ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1447.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1447/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. J. , zastoupeného JUDr. Květoslavou Tomanovou, advokátkou se sídlem v Tachově, Nám. Republiky č. 87, proti žalovanému DIAMO, státnímu podniku se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČ 00002739, zastoupenému JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, ul. 28. října č. 184, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s. , Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČ 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 25/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2008 č.j. 18 Co 639/2007-468, takto:
I. Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku krajského soudu, jimiž bylo ve vztahu k žalobci rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu, se odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 23.770,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Dagmar Říhové, advokátky se sídlem v Příbrami VII, ul. 28. října č. 184.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění nemoci z povolání nahradil (kromě bolestného ve výši 3.000,- Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 22.500,- Kč) ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká od 14.3.1994; po několikeré změně žaloby provedené se souhlasem soudu nakonec požadoval náhradu ušlého výdělku až do 31.7.2007 s podrobně specifikovanými úroky z prodlení a od 1.8.2007 placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 6.100,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného (jeho právního předchůdce) pracoval od 1.7.1984 do 31.10.1992 jako horník – lamač v uranovém dole. Dne 5.4.1994 u něj byla zjištěna nemoc z povolání – onemocnění cév z vibrace, pro kterou se dále „nemohl naplno uplatnit v oboru, kterému se původně vyučil“, a „je zařazován na hůře placenou práci, kterou je ještě schopen se svým onemocněním zvládat“. Žalovaný mu však dopisem ze dne 18.4.1995 odmítl poskytnout požadované odškodnění s odůvodněním, že „nemoc byla zjištěna v delším časovém odstupu“. S tímto však žalobce nesouhlasí, neboť podle jeho názoru nemoc zřejmě vznikla v důsledku pracovních podmínek u žalovaného, protože „v mezidobí žalobce prokazatelně nevykonával práce, které by mohly způsobit nebo zhoršit onemocnění cév z vibrací“.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 23.9.1997 č.j. 4 C 25/95-32 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 45.583,- Kč se 17% úroky z prodlení od 1.3.1995 do zaplacení, co do částky 7.500,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 10.560,- Kč „k rukám zástupce žalobce“ a Okresnímu soudu v Tachově soudní poplatek ve výši 1.824,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že u žalobce byla dne 5.4.1994 zjištěna nemoc povolání – onemocnění cév z vibrací, za jejíž odškodnění podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce odpovídá žalovaný, neboť podle znaleckého posudku MUDr. Milana Tučka, CSc. nemoc vznikla „v důsledku pracovních podmínek a expozic místních vibrací přenášených na ruce v profesi lamač na dobývkách v uranovém dole, nikoliv v důsledku práce u dalšího zaměstnavatele, eventuelně z jiných příčin“. Protože soud v daném případě „shledal podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady ve smyslu §7 odst. 3 vyhl.“, přiznal žalobci ztížení společenského uplatnění ve výši 15.000,- Kč, bolestné ve výši 3.000,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku, když s ohledem na dobu trvání pracovní neschopnosti a výdělky žalobce „má za to, že požadovaná částka ve výši 27.583,- Kč těmto skutečnostem odpovídá“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24.9.1999 č.j. 18 Co 826/98-49 zrušil rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části“, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 35.083,- Kč s úroky z prodlení, a ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho rozsudek je v napadené části (tj. pokud jde o náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 15.000,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 27.583,- Kč) pro nedostatek důvodů zcela nepřezkoumatelný.
Okresní soud v Tachově poté rozsudkem ze dne 27.12.2001 č.j. 4 C 25/95-148, ve znění usnesení ze dne 26.11.2002 č.j. 4 C 25/95-187, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci celkem 152.725,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, „co do zbytku“ žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 32.182,- Kč „k rukám právního zástupce“ a „České republice na účet Okresního soudu v Tachově náklady řízení zálohované státem“ ve výši 8.485,50 Kč a soudní poplatek ve výši 6.108,- Kč a že „vůči vedlejšímu účastníkovi se žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“. Na základě výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně přiznal žalobci „mimořádné navýšení ztížení společenského uplatnění“ ve výši 7.500,- Kč a za období od 14.3.1994, kdy podle doplňku znaleckého posudku MUDr. Milana Tučka, CSc. vzniklo žalobci onemocnění cév z vibrací jako nemoc z povolání, do 27.12.2001 též náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovních neschopností souvisejících s nemocí z povolání a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v celkové výši 145.225,- Kč. Požadavek žalobce na placení „pravidelné renty ve výši 2.915,- Kč měsíčně“ soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že „podmínky u žalobce nejsou natolik ustálené a měsíční náhrada se liší, a proto nelze stanovit náhradu pevnou částkou do budoucna“.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8.10.2003 č.j. 18 Co 116/2003-194 zrušil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění usnesení ze dne 26.11.2002 č.j. 4 C 25/95-187) v části, v níž „byla přiznána náhrada za ztrátu na výdělku za měsíc květen 2001 do výše 2.739,- Kč s 8% úroky z prodlení z této částky od 28.12.2001 do zaplacení“, dále „ve výroku v bodě V., kterým byla zamítnuta žaloba na přiznání měsíční renty ve výši 2.915,- Kč od ledna 2002“, jakož i ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že požadavek žalobce na přiznání měsíční renty od 1.1.2002 „nelze bez dalšího zamítnout pouze s odkazem na neustálenost poměrů žalobce a odlišné měsíční náhrady“, a že ohledně náhrady za ztrátu na výdělku přiznané žalobci za květen 2001 je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.
Okresní soud v Tachově nato rozsudkem ze dne 27.4.2004 č.j. 4 C 25/95-233 zastavil řízení (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) ohledně částky 2.739,- Kč s úroky z prodlení, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 159.842,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a aby žalobci měsíčně platil „pravidelnou rentu ve výši 5.799,50 Kč od 1.4.2004“, zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení z částky 736,- Kč a rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 103.466,- Kč „k rukám zástupkyně žalobce“ a Okresnímu soudu v Tachově náklady řízení státu ve výši 8.485,50 Kč a že žalovaný je povinen zaplatit Okresnímu soudu v Tachově soudní poplatek ve výši 26.000,- Kč. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §§193 až 195 zák. práce dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku „i za období od 1.1.2002 do vyhlášení rozhodnutí“, tj. do 27.4.2004. Vycházeje ze mzdových listů předložených žalobcem a ze zprávy ošetřující lékařky MUDr. Miroslavy Firkušné ze dne 8.1.2003 o pracovních neschopnostech žalobce souvisejících s nemocí z povolání přiznal žalobci za uvedené období na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti celkem 159.842,- Kč a od 1.4.2004 i požadovanou „rentu pro budoucnost“ ve výši 5.799,50,- Kč měsíčně, kterou žalobce stanovil aritmetickým průměrem náhrad, které požadoval za období od 1.1.2002 do 29.2.2003.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19.1.2005 č.j. 18 Co 380/2004-260 rozsudek soudu prvního stupně (pro překážku věci pravomocně rozhodnuté) zrušil v části, v níž byla zamítnuta žaloba ohledně úroku z prodlení z částky 736,- Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil, „ve výroku II., kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 57.550,- Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku za rok 2002“ tento rozsudek potvrdil a v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 57.550,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku za rok 2003 a za leden až březen 2004 celkem 101.556,- Kč s úroky z prodlení a platit žalobci „pravidelnou rentu ve výši 5.799,50 Kč od 1.4.2004“, jakož i ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, jestliže při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku za rok 2002 vycházel z valorizovaného výdělku žalobce podle nařízení vlády č. 464/2001 Sb. ve výši 16.730,- Kč a jestliže s přihlédnutím k příjmům, jež žalobce v jednotlivých měsících dosáhl, přiznal žalobci za rok 2002 náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti v celkové výši 57.550,- Kč. Vytknul mu však, že „žádným způsobem nezdůvodnil, od kdy se žalovaný dostal do prodlení s přiznaným plněním“, a že se „žádným způsobem nezabýval skutečností, že od 1.1.1993 žalobce pracuje u jiného zaměstnavatele“, a tudíž „nehodnotil, zda k dalšímu poklesu výdělku žalobce (od 1.1.2003) došlo v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání“, a že proto jsou jeho závěry ohledně náhrady za ztrátu na výdělku od 1.1.2003, včetně pravidelné měsíční renty, zatím nepodložené.
Okresní soud v Tachově po doplnění řízení rozsudkem ze dne 11.9.2007 č.j. 4 C 25/95-421 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 328.057,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a aby žalobci měsíčně platil „pravidelnou rentu ve výši 6.100,- Kč od 1.9.2007“, a rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 210.993,- Kč „k rukám zástupkyně žalobce“ a Okresnímu soudu v Tachově náklady řízení státu ve výši 16.748,50 Kč a že žalovaný je povinen zaplatit Okresnímu soudu v Tachově soudní poplatek ve výši 36.340,- Kč. Soud prvního stupně vycházeje ze znaleckého posudku a výslechu znalce MUDr. Milana Tučka, CSc. ze dne 3.2.2006 a 19.5.2006 a ze zprávy ošetřující lékařky MUDr. Miroslavy Firkušné ze dne 20.11.2002 dospěl k závěru, že žalobce přestal ke dni 31.12.2002 pracovat jako zedník u podnikatele Ing. Lubomíra Vodičky – VONEX a nastoupil od 1.1.2003 jako údržbář v Ústavu sociálních služeb Tachov, kde dosahoval nižšího výdělku, ze zdravotních důvodů, které souvisely s nemocí z povolání. Za tohoto stavu soud prvního stupně „považuje za spravedlivé“, aby náhrada za ztrátu na výdělku byla „vypočítávána u žalobce ze skutečně dosahovaných výdělků u nového zaměstnavatele“, a nikoli – jak namítal žalovaný – ze „stop výdělku, kterého žalobce dosahoval u předchozího zaměstnavatele jako zedník“. Za období od 1.1.2003 do vyhlášení rozsudku, tj. do 11.9.2007, proto žalobci přiznal na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti požadovaných 328.057,- Kč a od 1.9.2007 i požadovanou měsíční rentu ve výši 6.100,- Kč, protože „v řízení bylo prokázáno, že výdělek žalobce po skončení pracovní neschopnosti je pravidelně nižší, než průměrný výdělek před poškozením“. Námitku žalovaného, že od ledna 2006 žalobci již žádná náhrada nepřísluší, neboť podle třetího doplňku znaleckého posudku MUDr. Milana Tučka, CSc. ze dne 3.2.2006 by žalobce k datu 13.1.2006 „s pravděpodobností hraničící s jistotou nebyl schopen výkonu původní práce lamače v podzemí“, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že „má za to, že nedošlo k takové změně poměrů na straně žalobce, která by odůvodňovala zamítnutí žaloby a nepřiznání ztráty na výdělku do doby vyhlášení rozsudku“.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26.3.2008 č.j. 18 Co 639/2007-468 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 3.673,- Kč „představující úroky z prodlení z již přiznané náhrady za ztrátu na výdělku za rok 2002“ a částku 212.127,- Kč „představující ztrátu na výdělku za roky 2003 a 2005“ s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval; ohledně částky 3.513,- Kč „představující úroky z prodlení z již přiznané náhrady za ztrátu na výdělku za rok 2002“, ohledně „zbytku“ požadovaných úroků z prodlení „z náhrady za ztrátu na výdělku za roky 2003 a 2005“ a ohledně „přiznání náhrady za ztrátu na výdělku za leden 2006 až červenec 2007“ a „přiznání měsíční renty ve výši 6.100,- Kč od srpna 2007“ žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že žalobce je povinen „nahradit státu na nákladech řízení 8.899,25 Kč, z čehož 8.374,25 Kč na účet Okresního soudu v Tachově a 525,- Kč na účet Krajského soudu v Plzni“, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni „nahradit společně a nerozdílně státu na nákladech řízení 8.899,25 Kč, z čehož 8.374,25 Kč na účet Okresního soudu v Tachově a 525,- Kč na účet Krajského soudu v Plzni“, a že žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Tachově soudní poplatek ve výši 17.210,- Kč. Odvolací soud se zřetelem ke skutečnosti, že ke skončení pracovního poměru žalobce u podnikatele Ing. Lubomíra Vodičky – VONEX ke dni 31.12.2002 „nepochybně došlo z důvodu nemoci z povolání“, ve shodě se soudem prvního stupně vycházel při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku za období od ledna 2003 do prosince 2005 z valorizovaných výdělků žalobce dosažených před vznikem škody pro jednotlivé měsíce a z „faktických příjmů žalobce, kterých v tomto období dosahoval u současného zaměstnavatele Ústavu sociálních služeb Tachov“, a přiznal žalobci za období od 1.1.2003 do 31.12.2005 celkem 212.127,- Kč. Rozsah úroků z prodlení z uvedené částky však omezil (stejně tak jako v případě náhrady za rok 2002) s ohledem na to, že žalobce původně uplatňoval měsíční rentu ve výši 2.915,- Kč a že „až dne 30.3.2004 svůj návrh rozšířil, když celkovou náhradu za rok 2002 sumarizoval a dále požadoval placení měsíční renty 5.799,50 Kč“, a proto podle názoru odvolacího soudu „do 30.3.2004 je možno přiznat úrok z prodlení ve výši odpovídající vládnímu nařízení č. 142/1994 Sb. pouze z jednotlivých měsíčních náhrad nepřevyšujících původně požadovanou rentu 2.915,- Kč“. Ve vztahu k požadavku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za další období od ledna 2006 do července 2007 a placení měsíční renty ve výši 6.100,- Kč od srpna 2007 pak odvolací soud s poukazem na ustanovení §202 odst. 1 zák. práce a ustálenou judikaturu akcentoval závěr znaleckého posudku MUDr. Milana Tučka, CSc., podle kterého „žalobce, i pokud by netrpěl nemocí z povolání, by k datu 13.1.2006 s pravděpodobností hraničící s jistotou nebyl schopen výkonu původní profese lamače v podzemí uranových dolů, a to pro obecné onemocnění“. Rovněž v této souvislosti poukázal na výpověď jmenovaného znalce, kterou podle jeho názoru „bylo prokázáno, že ke stejnému datu by žalobce nemohl vykonávat ani náplň zednické profese (tedy práce, kterou vykonával do 31.12.2002) s ohledem na svoje onemocnění páteře, a to i v případě, že by netrpěl nemocí z povolání“. Vzhledem k uvedenému pak odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „za těchto změněných poměrů žalobci s účinností od ledna 2006 nepřísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do výše průměrného výdělku před vznikem škody, ani do výše průměrného výdělku, kterého by dosahoval při výkonu práce zedníka“, neboť „s účinností od ledna 2006 škoda, jež žalobci vzniká, v souvislosti s novými poměry žalobce nemůže být v příčinné souvislosti s nemocí z povolání“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho zamítavých výroků o věci samé a do výroků o nákladech řízení) podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Po podrobné rekapitulaci průběhu řízení vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobci nenáleží požadovaná náhrada za ztrátu na výdělku za období od ledna 2006 do července 2007 a měsíční renta ve výši 6.100,- Kč od srpna 2007, neboť u žalobce od 1.1.2006 došlo k podstatné změně poměrů, která je rozhodující pro určení výše náhrady, protože, i kdyby netrpěl nemocí z povolání, nemohl by pro obecné onemocnění konat stejnou práci jako před vznikem škody, a tedy dosahovat stejného výdělku jako před poškozením. Podle názoru dovolatele byla nemoc z povolání „příčinou podstatnou a důležitou, jež vyloučila žalobce z výkonu práce nejen horníka, ale i zedníka“, a proto „obecné onemocnění již nemohlo pracovní potenciál žalobce výrazným způsobem ovlivnit“. Žalobce je tudíž „přesvědčen“, že mu náleží náhrada za ztrátu na výdělku „i v době po roce 2006“ a že „byly dány důvody pro stanovení měsíční renty“. Dovolatel rovněž vytkl odvolacímu soudu, že snížil rozsah požadovaných úroků z prodlení z náhrady za ztrátu na výdělku za roky 2002 až 2005, ačkoliv „předpoklady pro odškodnění žalobce byly splněny, a proto byl žalovaný povinen poskytovat žalobci náhradu za ztrátu na výdělku pravidelně jednou měsíčně“. Kromě toho vyjádřil přesvědčení, že žalobci, který „byl úspěšný ve věci“ a „jeho nárok byl po právu“, měla být přiznána náhrada nákladů řízení a že „náklady státem zálohované měly jít zcela k tíži žalovaného“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v části napadené dovoláním“ zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnících výroků ve věci samé, které je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a že do výroků o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce od 1.7.1984 do 31.10.1992 pracoval u žalovaného (jeho právního předchůdce) jako horník-lamač na dobývkách v uranovém dolu s pracovními nástroji, s nimiž bylo spojeno působení vibrací a otřesů přenášených na horní končetiny. Pracovní poměr účastníků skončil z organizačních důvodů a od 1.1.1993 žalobce nastoupil k BKV Stavební společnosti s.r.o., kde pracoval do 28.2.1995 jako zedník. Ke dni 5.4.1994 (s datem vzniku 14.3.1994) byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání – onemocnění cév z vibrace, za jejíž odškodnění odpovídá žalovaný, u něhož žalobce naposledy pracoval za podmínek, za nichž tato nemoc vzniká. Od 18.3.1997 žalobce pracoval u Ing. L. Vodičky – VONEX opět jako zedník až do 31.12.2002, kdy pracovní poměr skončil ze zdravotních důvodů na straně žalobce souvisejících s nemocí z povolání. Od 1.1.2003 je žalobce zaměstnán jako údržbář – topič u Ústavu sociálních služeb v Tachově. Protože žalobce po skončení pracovního poměru u žalovaného u následných zaměstnavatelů pravidelně dosahoval nižších výdělků (nejméně u posledního zaměstnavatele), domáhal se touto žalobou po žalovaném – kromě jiného – náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká od 14.3.1994. O náhradě za ztrátu na výdělku za období od 14.3.1994 do 31.12.2005, včetně části požadovaných úroků z prodlení, již bylo v tomto řízení pravomocně rozhodnuto (za období od 14.3.1994 do 31.12.2001 byla žalobci přiznána částka 142.225,- Kč, za období od 1.1.2002 do 31.12.2002 částka 57.550,- Kč a za období od 1.1.2003 do 31.12.2005 částka 212.127,- Kč). Další poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1.1.2006 (která je - spolu s nepřiznanými úroky z prodlení z náhrady za roky 2002 až 2005 - předmětem dovolacího řízení) žalovaný odmítá s odůvodněním, že poměry žalobce se natolik změnily, že jeho povinnost platit mu náhradu za ztrátu na výdělku zanikla.
Otázku, zda se od 1.1.2006 podstatně změnily poměry žalobce, které byly rozhodující pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2006, tedy do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 72/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce jsou existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
Jestliže – jak z tohoto správně vychází rovněž odvolací soud - všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zák. práce.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.
Změna poměrů zpravidla spočívá ve změnách zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, ať již v kladném či záporném smyslu a ve výdělkových schopnostech zaměstnance, které jsou s tím spojeny. Podle ustálené judikatury podstatnou změnu v poměrech poškozeného představují (ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zák. práce) onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání (jejími následky) a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost (srov. obdobně rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.11.1978 sp. zn. 5 Cz 54/1978, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že změny v úpravě svých povinností se může zaměstnavatel úspěšně domáhat také tehdy, jestliže onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují poškozenému výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody. Za této situace je totiž zřejmé, že poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, se změnily, neboť poškozený by stejně - i kdyby neonemocněl nemocí z povolání - nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením, a že jde o změnu (ve srovnání s dosavadním stavem) podstatnou. Uvedená změna poměrů současně nemusí vždy znamenat zánik povinnosti zaměstnavatele hradit poškozenému zaměstnanci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Nemůže-li poškozený pro onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, konat stejnou práci jako před vznikem škody, ale byl-li by způsobilý - kdyby neonemocněl nemocí z povolání - konat jinou práci (méně placenou), z níž ho „obecné“ onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Za těchto změněných poměrů však poškozenému nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do výše průměrného výdělku před vznikem škody, ale jen do výše průměrného výdělku (zjištěného zpravidla jako pravděpodobný výdělek), kterého by dosahoval při výkonu výše zmíněné jiné práce; jen taková škoda je totiž v uvedených nových poměrech poškozeného v příčinné souvislosti s nemocí z povolání (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003 pod č. 47, na který poukazuje i odvolací soud v posuzované věci). Jestliže ovšem poškozený zaměstnanec takovou jinou práci (která je pro něj vhodná z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu a z níž ho „obecné“ onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu nevylučuje) skutečně vykonává, pak mu žádná odškodnitelná ztráta na výdělku nevzniká, neboť stejného výdělku by dosahoval, i kdyby neonemocněl nemocí z povolání.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že pro následky nemoci z povolání, vzniklé dne 14.3.1994, žalobce nebyl schopen vykonávat práci zedníka, kterou naposledy vykonával v pracovním poměru u Ing. L. Vodičky – VONEX, který skončil dne 31.12.2002 ze zdravotních důvodů na straně žalobce souvisejících s nemocí z povolání. Od 1.1.2003 je žalobce zaměstnán u Ústavu sociálních služeb v Tachově jako údržbář – topič, kde dosahuje ještě nižší výdělků, než dosahoval předtím jako zedník, a vzniká mu tak v souvislosti s onemocněním nemocí z povolání škoda (ztráta na výdělku) ve výši rozdílu mezi jeho výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po poškození (za práci údržbáře – topiče). Tuto škodu je však žalovaný povinen žalobci hradit pouze do té doby, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody. V daném případě by se o takovou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce – jak vyplývá z výkladu podaného shora – mohlo jednat tehdy, kdyby žalobce pro onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, nemohl konat lépe placené práce, které dříve konal, tj. (po vzniku nároku na náhradu škody) práci zedníka, a tudíž - i kdyby neonemocněl nemocí z povolání – by dosahoval nižšího výdělku při výkonu práce údržbáře - topiče, z níž ho „obecné“ onemocnění nevylučuje. Prokázání těchto skutečností by pak mělo za následek zánik nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť – jak bylo uvedeno již výše - zaměstnavatel (žalovaný) nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla poškozenému zaměstnanci (žalobci) vznikla, i kdyby následků nemoci z povolání nebylo.
Odvolací soud v této souvislosti dospěl k závěru, že „s účinností od ledna 2006 škoda, jež žalobci vzniká, v souvislosti s novými poměry žalobce nemůže být v příčinné souvislosti s nemocí z povolání“, neboť žalobce, i kdyby netrpěl nemocí z povolání, by k datu 13.1.2006 pro obecné onemocnění „nemohl vykonávat ani náplň zednické profese s ohledem na svoje onemocnění páteře, a to i v případě, že by netrpěl nemocí z povolání“. Závěr odvolacího soudu o tom, jaké skutečnosti byly od ledna 2006 důvodem ztráty způsobilosti žalobce pro výkon práce zedníka představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru žalobce v dovolání zpochybňuje a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o tom, že žalobce, i kdyby netrpěl nemocí z povolání, by k datu 13.1.2006 pro obecné onemocnění „nemohl vykonávat ani náplň zednické profese s ohledem na svoje onemocnění páteře, a to i v případě, že by netrpěl nemocí z povolání“, odvolací soud učinil z výsledků dokazování (zejména z druhého a třetího doplňku znaleckého posudku MUDr. Milana Tučka, CSc. ze dne ze dne 3.2.2006 a 8.12.2006, a z výslechu jmenovaného znalce před odvolacím soudem dne 19.3.2008), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Za tohoto stavu, kdy skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že od ledna 2006 by žalobce - i kdyby neonemocněl nemocí z povolání – nebyl schopen pro obecné onemocnění vykonávat práci zedníka, zůstalo přes námitky dovolatele nezpochybněno, nelze dovozovat, jak to činí žalobce v dovolání, že nemoc v povolání i nadále „byla příčinou podstatnou a důležitou, jež vyloučila žalobce z výkonu práce nejen horníka (které ve skutečnosti zanechal pro „organizační změny“), ale i zedníka“, a odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat jeho závěr, že „za těchto změněných poměrů žalobci s účinností od ledna 2006 nepřísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do výše průměrného výdělku před vznikem škody“, a že proto uplatněný nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.1.2006 není opodstatněný.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že odvolací soud nesprávně snížil rozsah požadovaných úroků z prodlení, jestliže zamítl žalobu ohledně částky 3.513,- Kč „představující úroky z prodlení z již přiznané náhrady za ztrátu na výdělku za rok 2002“ a ohledně „zbytku“ požadovaných úroků z prodlení „z náhrady za ztrátu na výdělku za roky 2003 a 2005“ s poukazem na skutečnost, že „žalobce uplatňoval původně rentu v nižší částce, než jak mu byla později v důsledku rozšíření žaloby přiznána“.
Podle ustanovení §256 odst. 1 zák. práce účastník, který včas a řádně neuspokojí nárok druhého účastníka, je v prodlení.
Podle ustanovení §256 odst. 2 věty první zák. práce účastník, jehož peněžitý nárok nebyl včas a řádně uspokojen, může požadovat úroky z prodlení ve výši stanovené pro občanskoprávní vztahy.
Doba uspokojení nároků z odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání, včetně nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity, není žádným právním předpisem stanovena. Z ustanovení §205b odst. 3 zák. práce vyplývá pouze to, že náhradu za ztrátu na výdělku zaměstnavatel je povinen zaměstnanci poskytovat pravidelně jednou měsíčně.
Nebyla-li doba uspokojení nároků z odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání určena v rozhodnutí nebo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dohodnuta, z ustanovení §253 odst. 2 zák. práce vyplývá, že je zaměstnavatel povinen tyto nároky uspokojit do 3 dnů ode dne, kdy ho o to zaměstnanec požádal. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze nárok na zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dříve podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.), který může přiznat jen soud; tento nárok je zaměstnavatel povinen uspokojit ve lhůtě určené v pravomocném rozhodnutí soudu (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.12.1991 sp. zn. 1 Cz 31/91, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR č. 1/1992).
Jde-li o náhradu za ztrátu na výdělku (nebo o jiný nárok na opětující se plnění), může zaměstnanec požadovat uspokojení nejen dávek za dobu již uplynulou, ale i těch, které mu zaměstnavatel má poskytnout teprve v budoucnu; na základě takové žádosti je zaměstnavatel povinen do 3 dnů od žádosti poskytnout zaměstnanci dávky za dobu minulou (náležející za dobu před podáním žádosti) a nadále mu pravidelně jednou měsíčně [nejpozději do konce měsíce, neurčil-li zaměstnanec v žádosti jiný (dřívější) den] vyplácet požadovanou dávku.
Za žádost o uspokojení nároku lze podle ustálené judikatury soudů považovat žalobu nebo změnu žaloby; doba uspokojení nároku se v tomto případě odvíjí ode dne, kdy byla žaloba (změna žaloby) žalovanému zaměstnavateli řádně (v souladu s občanským soudním řádem) doručena. Účinky žádosti o uspokojení nároku má žaloba (změna žaloby) samozřejmě jen vůči nárokům v žalobě (změně žaloby) označeným a jen ve výši v ní uvedené.
Ocitne-li se zaměstnavatel v prodlení s uspokojením nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, je nepochybné, že poškozený zaměstnanec může i ve vztahu k tomuto nároku požadovat úroky z prodlení. Pro úroky z prodlení ohledně dávek náhrad, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, jsou pak rozhodné okolnosti, které tu jsou (budou) v době, kdy nastala splatnost jednotlivých dávek (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 792/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 56, ročník 2006).
V projednávané věci žalobce uplatnil v žalobě a ve změnách žaloby učiněných v průběhu řízení před soudem prvního stupně mimo jiné nároky na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Protože doba jejich uspokojení nebyla (do té doby) stanovena v rozhodnutí a ani za řízení nevyšlo najevo, že by byla mezi účastníky dohodnuta nebo že by žalobce požádal žalovaného o uspokojení nároku jiným způsobem v dřívější době, byl žalovaný povinen nároky uspokojit do tří dnů ode dne, kdy mu byly řádně doručeny žaloba a změny žaloby, a to v rozsahu, v jakém je v žalobě a změnách žaloby uplatnil. Odvolací soud proto správně při svém rozhodování o tom, na jaké úroky z prodlení (v jaké výši a za jakou dobu) má žalobce nárok, akcentoval, že žalobce původně požadovanou „rentu“ od 1.7.2001 ve výši 2.915,- Kč měsíčně (uplatněnou na základě změny žaloby, s níž byl žalovaný seznámen u jednání před soudem prvního stupně dne 26.6.2001) zvýšil na částku 5.799,50 Kč měsíčně až na základě změny žaloby vyhotovené dne 2.3.2004 a předložené soudu prvního stupně u jednání dne 30.3.2004. Za tohoto stavu je zřejmé, že do doby, než změna žaloby ze dne 2.3.2004 byla doručena žalovanému, byl žalovaný povinen upokojovat jednotlivé dávky měsíčních náhrad za ztrátu na výdělku toliko v rozsahu požadovaném v předešlé změně žaloby, a tudíž jen do těchto (původně požadovaných) částek nastala za období do následující změny žaloby splatnost nároků žalobce. I když konec tohoto období nelze vztáhnout – jak se odvolací soud mylně domnívá - ke dni 30.3.2004 (tento den se žalovaný, který se neúčastnil jednání soudu, nemohl s předloženou změnou žaloby seznámit), nýbrž až ke dni 20.7.2004, kdy byla změna žaloby žalovanému doručena prostřednictvím držitele poštovní licence (srov. §47 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2004), nemá tato skutečnost (která by byla způsobilá přivodit žalobci ještě nepříznivější rozhodnutí ohledně úroků z prodlení) – s ohledem na kvantitativní rozsah dovolacího přezkumu (srov. §242 odst.1 o.s.ř.) – vliv na věcnou správnost závěru odvolacího soudu o tom, že spolu se sumarizovanou náhradou za ztrátu na výdělku za období od 1.1.2002 do 31.12.2005 „je možno do 30.3.2004 přiznat úrok z prodlení ve výši odpovídající vládnímu nařízení č. 142/1994 Sb. pouze z jednotlivých měsíčních náhrad nepřevyšujících původně požadovanou rentu 2.915,- Kč“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadených měnících výrocích o věci samé správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobce v dovolání výslovně napadá rovněž výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo ve vztahu k němu rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 23.470,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §3 odst. 2, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 23.770,- Kč. Protože dovolání žalobce ve věci samé bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu