ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1844.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1844/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. Š. zastoupeného JUDr. Vladislavem Bujokem, advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátu, Karola Sliwky č. 129/12, proti žalovanému PSG- International, a. s. se sídlem v Otrokovicích, Napajedelská č. 1552, IČ 13694341, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 197/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2007 č. j. 49 Co 268/2004-405, ve znění usnesení ze dne 4. března 2008 č.j. 49 Co 268/2004-423, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztížení společenského uplatnění 30.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného (jeho právního předchůdce) byl zaměstnán v letech 1970 až 1978 a v letech 1982 až 1992 na pracovištích „s rizikem hluku, jak je uvedeno v posudku fakultní nemocnice a v zápise hygienického šetření pracovní anamnézy provedeného dne 15. 3. 1994“. Nemoc z povolání – poškození sluchu hlukem – byla u něj zjištěna dne 8. 7. 1994, přičemž ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno 500 body.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19.11.1999 č.j. 11 C 197/95-118 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit „na účet zdejšího soudu“ částku 1.625,- Kč na zálohově vyplaceném znalečném a částku 1.200,- Kč na soudním poplatku. Rozsudkem ze dne 7.7.2000 č.j. 11 C 197/95-136 pak žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 918,- Kč na náhradě nákladů řízení a návrh žalobce na zaplacení úroků z prodlení ve výši 17% z částky 30.000,- Kč od 20.1.1995 do zaplacení vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. Ve věci samé, vycházeje zejména ze znaleckého posudku Doc. MUDr. Brhela, CSc., dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou žalobci nemocí z povolání „v celém rozsahu“. Vycházel ze zjištění, že žalobce pracoval za podmínek, za nichž vzniká profesionální nedoslýchavost z hluku prokazatelně u žalovaného, respektive jeho právního předchůdce, a že žalovaný odpovídá za škodu jemu vzniklou, i kdyby byl žalobce zvýšenou měrou disponován pro onemocnění touto nemocí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25.1.2002 č.j. 13 Co 280/2000-145 rozsudek soudu prvního stupně (a doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „neprovedl náležité dokazování k objasnění právního nástupnictví subjektů, na které přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu k žalobci“, a dále, že řízení trpí vadami spočívajícími v tom, že žalobci nebylo řádně doručeno usnesení o ustanovení znalce se zadáním úkolu, že „nelze učinit spolehlivé zjištění“, zda byl žalovaný vyzván ke sdělení případných námitek, že soud pochybil, jestliže nevyhověl návrhu na výslech znalce před soudem, že bude zapotřebí rozhodnout o námitce žalovaného proti osobě znalce, a že bude třeba vyslechnout žalobce k důvodům jeho opětovného nástupu na pracoviště v roce 1982, z něhož v roce 1978 odešel právě proto, že nebyl schopen snášet hluk.
Okresní soud ve Zlíně poté rozsudkem ze dne 28.11.2003 č.j. 11 C 197/95-219 žalobě znovu vyhověl a žalovanému uložil aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení 2.677,- Kč, aby zaplatil „na účet zdejšího soudu náklady řízení dosud hrazené státem ve výši 2.525,- Kč“, a soudní poplatek ve výši 1.200,- Kč. Soud prvního stupně uvedl, že „ani po doplnění dokazování podle pokynů KS v Brně nedospěl k jinému závěru než při rozhodování dne 19. 11. 1999“. Setrval na závěru, že žalovaný je právním nástupcem zaměstnavatele, u něhož žalobce pracoval za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, a co do výše nároku vycházel opětovně ze znaleckého posudku Doc. MUDr. Petra Brhela, CSc. Námitku promlčení neshledal důvodnou, neboť žalobce podal žalobu dne 10.7.1995 a hlášení nemoci z povolání Fakultní nemocnice s poliklinikou v Brně bylo vyhotoveno dne 8.7.1994. Uzavřel, že „chorobu v odškodnitelné formě určila nemocnice dnem hlášení nemoci z povolání, tj. dnem 8.7.1994“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.10.2007 č.j. 49 Co 268/2004-405 ve znění opravného usnesení ze dne 4.3.2008 č.j. 49 Co 268/2004-423, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.800,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladislava Bujoka a aby České republice - Krajskému soudu v Brně zaplatil částku, jejíž výše bude stanovena samostatným rozhodnutím; usnesením ze dne 4.3.2008 č.j. 49 Co 268/2004-420 rozhodl, že se výše nákladů placených státem určuje částkou 27.595,- Kč. Ve věci samé dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce trpí profesionální oboustrannou poruchou sluchu těžkého stupně způsobenou hlukem, že doba, kdy již byla přítomna nemoc z povolání je doba od 6. 3. do 19. 3. 1984, neboť tehdy bylo poškození sluchu v takovém stupni pokročilosti, že mohlo být uznáno a ohlášeno za nemoc z povolání. Z hygienického šetření provedeného dne 15. 3. 1994 Krajskou hygienickou stanicí v Ostravě vyplývá, že posledním zaměstnavatelem, u něhož žalobce pracoval bezprostředně před zjištěním nemoci z povolání za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, byl právní předchůdce žalovaného, n.p. Průmyslové stavby Gottwaldov. Za důvodnou nepovažoval odvolací soud ani námitku promlčení žalobou uplatněného návrhu, neboť žalobce se o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nejdříve z hlášení nemoci z povolání ze dne 8.7.1994, a podal-li žalobu dne 10.7.1995, učinil tak před uplynutím subjektivní promlčecí lhůty. Dovodil, že otázka, kdy vznikl nárok žalobce na náhradu škody, je z hlediska promlčení nároku irelevantní, neboť ustanovení §263 odst. 3 zák. práce neváže promlčení nároku na náhradu škody na zdraví na objektivní promlčecí lhůtu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém namítá, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, „a to v návaznosti na tři lišící se doby zjištění nemoci z povolání“, neboť, „jak vyplynulo ze soudního řízení, nejzazším termínem kdy se žalobce o své nemoci z povolání musel dovědět, byla doba od 6.3. do 19.3.1984, kdy byl žalobce propuštěn z nemocnice“, kde byl hospitalizován právě s nemocí „později objektivizovanou jako nemoc z povolání“. Dále pak žalovaný namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil existenci podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, neboť „vycházel pouze ze stanoviska příslušné hygienické stanice, aniž by se blíže zabýval konkrétní činností žalobce u žalovaného“. „V závěru zápisu ze šetření Krajské hygienické stanice v Ostravě je pouze uvedeno, že dle názoru hygienické stanice byl žalobce vystaven (existenci podmínek, z nichž nemoc z povolání vzniká) mimo jiné v období od ledna 1982 do prosince 1987, aniž by hygienická stanice jakkoli odůvodnila, jak k tomuto závěru došla“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
V průběhu dovolacího řízení dosavadní žalovaný PSG, a.s. se sídlem v Otrokovicích, Napajedelská č. 1552, IČ 00014834 zanikl. Nejvyšší soud České republiky proto usnesením ze dne 9.9.2010 č.j. 21 Cdo 1844/2009-463 rozhodl v souladu s ustanovením §107 odst. 1 a 3 o.s.ř., že v řízení bude na místě dosavadního žalovaného pokračováno s PSG-International, a.s. se sídlem v Otrokovicích, Napajedelská č. 1552, IČ 13694341, a nadále jednal s tímto žalovaným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. I když odvolací soud zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19.11.1999 č. j. 11 C 197/95-118, dovolání žalovaného není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a to již proto, že soud prvního stupně v něm rozhodl stejně jako v rozsudku ze dne 28.11.2003 č.j. 11 C 197/95-219, který byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu ve věci samé potvrzen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody, který žalobce uplatnil vůči žalovanému žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 10.7.1995 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1995, tj. přede dnem, než nabyly účinnosti zákon č. 118/1995 Sb., nález Ústavního soudu, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 164/1995 Sb. a zákon č. 220/1995 Sb. (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel – mimo jiné - v tom, jakým způsobem odvolací soud posoudil právní otázku promlčení uplatněného nároku žalobce na náhradu škody.
Podle ustanovení §261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení §262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
Podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením §262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí lhůty tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata). Objektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody - jak plyne z ustanovení §263 odst. 3, věty druhé, zák. práce - činí tři roky, respektive 10 let u škod způsobených úmyslně, a běží ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Pro počátek běhu této lhůty není významné, kdy se poškozený o škodné události dověděl, případně zda byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala; rozhodující z tohoto hlediska je pouze skutečnost, kdy objektivně - nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu - došlo k události, která byla příčinou vzniku škody. Událostí, z níž škoda vznikla (§263 odst. 3, věta druhá, zák. práce), je přitom třeba rozumět nejen samotné porušení vlastní právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nýbrž současně (vedle toho) i vznik škody samotné (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.7.2007 sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, uveřejněný pod č. 159 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007).
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, u níž je směrodatný subjektivně určený počátek. Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí – jak plyne z ustanovení §263 odst. 3, věty první, zák. práce - dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá; oba uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích).
Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Objektivní promlčecí lhůta přitom představuje z hlediska promlčení nároku na náhradu škody počáteční i nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit.
Protože předpokladem k tomu, aby začala běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody, je – jak uvedeno výše - i vznik škody samotné, předpokládá zákon rovněž u subjektivně určeného počátku lhůty podle ustanovení §263 odst. 3 věty první zák. práce, že ke škodě již skutečně došlo; pouhá vědomost poškozeného o tom, že ke škodě dojde, nestačí. Teprve od okamžiku vzniku škody (jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu v pracovněprávních vztazích) lze totiž uvažovat o vzniku nároku, jako právní možnosti uplatnit své subjektivní právo, tj. domáhat se právní ochrany jeho realizace. Se zřetelem k uvedenému dospěla soudní praxe již v minulosti k závěru, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody (§263 odst. 3 věta první zák. práce) je rozhodné, kdy se zaměstnanec dozví o již vzniklé škodě a nikoliv o případné škodné události. Na uvedeném právním názoru, který je i v současnosti při stejné právní úpravě jako správný nadále přijímán, nemá dovolací soud ani nyní důvod cokoliv měnit.
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedené konstantní judikatury soudů důsledně vycházel. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění předmětného nároku žalobce na náhradu škody nepovažoval za podstatný okamžik, kdy nemoc z povolání mohla být (ale nebyla) zjištěna, protože - jak odvolací soud uvádí - „otázka vzniku nároku žalobce na náhradu škody je z hlediska promlčení nároku irelevantní“, neboť ustanovení §263 odst. 3 zák. práce „neváže promlčení nároku na náhradu škody na zdraví na objektivní promlčecí lhůtu“. Stěží lze ostatně klást počátek běhu subjektivní lhůty do doby jeho dřívější hospitalizace před okamžik, než jeho nemoc, byla - jak dovolatel uvádí - „později objektivizována“ jako nemoc z povolání, protože by tím byly na žalobce kladeny z hlediska odbornosti vyšší požadavky, než na lékaře, kteří jeho tehdejší zdravotní stav posuzovali. Se zřetelem k uvedenému proto odvolací soud v souladu se zákonem dovodil, že o tom, že jde o škodu, za kterou odpovídá žalovaný, se žalobce mohl dozvědět až z hlášení nemoci z povolání ze dne 8.7.1994, a že nejprve od tohoto okamžiku lze odvíjet subjektivní promlčecí lhůtu k uplatnění nároku žalobce na náhradu škody.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil existenci podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, jestliže „vycházel pouze“ ze zápisu z hygienického šetření Krajské hygienické stanice v Ostravě ze dne 15.3.1994.
I když žalovaný v dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že v tomto směru dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Na rozdíl od zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní hodnocení důkazů (zejména, že závěr Krajské hygienické stanice v Ostravě, že žalobce byl od ledna 1982 do prosince 1987 vystaven podmínkám, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen, je nevěrohodný), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že pro posouzené pasivní věcné legitimace je rozhodné období let 1970 až 1978, kdy měl být žalobce zaměstnán u n.p. Průmyslové stavby Gottwaldov, jehož právním nástupcem žalovaný není). Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) rozhodující. Námitky žalovaného v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. října 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu