ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1827.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1827/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně N. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Mikou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova č. 404, proti žalovanému Městu Bakov nad Jizerou se sídlem Městského úřadu v Bakově nad Jizerou, Mírové nám. č. 208, IČ 00237418, zastoupenému Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská č. 1391, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 89/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2008, č. j. 23 Co 335/2008-314, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Motla, advokáta se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská č. 1391.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 17. 2. 2006 žalovaný sdělil žalobkyni, že jeho rozhodnutím ze dne 13. 2. 2006 byla odvolána z funkce „vedoucí Odboru výstavby a ŽP“, a to ke dni 28. 2. 2006 pro závažné porušení povinností „vyplývajících z ustanovení §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků. Jako důvod odvolání žalovaný uvedl „výsledek kontroly Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního plánování a stavebního řízení“, konkrétně u kontrolovaných spisů pod č. 8) – stavební povolení ze dne 5. 12. 2005, Č. j. Výst. 1940/105/2005-330, a pod č. 11) – územní rozhodnutí o umístění novostavby ze dne 15. 9. 2005, Č. j. Výst. 1031/13/2005-328, a „porušení zákonných předpisů při stavebním řízení na výstavbu RD p. L. B.“. Zároveň žalovaný žalobkyni nabídl nové pracovní zařazení, a to „referenta na odboru výstavby a ŽP“, tedy funkci, kterou zastávala před jmenováním do funkce vedoucí.
Dopisem ze dne 28. 2. 2006 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává v návaznosti na ustanovení §65 odst. 3 a §130 zák. práce výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro nadbytečnost, neboť poté, co byla odvolána z funkce „vedoucí Odboru výstavby a ŽP“ a bylo jí nabídnuto místo „referenta na odboru výstavby a ŽP“, žalobkyně dopisem ze dne 27. 2. 2006 sdělila že na nabídnuté místo „nereflektuje“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že odvolání z funkce vedoucí odboru výstavby a životního prostředí ze dne 17. 2. 2006 pod zn. 277/2006 a rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 28. 2. 2006, jsou neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že od 16. 5. 1977 pracovala na odboru výstavby Městského úřadu jako samostatný odborný referent, že řízením stavebního odboru byla pověřena dne 20. 10. 1993 a že dne 10. 5. 1994 byla jmenována do funkce „vedoucí odboru výstavby a ŽP“; pracovní problémy žádné nikdy neměla. Domnívá se, že příčinou je její rozhodování o navrhované stavbě Š. P. Zahájení řízení oznámila všem účastníkům řízení, kromě firmy Emerge, jejímž majitelem je M. P., otec Š. P., a to v domnění, že se jedná o dceřinou firmu. Na poté vydané územní rozhodnutí majitel firmy Emerge M. P. nereagoval. Přesto v prosinci 2005 uvedl do zpravodaje Bakovska, že se setkal s vydáním územního rozhodnutí bez souhlasu dotčených stran, což nebyla pravda, jelikož firma Emerge není dotčená strana, nýbrž pouze účastník řízení. Autoremedurou chtěla vše napravit tak, aby postupovala v souladu se zákonem, a chtěla se rovněž poradit právě se zástupci kontrolního orgánu. I v případě L. B. bylo před vydáním územního rozhodnutí o umístění stavby písemně oznámeno zahájení řízení všem účastníkům řízení i starostovi města Bakov nad Jizerou. Stejně postupovala před vydáním stavebního povolení, když všem oznámila zahájení řízení. Není si vědoma toho, že by postupovala v rozporu se stavebním zákonem, a připomíná, že všichni účastníci řízení byli předem o všem písemně informováni a měli možnost se vyjádřit.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, č. j. 5 C 89/2006-106, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení 6.931,50 Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“. Dovodil, že žalobě nelze vyhovět, neboť „dle žádného ustanovení zákoníku práce není soud oprávněn přezkoumávat, zda žalobkyně byla z funkce vedoucí odboru odvolána oprávněně, či nikoliv“, proto se také výsledky provedené kontroly a uváděnými jednotlivými pochybeními žalobkyně nezabýval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně po odvolání z funkce odmítla nabízenou práci, „nastal kvalifikovaný výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zákoníku práce, to je výpovědní důvod dle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce“ a tento výpovědní důvod žalovaný použil.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2007, č. j. 23 Co 14/2007-130, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel z toho, že důvody, pro které jedině lze vedoucího úředníka odvolat z funkce před uplynutím jeho funkčního období (§12 odst. 1 zákona číslo 312/2002 Sb.), představují hmotněprávní podmínku platnosti tohoto jednostranného právního úkonu, a soudu prvního stupně uložil, aby poučil žalovaného o jeho důkazním břemenu k prokázání naplnění uvedených hmotněprávních předpokladů pro odvolání žalobkyně z funkce a aby po doplnění dokazování posoudil platnost odvolání žalobkyně z funkce.
Okresní soud v Mladé Boleslavi poté rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 5 C 89/2006-278, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení 14.710,- Kč k rukám „právního zástupce žalobkyně“. Po doplnění dokazování a „zvážení všech okolností posuzovaného případu“ dospěl „k opačnému závěru, než jak tomu bylo v původním rozhodnutí“. Přestože v práci žalobkyně byly zjištěny nedostatky „ve smyslu porušení stavebního zákona či jiných předpisů“, nejednalo se podle soudu prvního stupně o natolik závažná porušení, která by musela vést k odvolání žalobkyně z funkce vedoucí odboru, kterou „řádně vykonávala po mnoho let“, a rovněž „nelze nevzít v úvahu rozsáhlost agendy a přetíženost žalobkyně“. Žalovaný v řízení neprokázal, že by porušování právních předpisů žalobkyní bylo natolik závažné, že by muselo vést k odvolání z funkce vedoucí odboru. Nebyly tak splněny hmotněprávní podmínky pro odvolání žalobkyně z funkce z důvodů uvedených žalovaným; proto také nemohl být dán ani „uplatněný“ výpovědní důvod dle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č. j. 23 Co 335/2008-314, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti odvolání žalobkyně z funkce vedoucí odboru výstavby a životního prostředí ze dne 17. 2. 2006 a výpovědi z pracovního poměru ze dne 28. 2. 2006 zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 25.931,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 11.639,- Kč „vše do rukou právního zástupce žalovaného“. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že „ze strany žalobkyně došlo při výkonu funkce vedoucí odboru výstavby a životního prostředí k pochybením“, která byla v rozporu s právními předpisy upravujícími právě tu oblast činnosti, kterou žalobkyně vykonávala (konkrétně šlo o prohřešky proti správnímu řádu a stavebnímu zákonu), i v tom, že porušení, jichž se žalobkyně dopustila, nenaplňují důvod odvolání z funkce ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 písm. b) první části věty zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů. Vytknul soudu prvního stupně, že „pochybil, pokud nezkoumal, zda nedošlo k naplnění důvodu k odvolání z funkce podle druhé části věty citovaného ustanovení“. Ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., totiž rozlišuje pouze „porušení závažným způsobem“ a „méně závažná porušení“ zákonem stanovených povinností. Tzn., že každé porušení zákonem stanovených povinností, které není svou intenzitou porušením zákonem stanovených povinností závažným způsobem, je třeba považovat za méně závažné porušení, přičemž zákon nedává prostor k tomu, aby soud dále zkoumal a rozlišoval intenzitu méně závažných porušení. Protože žalobkyně se dopustila opakovaného méně závažného porušení zákonem stanovených povinností, „naplnila tím hmotněprávní důvod ke svému odvolání z funkce vedoucí odboru výstavby a životního prostředí Městského úřadu v Bakově nad Jizerou“. Po odvolání z funkce odmítla žalobkyně žalovaným nabízené nové pracovní zařazení, „nastal ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 věty třetí zákoníku práce“ výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, a proto ani výpověď z pracovního poměru danou žalovaným žalobkyni dne 28. 2. 2006 neshledal odvolací soud neplatnou.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně rekapituluje celý průběh řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím a namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá „na nesprávném právním posouzení věci, zejména při hodnocení důkazů, provedených Okresním soudem v Mladé Boleslavi“. Podle jejího přesvědčení závažným pochybením odvolacího soudu je skutečnost, že ve svém rozsudku neuvedl konkrétní případy, ve kterých se žalobkyně v průběhu šesti měsíců měla dopustit porušení zákonem stanovených povinností. O porušení povinností se mohlo jednat jen v případě tří rozhodnutí, jež byla výslovně uvedena v odvolání z funkce ze dne 17. 2. 2006. Žalobkyně však v průběhu celého řízení popírala, že by se porušení v uvedených případech dopustila; „maximálně došlo k porušení předpisů pouze ve spise čj. Výst. 1031/13/2005-328 ze dne 5. 12. 2005“ (správně ze dne 15. 9. 2005), a „pokud v některém z těchto rozhodnutí k porušení předpisů došlo, jednalo se o porušení pouze ojedinělé“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby „uložil tomuto soudu znovu ve věci jednat tak, aby rozhodnutí tohoto soudu bylo v souladu s podaným dovoláním“.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně jako nedůvodné bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je „zcela věcně správné a také správně reaguje na provedené dokazování“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s .ř. ); dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu především z důvodů, které dovolatelka v dovolání označila.
S ohledem na to, že žalovaný odvolal žalobkyni z funkce dopisem ze dne 17. 2. 2006, a že výpověď z pracovního poměru dal žalobkyni dopisem ze dne 28. 2. 2006, je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 31. 12. 2006, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“) a podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2006, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 234/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 131/2000 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 46/2004 Sb. - dále jen „zákon o úřednících“.
Podle ustanovení §12 odst. 1 zákona o úřednících vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu lze odvolat jen
a) pozbyl-li některý z předpokladů podle §4 tohoto zákona
b) porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, nebo
c) neukončil-li vzdělávání vedoucích úředníků ve lhůtě podle §27 odst. 1 tohoto zákona.
V projednávané věci starosta města Bakova nad Jizerou, v souladu s usnesením Rady města Bakov nad Jizerou č. 45 ze dne 13. 2. 2006, dopisem ze dne 17. 2. 2006 odvolal žalobkyni z funkce vedoucí Odboru výstavby a životního prostředí Městského úřadu Bakov nad Jizerou ke dni 28. 2. 2006 pro závažné porušení povinností vyplývajících z ustanovení §16 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících a povinností vyplývajících z ustanovení §74 písm. f) zákoníku práce. Dovolatelka namítá, že se žalobkyně nedopustila v uvedených případech porušení předpisů; „maximálně došlo k porušení předpisů pouze ve spise čj. Výst. 1031/13/2005-328 ze dne 5. 12. 2005“. Za tohoto stavu je pro posouzení věci významné, zda v případech, v nichž žalovaný spatřuje skutkový důvod odvolání z funkce, lze spatřovat porušení některé zákonem stanovené povinnosti žalobkyně, a jestliže ano, zda se jedná o porušení nejméně dvě. Důkazní břemeno o tom, že tyto další (jiné) předpoklady, které zákon stanoví navíc oproti obecné úpravě odvolávání zaměstnance z funkce, byly splněny, spočívá – jak správně uvedl odvolací soud - na zaměstnavateli.
V posuzované věci, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud vycházel z toho, že ze strany žalobkyně došlo při výkonu funkce vedoucí odboru výstavby a životního prostředí k pochybením, která byla v rozporu s právními předpisy upravujícími právě tu oblast činnosti, kterou žalobkyně vykonávala (konkrétně šlo o prohřešky proti správnímu řádu a stavebnímu zákonu). Vzhledem k tomu, že dovolatelka nepopírá, že ze strany žalobkyně došlo k „porušení předpisů“ (zákonem stanovených povinností) v rozhodnutí o umístění novostavby ze dne 15. 9. 2005, Č. j. Výst. 1031/13/2005-328, je pro posouzení věci významné, zda k porušení zákonem stanovených povinností došlo také při vydávání stavebního povolení ze dne 5. 12. 2005, Č. j. Výst. 1940/105/2005-330, nebo při „stavebním řízení na výstavbu RD p. L. B.“.
Žalovaný zaměstnavatel spatřoval pochybení žalobkyně při vydávání stavebního povolení ze dne 5. 12. 2005, Čj. Výst. 1940/105/2005-330 (v souladu s výsledkem v kontroly provedené Krajským úřadem Středočeského kraje, odborem územního a stavebního řízení, na který v odvolání z funkce ze dne 17. 2. 2006 odkazuje) v tom, že ve výroku stavebního povolení není uvedeno, že bylo vydáno územní rozhodnutí, a v tom, že v podmínce, kterou je stanoveno, že stavba bude provedena dodavatelsky stavební firmou, která bude vybrána na základě výběrového řízení, není zmíněna nutnost předložení oprávnění dodavatele k provádění stavby tak, jak je uvedeno v §44 stavebního zákona. Žalobkyně se bránila tím, že stavební úřad požaduje ke každé stavbě od investora stavby uvádět do žádosti dodavatele stavby včetně jeho oprávnění, že však u stavebníka, který provádí stavbu sám pro sebe, stačí předložit oprávnění odborného dozoru včetně prohlášení. V rozhodnutí nebyl uveden §44 stavebního zákona, ke kterému se váže povinnost a datum předložení oprávnění dodavatele k provádění stavby, bylo uvedeno, že stavba bude provedena dodavatelsky stavební firmou, která bude vybrána na základě výběrového řízení.
Podle ustanovení §66 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – dále též jen „stavební zákon“- ve stavebním povolení stanoví stavební úřad závazné podmínky pro provedení a užívání stavby a rozhodne o námitkách účastníků řízení. Stavební úřad zabezpečí stanovenými podmínkami zejména ochranu veřejných zájmů při výstavbě a při užívání stavby, komplexnost stavby, dodržení obecných technických požadavků na výstavbu, popřípadě jiných předpisů a technických norem, a dodržení požadavků stanovených dotčenými orgány státní správy, především vyloučení nebo omezení negativních účinků stavby a jejího užívání na životní prostředí.
Podle ustanovení §44 odst. 1 stavebního zákona stavbu a její změnu může provádět jen právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k provádění stavebních nebo montážních prací jako předmětu své činnosti podle zvláštních předpisů; při provádění stavby musí být zabezpečeno odborné vedení realizace stavby [§46a odst. 1 a §46a odst. 3 písm. b)].
Podle ustanovení §44 odst. 2 stavebního zákona jednoduché stavby a jejich změny, s výjimkou staveb uvedených v §139b odst. 5 písm. b), c) a d), včetně jejich změn, může stavebník provádět sám pro sebe svépomocí, jestliže zabezpečí odborné vedení jejich realizace oprávněnou osobou [§46a odst. 1, odst. 3 písm. b)].
Z ustanovení §66 stavebního zákona vyplývá vůči orgánu vydávajícímu stavební povolení mimo jiné také povinnost poučit o tom, kdo a za jakých podmínek je oprávněn provádět stavbu. O tom ostatně nepochybovala v průběhu řízení ani žalobkyně, když polemizovala pouze s tím, zda to, jakým způsobem ve stavebním povolení ze dne 5. 12. 2005 poučení provedla, bylo v souladu s ustanovením §44 stavebního zákona.
Ustanovení §44 odst. 1 a 2 stavebního zákona rozlišuje pro případ, že se jedná o stavby pro bydlení, jejichž zastavěná plocha nepřesahuje 300 m2, pokud mají nejvýše čtyři byty, jedno podzemní a tři nadzemní podlaží včetně podkroví [srov. §139b odst. 5 písm. a) stavebního zákona], typově dvě situace. V prvním případě stavbu provádí právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k provádění stavebních nebo montážních prací jako předmětu své činnosti podle zvláštních předpisů, ve druhém provádí stavbu stavebník sám pro sebe svépomocí. Ve druhém případě (stavebník provádí stavbu sám svépomocí) však je to podmíněno tím, že se jedná o jednoduchou stavbu nebo její změnu [s výjimkou staveb uvedených v §139b odst. 5 písm. b), c) a d) stavebního zákona], a tím, že při provádění stavby musí být zabezpečeno odborné vedení realizace stavby. Obě tyto podmínky musí být splněny zároveň. Protože se v případě stavebního povolení ze dne 5. 12. 2005 jednalo o „nový rodinný dům o 1 bytové jednotce“, jde o případ podle ustanovení §139b odst. 5 písm. a) stavebního zákona, a proto mohl investor (stavebník) postupovat jak podle ustanovení §44 odst. 1 stavebního zákona (stavba dodavatelsky), tak podle ustanovení §44 odst. 2 stavebního zákona (stavba svépomocí). Za této situace však postup žalobkyně, která ve stavebním povolení „neuvedla §44 stavebního zákona, ke kterému se váže povinnost a datum předložení oprávnění dodavatele k provádění stavby“, ale „bylo uvedeno, že stavba bude provedena dodavatelsky stavební firmou, která bude vybrána na základě výběrového řízení“, nebyl správný (byl porušením zákonem stanovených povinností). V případě, měla-li být stavba prováděna dodavatelsky, mělo stavební povolení obsahovat poučení o tom, že stavět může jen právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k provádění stavebních nebo montážních prací jako předmětu své činnosti podle zvláštních předpisů, a v případě, že by stavebník prováděl práce svépomocí, mělo být ve stavebním povolení poučení o povinnosti zabezpečit odborné vedení jejich realizace oprávněnou osobou [§46a odst. 1, odst. 3 písm. b)]. Jestliže v době vydávání stavebního povolení nebylo ještě jasné, jakým způsobem bude stavba prováděna, mělo stavební povolení obsahovat poučení v obou směrech. Proto je správný (oproti názoru dovolatelky) i závěr odvolacího soudu, že „ze strany žalobkyně došlo při výkonu funkce vedoucí odboru výstavby a životního prostředí k pochybením, která byla v rozporu s právními předpisy upravujícími právě tu oblast činnosti, kterou žalobkyně vykonávala (konkrétně šlo o prohřešky proti správnímu řádu a stavebnímu zákonu)“.
Obstát nemůže ani námitka dovolatelky, že odvolací soud ve svém rozsudku neuvedl konkrétní případy, ve kterých se žalobkyně v průběhu šesti měsíců měla dopustit porušení zákonem stanovených povinností.
Jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud zamítl žalobu na určení neplatnosti odvolání z funkce a výpovědi z pracovního poměru také proto, že se žalobkyně (oproti jejímu tvrzení v žalobě a v průběhu řízení) skutečně dopustila porušení povinností, jež jí bylo v odvolání z funkce ze dne 17. 2. 2006 vytýkáno. Jestliže výslovně neuvedl, o které konkrétní případy se jednalo, nemění to nic na tom, že přezkoumával platnost odvolání z funkce ze dne 17. 2. 2006; jeho závěr, že se žalobkyně „dopustila pochybení, která byla v rozporu s právními předpisy (konkrétně šlo o prohřešky proti správnímu řádu a stavebnímu zákonu)“, v sobě obsahuje (i když nebyl výslovně uveden) i závěr, že se dopustila právě těch porušení povinností, jež jí bylo v odvolání z funkce vytýkáno. Jinak řečeno, kdyby odvolací soud neučinil závěr o tom, že se žalobkyně vytýkaných porušení povinností dopustila (a jiná případná porušení povinností nemohl přezkoumávat), muselo by jeho rozhodnutí vyznít tak, že odvolání z funkce (a poté i výpověď z pracovního poměru) je neplatné.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný; protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v této části zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. Pavel Motl osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 810,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem 4.860,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přístupný.
V Brně dne 24. srpna 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu