ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.875.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 875/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Soukenická LB, s.r.o. se sídlem v Liberci, Soukenné náměstí 121/1, proti povinným 1/ M. B. a 2/ J. B. , zastoupeným JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem v Sokolově, Staré náměstí 67, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 27 E 481/2006, o dovolání 2/ povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 10. 1. 2007, č. j. 12 Co 608/2006-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 19. 6. 2006, č. j. 27 E 481/2006-16, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí přestěhováním povinných a všech, kdo s nimi na základě jejich práv bydlí, do přístřeší zajištěného v ubytovně Správy sportovních zařízení Sokolov, s. r. o., Sokolov, B. Němcové 1780. S odvolací námitkou povinných, že není v jejich možnosti hradit cenu ubytování částkou 140,- Kč „na noc a lůžko“, se krajský soud vypořádal závěrem, že přístřeší zajištěné podle §712 odst. 5 občanského zákoníku je pouhým provizoriem do doby, než si povinný opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby. Poté, co dojde k přidělení bytové náhrady, se již vztah mezi pronajímatelem a nájemci ustanovením §712 občanského zákoníku neřídí. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zdůraznil, že v době, kdy povinní řádně a včas neplatili nájemné ve vyklizovaném bytě, stanovené částkou 3.190.- Kč, jim byly vypláceny dávky státní sociální podpory v průměrné celkové výši 19.500,- Kč včetně příspěvku na bydlení v částce 1.212,- Kč měsíčně. Protože povinný o nutnosti vyklizení stávajícího bytu ví nejméně od počátku roku 2006 (exekuční titul, rozsudek Okresního soudu v Sokolově z 23. 6. 2005, ve znění potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni z 8. 11. 2005, jímž byli povinní zavázáni k vyklizení bytu do 15-ti dnů od zajištění přístřeší pro neplacení nájemného za sedm měsíců v období let 2003 – 2004, kdy jejich dluh činil 23.568,- Kč, nabyl právní moci 28. 12. 2005), měli povinní podle názoru odvolacího soudu dost času obstarat pro potřebu rodiny bydlení odpovídající jejich finančním možnostem.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, 2/ povinná bez specifikace dovolacího důvodu – stejně jako v odvolání – namítá, že není v silách povinných hradit cenu ubytování v přístřeší, která v jejich případě pětičlenné rodiny činí denně 700,- Kč, tj. měsíčně 21.000,- Kč, tedy částku, kterou nejsou schopni platit ani provizorně do doby, než si opatří jiné náhradní trvalé bydlení. Druhá dovolací námitka pak spočívá v tvrzení, že přístřeší se nachází v ubytovně pro sportovce určené ke krátkodobému ubytování, kdy ubytování musí podle ubytovacího řádu ubytovnu každodenně ráno opustit a vrátit se mohou vždy až večer; takovýto typ přístřeší tedy není podle jejich názoru vhodný pro nezletilé děti.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že jedním z kritérií vymezujících bytovou náhradu je rovněž výše nájemného v náhradním bytě. Nabízená bytová náhrada (a to i z hlediska nájemného, případně ceny ubytování) se však neposuzuje ve vztahu k sociálním poměrům povinných, nýbrž ve vztahu k vyklizovanému bytu. V nálezu z 23. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 524/2003, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 34 pod č. 138, Ústavní soud zdůraznil, že na pronajímatele nelze při rozhodování o vyklizení přenášet zátěž sociálně slabších osob; způsob, jak vyřešit případné finanční těžkosti povinných při uspokojování potřeby bydlení, leží ve sféře státní pomoci (např. formou příspěvku na bydlení). Že uvedené závěry byly sice vysloveny ve vztahu k přiměřenému náhradnímu bytu, že však nic nebrání tomu vztáhnout je v daných souvislostech i na bytovou náhradu kvality nižší, totiž na náhradní ubytování, vysvětlil Nejvyšší soud ve svém usnesení z 23. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 52/2006. Tím spíše pak uvedená zásada platí pro bytovou náhradu svého druhu – přístřeší, jež je podle §712 odst. 5 věty třetí občanského zákoníku provizoriem do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby, a jímž se v soudní praxi – bez ohledu na to, že jeho trvání vykonávané rozhodnutí nijak neohraničilo – rozumí dočasné poskytnuté ubytování např. na základě smlouvy o ubytování podle §754 a násl. občanského zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1250/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003 pod poř. č. 206).
Odvolací soud tudíž při svém rozhodování uplatnil právní názor odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení z 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1314/2004, z 22. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2000/2005, či z 22.6.2007, sp. zn. 20 Cdo19092006), podle níž finanční náročnost ubytování (cena služby) – pokud není nepřiměřená místním poměrům (což namítáno nebylo) – nediskvalifikuje místnost v ubytovně jako přístřeší ve smyslu §712 odst. 5 věty třetí občanského zákoníku.
Námitka nevhodnosti poskytnutého přístřeší je uplatněním nové skutečnosti, v dovolacím řízení nepřípustným (241a odst. 4 o.s.ř.).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu