ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.977.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 977/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr.Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Palivového kombinátu Ústí , státního podniku, se sídlem v Ústí nad Labem, proti povinnému F. D. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Koláčným, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dvořákova 2044/3, pro 56.692,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Nc 9025/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 21. 8. 2007, č. j. 10 Co 665/2007-47, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora citovaným usnesením okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., odůvodněný promlčením práva podle §408 obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“). Uzavřel, že vymáhaná částka s příslušenstvím byla sice exekučním titulem přisouzena jako pohledávka z nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné (podle §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a pronájmu nebytových prostor) smlouvy mezi dvěma podnikateli, že však promlčení přesto nelze posuzovat podle §408 obchodního zákoníku, nýbrž podle ustanovení §110 zákoníku občanského (dále „obč. zák.“), jelikož „nájem nebytových prostor nebyl činností, která by byla předmětem podnikání oprávněného podle §4 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku“, protože nešlo o činnost, pro kterou byl státní podnik založen.“
K odvolání povinného krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že právo bylo v nalézacím řízení přiznáno „na podkladě aplikovaného občanskoprávního pravidla chování, konkrétně ustanovení §451 a §458 obč. zák. Skutečnost, že nalézací soud rozhodl na podkladě zjištění, že v daném případě se jedná o občanskoprávní vztah (viz též označení účastníků v záhlaví rozsudku), je pro exekuční soud limitující, a okresní soud správně dospěl k závěru, že v daném případě vymáhaná pohledávka promlčena není. O jinou situaci by se jednalo, shledal-li by nalézací soud, že v daném případě šlo o vztah obchodněprávní, na nějž by bylo nutno aplikovat úpravu promlčení podle obchodního zákoníku.“ Podle odvolacího soudu „je tedy zjevné, že okresní soud – vycházeje z rozsudku nalézacího soudu, z nějž nevyplývá, že by o bezdůvodném obohacení bylo rozhodováno při zjištění, že mezi účastníky šlo o obchodněprávní vztah mezi podnikateli – nepochybil, dospěl-li k závěru, že občanskoprávní úpravu nutno na danou věc aplikovat i při řešení otázky promlčení.“
V dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovozuje z rozporu napadeného rozhodnutí s hmotným právem i s „bohatou judikaturou Nejvyššího soudu sjednocenou v tom, že mezi podnikateli platí úprava promlčení podle obchodního zákoníku, tedy i jeho ustanovení §408 odst. 1, 2“, povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v – podle jeho názoru nesprávné – aplikaci ustanovení §110 obč. zák. namísto správného užití §408 obch. zák. Z provedených důkazů plyne, že nájem nebytových prostor byl vztahem mezi podnikateli, jelikož povinný nájemní smlouvu uzavřel jako živnostník, resp. soukromě podnikající občan na základě příslušného živnostenského oprávnění, resp. oprávnění k soukromému podnikání. Nejdříve měl k dispozici povolení k provozování pohostinství a ubytovacích služeb, později pak příslušné živnostenské listy, na něž účastníci ve všech po sobě následujících smlouvách odkazovali, a povinný jako nájemce byl v nich vždy označován jako soukromý podnikatel s příslušným oprávněním, včetně identifikačního čísla. K platnosti smlouvy o nájmu byl nutný souhlas obecního úřadu, neboť jejím účelem bylo soustavné poskytování hostinských a ubytovacích služeb. Nedostatek tohoto souhlasu byl také důvodem neplatnosti smlouvy, to vše tedy podle dovolatele svědčí pro závěr, že šlo o podnikatelský vztah, kdy měl nájem povinnému vytvořit podmínky k provozování soustavné činnosti. Oprávněný byl státním podnikem zřízeným za účelem provozování podnikatelské činnosti a z tohoto důvodu byl také zapsán do obchodního rejstříku. Pokud měl v majetku, který spravoval, restauraci, resp. ubytovnu či hotel, mohl je využívat sám, jestliže by měl příslušné živnostenské oprávnění, nebo je mohl pronajmout jinému, a pokud tak učinil, byl příjem z nájemného součástí jeho zisku. Nelze tedy usuzovat, že podnikatelem nebyl nebo že svůj status podnikatele ztratil, jestliže své nebytové prostory pronajal jinému podnikateli. K pronájmu nebytových prostor žádné živnostenské oprávnění jako podnikatel nepotřeboval a zákon mu ani neukládal, aby pronájem nemovitostí nechal zapsat jako předmět podnikání do obchodního rejstříku. Jako podnikatel nemusel ani žádat o živnostenský list podle §4 živnostenského zákona, jelikož v souvislosti s nájmem neposkytoval jiné než základní služby. Přijaté nájemné bylo jeho zdanitelným příjmem, výdaje spojené s nájmem byly jeho daňově uznatelnými výdaji, oprávněný o nich vedl účetnictví a příjmy zdaňoval.
V odůvodnění napadeného usnesení není podle dovolatele nic, co by mohlo posloužit pro závěr, že o vztah mezi podnikateli nešlo. I kdyby se jednalo o bezdůvodné obohacení mezi podnikateli, musel by být závěr nalézacího soudu o povinnosti k jeho vydání odůvodněn odkazem na občanský zákoník, „a třeba i na ustanovení §451 a 458“, neboť obchodní zákoník úpravu bezdůvodného obohacení neobsahuje a úprava obsažená v občanském zákoníku se používá subsidiárně i na vztah mezi podnikateli, tedy i na účastníky daného řízení. Uvedený argument odvolacího soudu není důvodem k závěru, že ve vztahu mezi účastníky platí právní úprava promlčení podle občanského zákoníku. To se týká také označení účastníků v záhlaví rozsudku nalézacího soudu. Je nerozhodné, jak účastníky v rozsudku označil nalézací soud, případně jak oprávněný označil povinného v žalobě, relevantní je pouze zjištění, zda účastníci byli či nebyli podnikateli v době vzniku přisouzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, „to však podle provedených důkazů byli“ . Nesprávný je také právní názor odvolacího soudu, že pro exekuční soud je limitující, jak nárok posoudil soud nalézací, jelikož ze zákona neplyne, že by vykonávací soud byl vázán odůvodněním exekučního titulu. Bylo tedy oprávněním i povinností vykonávacího soudu věc posoudit bez přihlédnutí k odůvodnění exekučního titulu, tedy jen podle důkazů před ním provedených. Z nalézacího spisu i z odůvodnění exekučního titulu plyne, že k bezdůvodnému obohacení mělo dojít až za účinnosti obchodního zákoníku.
Oprávněný navrhl „zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), dospěl k závěru, že dovolání – byť závěr odvolacího soudu o nutnosti aplikace ustanovení §110 občanského zákoníku není správný – přípustné není.
Okresní ani krajský soud se při posuzování, zda použijí ustanovení §110 občanského zákoníku či §408 odst. 2 zákoníku obchodního, nezabývaly skutečností, že exekuce, jejíž zastavení povinný navrhuje, byla nařízena k vymožení bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné nájemní smlouvy uzavřené 10. 9. 1991 (viz čtvrtý odstavec druhé strany exekučního titulu /č. l. 4 versa/), tedy za účinnosti hospodářského zákoníku. Za stavu, kdy byl povinný bezdůvodně obohacen přijetím plnění z neplatného právního úkonu v období od 31. 12. 1992 do 31. 8. 1994, tedy za účinnosti obchodního zákoníku, nutno otázku, který ze dvou v úvahu přicházejících hmotněprávních předpisů bude použit, posoudit předně podle přechodného ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení se tímto zákonem řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy. Smlouvy o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu, smlouvy o uložení cenných papírů a jiných hodnot se však řídí tímto zákonem ode dne jeho účinnosti, i když k jejich uzavření došlo před tímto dnem.
Z uvedeného ustanovení plyne, že právní vztah oprávněného a povinného vzniklý při jejich podnikatelské činnosti (zde není relevantní – jak nesprávně dovozují soudy obou stupňů – že „nájem nebyl činností, pro kterou byl oprávněný založen a která by byla předmětem jeho podnikání“) smlouvou z 10. 9. 1991 se řídí hospodářským zákoníkem. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že vymáhaná částka byla exekučním titulem přisouzena jako pohledávka z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení; nebylo by totiž v souladu s požadavkem právní jistoty, aby se plnění z platné smlouvy řídilo ustanoveními hospodářského zákoníku, a aby totéž plnění později exekučním titulem posouzené jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z téže smlouvy, avšak kvalifikované jako neplatné, bylo posuzováno podle obchodního zákoníku jen proto, že k němu došlo až za účinnosti tohoto předpisu.
Pokud jde o lhůty, uplatní se přechodné ustanovení §763 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty pro uplatnění práv, která se podle předchozího odstavce řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákona.
V odůvodnění svého usnesení z 23. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod poř. č. 169, Nejvyšší soud uzavřel, že řídí-li se podle dosavadních právních předpisů i lhůty pro uplatnění práv, která se podle předchozího odstavce řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti obchodního zákoníku, tedy i lhůta k uplatnění pravomocným rozhodnutím přiznaného práva, posuzuje se podle hospodářského zákoníku také promlčecí lhůta.
Podle §131b odst. 5 hospodářského zákoníku bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, je promlčecí lhůta desetiletá a běží ode dne, kdy mělo být plněno.
V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem z 15. 12. 2003, č. j. 7 C 14/99-82, pravomocný v prvním stupni 27. 1. 2004, který se stal vykonatelným uplynutí třídenní lhůty k plnění. Bylo-li exekuční řízení (podáním návrhu na nařízení exekuce) zahájeno 17. 8. 2005, stalo se tak v desetileté promlčecí lhůtě určené ustanovením §131b odst. 5 hospodářského zákoníku, právo tudíž promlčeno není.
Nejvyšší soud však vyložil, že přípustnost dovolání je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro konkrétní věc samu. Tento předpoklad není splněn v situaci, kdy se řešení příslušné právní otázky nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhému účastníku řízení nezměněno (srov. usnesení z 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 4, ročník 2001 pod poř. č. 27).
Tak je tomu i v souzené věci. Poněvadž řešení jiných otázek dovoláním zpochybněno nebylo, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu