s r. o ., se sídlem v Hradci Králové, Karla IV. č. 635, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 331/2004, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, č. j. 28 Co 354/2006-88, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2006, č. j. 8 C 331/2004-50, vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení označených nemovitostí z výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitostí, vedeného žalovanou proti manželovi žalobkyně Ing. M. D. (dále jen „povinný“) k vymožení pohledávky žalované ve výši 2.500.000,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 7. 3. 1995 bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 20 C 121/94, zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) žalobkyně a povinného a následně byla dne 31. 3. 1995 uzavřena dohoda o jeho vypořádání, jež však nebyla pro formální vady ve lhůtě 3 let od právní moci rozsudku o vypořádání zapsána do katastru nemovitostí. Tímto nastala fikce, že nemovitosti, které byly předmětem dohody o vypořádání BSM, se staly podílovým spoluvlastnictvím. Soud vzal za rozhodující, že žalobkyně následně podala žalobu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, načež soud usnesením ze dne 17. 3. 2005, č. j. 6 C 1101/2004-19, schválil smír, na jehož základě byla žalobkyně určena vlastníkem předmětných nemovitostí a takto i zapsána do katastru nemovitostí. Soud nepovažoval za rozhodné, že po zrušení BSM bylo povinnému rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 1998, č. j. 53 Co 513/98-83, pravomocným dne 21. 12. 1998, uloženo zaplatit žalované částku 2.500.000,- Kč s příslušenstvím a že k vymožení této povinnosti byla následně usnesením ze dne 23. 5. 2003, č. j. 13 Nc 15523/2003-5, pravomocným 30. 4. 2004, nařízena exekuce. Soud uzavřel, že žalobkyně prokázala své výlučné vlastnictví k předmětným nemovitostem ve smyslu §132 odst. 1 a §133 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), na základě soudního rozhodnutí (podle něhož byla také zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí) a soud je tímto rozhodnutím o určení vlastnictví vázán. Proto byly z výkonu rozhodnutí vedeného proti povinnému vyloučeny nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Jilemnice, zapsané na LV č. 136 pro obec Poniklá, k. ú. Přívlaka, a spoluvlastnické podíly žalobkyně na nemovitostech zapsaných na LV 306 pro obec Poniklá, k. ú. Přívlaka.
Rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č. j. 28 Co 354/2006-88, Městský soud v Praze k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh žalobkyně, aby z exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15523 byla vyloučena 1 označených nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 136, a 1 označených nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 306, a to u Katastrálního úřadu v Semilech, pro kat. území Přívlaka a obec Poniklá; jinak ohledně 1 nemovitostí zapsaných na LV č. 136 a ohledně 1 nemovitostí zapsaných na LV č. 136 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když smír uzavřený mezi žalobkyní a povinným, týkající se předmětných nemovitostí, shledal závazným rovněž i pro třetí osoby. V daném případě se uplatněním fikce podle §150 odst. 4 obč. zák. sporné nemovitosti staly podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a jejího manžela. Ačkoliv žalobkyně a povinný po nařízení exekuce (i když ve smyslu §47 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. povinný již svůj spoluvlastnický podíl převádět nemohl) uzavřeli smír následně schválený soudem, nelze odhlédnout od skutečnosti, že smír nebyl ve smyslu §99 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zrušen; nelze proto bez dalšího vycházet z předpokladu, že soudní smír je neplatný a že není třeba k němu přihlížet. Schválený smír má však stejné účinky, jaké občanský soudní řád přiznává rozsudku. V daném případě to znamená, že není závazný pro toho, kdo nebyl účastníkem řízení (srov. §159a o. s. ř.), tedy ani pro žalovanou. V důsledku právní fikce je tak žalobkyně nadále podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí ve výši 1 nemovitostí zapsaných na LV č. 136 a 1 nemovitostí zapsaných na LV č. 306. Protože se nejedná o společné jmění žalobkyně a povinného, ale o podílové spoluvlastnictví, nelze exekucí postihnout podíl žalobkyně, ale pouze podíl povinného (tj. 1 na nemovitostech z LV č. 136 a 1 na nemovitostech z LV č. 306).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že v řízení bylo prokázáno, že se s povinným jednoznačně dohodla na vypořádání BSM, a proto nemůže být fikce vzniku podílového spoluvlastnictví uplatněna, jelikož „ právní fikce je právním předpokladem určitého právního stavu a tato právní domněnka platí do té doby, než bude vyvrácena “. V dané věci pochybil katastrální úřad, když nevyznačil vlastnické právo v její prospěch u nesporných nemovitostí. Žalobkyně uvádí, že po celou dobu s nemovitostmi nijak nenakládala, nezatěžovala je ani nepřeváděla, a je přesvědčena, že se podáním žaloby na určení svého vlastnického práva nedopustila žádného protiprávního jednání. Pokud soud v řízení o určení vlastnického práva navrhl uzavření smíru, bylo úkolem soudu prověřit, zda případný smír neodporuje zákonu. Pokud soud nepostupoval správně, nemohou být tímto vyvolané následky přičítány k tíži žalobkyni. Nesouhlasí s tvrzením soudu, že rozhodoval na základě neúplných podkladů; ty byly připojeny žalobkyní k žalobě a taktéž nově předloženy u jednání; soud měl případně žalobkyni vyzvat k jejich doplnění, resp. si podklady obstarat sám. Žalobkyně se neztotožňuje se závěrem, že schválený smír je závazný jen pro účastníky řízení. Trvá na tom, že soudem schválený smír, podle nějž se stala výlučnou vlastnicí dotčených nemovitostí, nelze přehlédnout a soud v rámci řízení o vyloučení věcí z exekuce je jím vázán. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Rozhodnutí odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadla i žalovaná, jež namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Má za to, že žaloba je nedůvodná a soudy zcela pominuly některé její námitky. Především se nezabývaly námitkou, že exekucí vymáhaný závazek vznikl již 14. 12. 1994, tedy prokazatelně v době trvání BSM žalobkyně a povinného resp. ještě před jeho zrušením a vypořádáním, kdy nemovitý majetek tvořil součást BSM žalobkyně a povinného. Soudy nesprávně přiložily význam skutečnosti, že došlo ke zrušení a vypořádání BSM, ačkoliv to na předmětný spor nemá žádný vliv, neboť je třeba přihlížet ke stavu majetkových poměrů v době vzniku závazku. Pokud by fikcí vypořádání BSM dle §150 odst. 4 obč. zák. bylo možno zúžit rozsah majetku postižitelného exekucí či výkonem rozhodnutí, došlo by k prolomení zásady ochrany věřitelských práv a dlužníci by měli možnost svou nečinností ve vztahu k vypořádání BSM mařit uspokojení oprávněných nároků věřitelů. Proto je žalovaná přesvědčena, že použití této fikce lze aplikovat jedině tehdy, pokud nedojde ke zhoršení postavení věřitele. Jestliže podle §42 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), nelze přihlížet ke smlouvě, kterou byl rozsah SJM (BSM) zúžen oproti stavu v době vzniku pohledávky, nelze z tohoto důvodu přihlížet ani ke vzniku podílového spoluvlastnictví ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v jeho potvrzujícím výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud rozhodl o dovoláních podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovoláním žalobkyně, jež je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a dospěl k závěru, že není důvodné.
Protože vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že z exekuce nelze vyloučit spoluvlastnický podíl k nemovitostem náležejícím v době nařízení exekuce manželu žalobkyně, a to i přesto, že ta se na základě soudem schváleného smíru měla stát výlučnou vlastnicí dotčených nemovitostí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V souzené věci soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu (který nebyl dovolatelkami napaden), že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 3. 1995, sp. zn. 20 C 121/94, který nabyl právní moc dne 26. 4. 1995, bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů Ing. M. D. a PhDr. N. D., jejichž manželství bylo uzavřeno dne 24. 5. 1972. Poté manželé uzavřeli dohodu o vypořádání BSM, která však ve vztahu k nemovitostem nenabyla účinnosti, protože nebyla vložena do katastru nemovitostí, takže k vypořádání došlo ve smyslu §149 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 (nikoliv podle §150 odst. 4 obč. zák., jak dovozuje odvolací soud). Za trvání manželství bylo manželu žalobkyně uloženo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 1998, č. j. 53 Co 513/98-83, zaplatit žalované 2.500.000,- Kč a na základě tohoto rozsudku byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2003, č. j. 13 Nc 15523/2003-5, exekuce na majetek povinného. Usnesení nabylo právní moci 30. 4. 2004. Usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 3. 2005, č. j. 6 C 1101/2004-19, soud schválil smír, jímž určil, že do výlučného vlastnictví žalobkyně PhDr. N. D. patří pod písm. a) výroku I. uvedené nemovitosti, a že žalobkyně je podílovým spoluvlastníkem v poměru jedné ideální poloviny k celku nemovitostí uvedených pod písm. b) a c) výroku I., tedy nemovitostí, ohledně nichž byla nařízena exekuce jejich prodejem.
Podle §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 10. 2009 po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Podle §47 odst. 4 zákona č. 120/2009 Sb. majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Z uvedených ustanovení je zřejmé, že právní úkon, kterým manžel žalobkyně po nařízení exekuce a po vydání exekučního příkazu (8. 9. 2003) převedl na žalobkyni svůj spoluvlastnický podíl ke sporným nemovitostem, je neplatný. Takový závěr je na místě i přesto, že Okresní soud v Semilech schválil smír, jímž určil, že vlastníkem, resp. spoluvlastníkem sporných nemovitostí je žalobkyně.
Z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. totiž vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku (schválený smír má účinky pravomocného rozsudku - §99 odst. 3 o. s. ř.) – je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001). Jestliže o vlastnictví ke sporným nemovitostem bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalovaná nebyla, a rozhodnutí o určení vlastnictví nepatří k takovým rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, mohl soud v řízení o vyloučení věci z exekuce otázku vlastnického práva k nemovitostem posoudit samostatně.
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že právní úkon, kterým převedl manžel žalobkyně po nařízení exekuce svůj spoluvlastnický podíl ke sporným nemovitostem na žalobkyni, je neplatný, je jeho závěr správný.
Dovolání žalované směřuje proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (tj. v části, jíž z výkonu rozhodnutí vedeného proti povinnému Ing. M. D. byly vyloučeny 1 nemovitostí zapsaných na LV č. 136 pro obec Poniklá, k. ú. Přívlaka, a 1 nemovitostí zapsaných na LV č. 306 pro obec Poniklá, k.ú. Přívlaka).
Dovolání žalované není přípustné.
Je-li napaden potvrzující výrok odvolacího soudu, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, včetně jeho obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Hodnocením argumentace obsažené v dovolání žalované nelze dospět k závěru, že rozhodnutí v napadeném výroku má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek ve věci relevantních uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 74, v sešitu 8, ročník 2004, uvedl, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno. Uvedený závěr nepochybně platí i na bezpodílové spoluvlastnictví manželů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 586/2005). Jestliže v době zahájení exekučního řízení bylo zaniklé BSM vypořádáno ve smyslu §149 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, nelze majetek, jehož výlučnou vlastnicí se stala žalobkyně, postihnout v exekučním řízení vedeném proti jejímu manželovi. Odkaz na §150 odst. 2 obč. zák. je nepatřičný, protože toto ustanovení je účinné od 1. 8. 1998 a vztahuje se na dohody manželů.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně jako nedůvodné podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, odst. 6, zamítl. Současně odmítl dovolání žalované, neboť není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Žádné z účastnic právo na náhradu nákladů přiznáno nebylo, neboť žádná z nich nebyla se svým dovoláním úspěšná.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu