ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1390.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1390/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) Ing. Z. K. , b) Ing. J. V. a c) J. V. , všech zastoupených JUDr. Jiřím Honzíkem, advokátem se sídlem v Chrástu, Široká č. 342, proti žalovanému P. Š. , zastoupenému Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická č. 11, o 75.600,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. srpna 2005, č. j. 3 C 82/2005-45, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 311/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2008, č. j. 61 Co 502/2008-135, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.480,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Honzíka, advokáta se sídlem v Chrástu, Široká č. 342.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Dovolání žalovaného proti výroku usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2008, č. j. 61 Co 502/2008-135, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 25. 7. 2008, č. j. 7 C 311/2006-114, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (tak, že žaloba pro zmatečnost se zamítá), není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to proto, že soud prvního stupně v tomto usnesení rozhodl stejně jako ve svém předchozím usnesení ze dne 7. 2. 2007, č. j. 7 C 311/2006-54, které bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2007, č. j. 61 Co 230/2007-87 (v obou případech žalobu pro zmatečnost zamítl), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě žalovaný v žalobě pro zmatečnost napadl rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. 8. 2005, č. j. 3 C 82/2005-45, kterým mu bylo uloženo, aby zaplatil žalobcům 75.600,- Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným a na náhradě nákladů řízení 19.020,- Kč na účet advokáta JUDr. Jiřího Honzíka, a to - jak vyplývá z obsahu žaloby ze dne 11. 12. 2006 - z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. odst. 2 písm. a) o. s. ř.; žalobu odůvodnil tím, že „v téže věci bylo již dříve, tj. 27. 12. 2002, zahájeno řízení u Okresního soudu Plzeň –město, vedené pod sp. zn. 19 C 258/2003“. V řízení o zmatečnostní žalobě si účastníci zachovávají stejné procesní postavení jako v původním řízení.
Pro překážku litispendence (věci zahájené) je charakteristické, že zahájení řízení (na návrh nebo i bez návrhu, jde-li o řízení, kde to připouští zákon) brání tomu, aby o téže věci nebo v zákonem stanovených případech o tomtéž jednání nebo stavu probíhalo jiné řízení [zahájené na základě jiného (později podaného) návrhu nebo i bez návrhu, jde-li o řízení, v němž to připouští zákon - srov. §83 odst. 1 o. s. ř.].
V právní teorii a soudní praxi nikdy nebylo pochyb o tom, že o překážku litispendence se nejedná za situace, kdy žalovaný proti žalobci v řízení uplatňuje svou pohledávku, jež je nižší než žalovaná částka, k započtení, neboť v takovém případě nejde o vzájemnou žalobu, ale jen o procesní obranu (srov. §98 věta druhá o. s. ř.), která nemá povahu žaloby (návrhu na zahájení řízení) a nemohou s ní být spojeny ani procesní účinky zahájení řízení ve smyslu ustanovení §82 odst. 1 o. s. ř. (mimo jiné vznik překážky litispendence). V tomto směru byl přijat právní názor, že námitku započtení, která představuje ve smyslu ustanovení §98 o. s. ř. jen obranu proti žalobě, lze uplatnit bez ohledu na to, že pohledávka namítaná k započtení je předmětem jiného řízení před soudem (srov. např. odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Závěr odvolacího soudu, že „v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 258/2003, započtením uplatněný nárok na zaplacení úhrady za užívání bytu, který neměl charakter vzájemného návrhu, avšak pouze procesní obrany podle ustanovení §98 o. s. ř. proti podané žalobě, nemohl být překážkou věci zahájené (litispendence) podle ustanovení §83 o. s. ř. vztažmo k později vedenému řízení před Okresním soudem Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 82/2005, v němž byl projednáván tentýž nárok stejných účastníků řízení“, a že z uvedeného důvodu v projednávané věci nebyl naplněn zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je tedy v souladu s ustálenou judikaturou soudů, na níž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Názor dovolatele, že „nelze judikát Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdo 1506/96 pro daný případ využít, neboť tento prezentuje zcela opačnou situaci, kdy je nejprve zahájeno řízení o uspokojení určitého nároku a tento nárok je pak teprve následně uplatněn k započtení v jiném řízení“, není správný. Dovolatel totiž přehlíží, že ustanovení §83 o. s. ř., týkající se překážky litispendence, nelze aplikovat v případě, že v jednom z řízení jde jen o procesní obranu žalovaného (jako tomu bylo ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 258/2003), která nemá povahu vzájemné žaloby mající za následek zahájení řízení; za takové situaci tedy o téže věci neprobíhala současně dvě řízení.
K obsahu podání žalovaného ze dne 18. 3. 2009 (označenému jako „Příloha k dovolání“) dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolání může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání, která v posuzované věci uplynula dne 2. 2. 2009 (srov. ustanovení §241b odst. 3 věta první, §242 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejich práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.600,- Kč [srov. §10 odst. 2 a 3, §14 odst.1, §15 a §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.900,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců advokát JUDr. Jiří Honzík osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z této odměny a náhrad podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka ve výši 580,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobcům nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 3.480,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. října 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu