ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.846.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 846/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Vodohospodářské společnosti ČERLINKA, s. r. o. , se sídlem v Litovli, Cholinská 1120/13, proti povinnému V. K. , zastoupenému Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 Nc 6357/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 29. 5. 2007, č. j. 40 Co 279/2007-70, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 30. 11. 2006, č. j. 51 Nc 6357/2006-33, kterým okresní soud nařídil exekuci vyklizením bytu, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že i kdyby účastníci uzavřeli dne 5. 10. 2006, tedy před zahájením exekučního řízení, smlouvu, v níž by si dohodli termín vyklizení bytu k datu pozdějšímu než stanovenému titulem (který jej určil patnáctidenní lhůtou po zajištění přiměřeného náhradního bytu), nemohla by tato okolnost vést k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, jelikož „dohoda nositelů příslušných hmotněprávních oprávnění či závazků o změně lhůty ke splnění, uzavřená po vydání exekučního titulu nemá za následek zánik jeho formální vykonatelnosti“, nýbrž může být jen důvodem k případnému zastavení exekuce již nařízené podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S odvolací námitkou povinného, že jednání před okresním soudem proběhlo, ačkoli se k němu nedostavil a svou nepřítomnost omluvil, se odvolací soud vypořádal závěrem, že řádně a včas předvolaný povinný se k jednání bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil, (soud prvního stupně v tomto směru konstatoval, že povinný sice doručil faxové podání, jež však bylo písemně doplněno až po jednání, v němž bylo vyhlášeno rozhodnutí o vyklizení bytu), že tedy soud prvního stupně nepochybil, pokud věc ve smyslu ustanovení §101 odst. 4 o. s. ř. projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti povinného.
V dovolání povinný namítá, že řízení bylo stiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení této věci. Vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje ve skutečnosti, že ačkoli své faxové podání z 28. 11. 2006 obsahující omluvu (doručené okresnímu soudu ve 12:05:17 /č. l. 44/) doplnil písemným podáním doručeným soudu následujícího dne 29. 11. 2006 (viz razítko podatelny na podání na č. l. 43) tedy den před jednáním nařízeným a provedeným 30. 11. 2006, nikoli tedy po jednání, jak nesprávně uvádí ve svém rozhodnutí okresní soud, přesto soud prvního stupně věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak dovolatel vidí v závěru odvolacího soudu, že dohoda účastníků o pozdějším termínu vyklizení bytu nemůže být důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, nýbrž pouze důvodem k jejímu případnému zastavení. Podle jeho názoru je vůle účastníků, není-li v rozporu se zákonem, vždy primárně rozhodující. Dohodnou-li se tedy účastníci před podáním návrhu na nařízení exekuce, že povinný není v prodlení, a shodnou-li se na novém, pozdějším termínu k plnění, pak nemůže být splněna základní podmínka k nařízení exekuce, protože zde prodlení není. Pouze v případě, že by dohoda o prodloužení lhůty k plnění byla uzavřena až po podání návrhu na nařízení exekuce, mohlo by uzavření takové dohody být důvodem jen pro případné zastavení exekuce. Povinný s oprávněným se na schůzce 5. 10. 2006 svobodně a vážně dohodli na termínu pro vyklizení v dubnu 2007; to jsou skutečnosti, kterými se podle názoru povinného měl soud zabývat v první řadě.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný sice dovozuje, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Závěr odvolacího soudu, že případná dohoda o změně (v daném případě prodloužení) lhůty k vyklizení není důvodem k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, nýbrž pouze k případnému zastavení exekuce dříve nařízené, je v souladu s judikaturou (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 22.9.2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004, jež se sice týká plnění peněžitého, jehož závěrů však lze analogicky použít i pro dané řízení o vyklizení).
Výtkou, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl přes řádnou a včasnou omluvu v jeho nepřítomnosti, povinný namítá, že mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, tedy zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř., jež však za současné právní úpravy (od 1.1.2001) žádným z taxativně (v ustanovení §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) vymezených dovolacích důvodů není. I kdyby však dovolací soud (s ohledem na závěr přijatý v jeho rozhodnutí z 27.10.2005, sp. zn. 20 Cdo 666/2005) tuto námitku kvalifikoval jako uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, nemohl by dospět k závěru o přípustnosti dovolání, a to již proto, že tento dovolací důvod je k založení jeho přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý (omluva ostatně neobsahovala konkrétní důvod nepřítomnosti, aby ho soud modl kvalifikovaně posoudit /viz usnesení Nejvyššího soudu z 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2001 pod poř. č. 79/, ani – nutnou – výslovnou žádost o odročení jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, publikované v témže časopise č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 25/).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2010
JUDr. Vladimír Mikušek,v.r.
předseda senátu