ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1963.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1963/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce S. H. , zastoupeného JUDr. Tomášem Králem, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu č. 11, proti žalované České pojišťovně, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČ 45272956, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 12 C 159/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2009, č. j. 12 Co 565/2008 - 107, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 106.500,- Kč s úroky z prodlení za dobu, z částek a ve výši, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná s ním dopisem ze dne 14. 3. 1995 okamžitě zrušila pracovní poměr a že rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 4. 1999, č. j. 9 C 111/95-95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 1999, č. j. 12 Co 961/99-111, bylo uvedené okamžité zrušení prohlášeno za neplatné. Požaduje proto za dobu ode dne okamžitého zrušení pracovního poměru (ode dne 14. 3. 1995) do dne 31. 10. 1995 (ode dne 1. 11. 1995 začal pracovat u nového zaměstnavatele) náhradu ve výši ušlé „hrubé mzdy“.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 1. 7. 2008, č. j. 12 C 159/2007-85, uložil žalované zaplatit žalobci 33.403,- Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 6.836,- Kč od 16. 4. 1995 do zaplacení, se 17% úrokem z prodlení z částky 12.458,- Kč od 16. 5. 1995 do zaplacení, se 17% úrokem z prodlení z částky 12.458,- Kč od 16. 6. 1995 do zaplacení a se 17% úrokem z prodlení z částky 1.651,- Kč od 16. 7. 1995 do zaplacení, návrh žalobce, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 73.097,- Kč a 2% úrok z prodlení z částky 24.916,- Kč od 16. 7. 1995 do zaplacení, 19% úrok z prodlení z částky 23.265,¬Kč od 16. 7. 1995 do zaplacení, 19% úrok z prodlení z částky 12.458,- Kč od 16. 8. 1995 do zaplacení, 19% úrok z prodlení z částky 12.458,- Kč od 16. 9. 1995 do zaplacení, 19% úrok z prodlení z částky 12.458,- Kč od 16. 10. 1995 do zaplacení a 19% úrok z prodlení z částky 12.458,- Kč od 16. 11. 1995 do zaplacení, zamítl a řízení o zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 4.602,- Kč od 16. 4. 1995 do 15. 5. 1995, 2% úroku z prodlení z částky 12.994,- Kč od 16. 5. 1995 do 15. 6. 1995, 2% úroku z prodlení z částky 21.386,- Kč od 16. 6. 1995 do 20. 6. 1996, 4% úroku z prodlení z částky 21.386,- Kč od 21. 6. 1996 do 26. 5. 1997, 9% úroku z prodlení z částky 21.386,- Kč od 27. 5. 1997 do zaplacení, 2% úroku z prodlení z částky 50.352,- Kč od 21. 6. 1996 do 26. 5. 1997 a 7% úroku z prodlení z částky 50.352,- Kč od 27. 5. 1997 do zaplacení, zastavil; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé vyšel z toho, že pravomocným rozhodnutím soudu bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci je neplatné, a že žalobce má proto podle ustanovení §61 odst. 3 zák. práce právo na náhradu mzdy za dobu výpovědní doby (za dobu 3 měsíců), neboť v řízení nebylo prokázáno, že by oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Řízení zastavil v rozsahu, v němž žalobce vzal žalobu zpět.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 1. 2009, č. j. 12 Co 565/2008 – 107, rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části, tj. ve výrocích pod body III, IV a V“ (ve výrocích o zamítnutí žaloby a o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odmítl, že by skutečnost, že žalobce výslovně písemně či ústně nesdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, byla nahrazena žalobou, jíž se žalobce domáhal náhrady mzdy. Žalobce totiž ani v jím podané žalobě ze dne 21. 4. 1995, ani ve specifikaci svého nároku ze dne 14. 10. 1997, doručené soudu prvního stupně dne 16. 10.1997 a provedené na základě výzvy soudu k odstranění vad žaloby, neuvedl, že na dalším zaměstnávání trvá. To, že na dalším zaměstnání trvá, nesdělil ani v následném rozšíření žaloby z částky 71.738,- Kč na částku 106.500,- Kč provedeným podáním ze dne 22. 2. 2008 (doručeným soudu prvního stupně dne 26. 2. 2008). Jestliže od 1. 11. 1995 uzavřel žalobce pracovní poměr na dobu neurčitou u jiného zaměstnavatele, dal tím jasně najevo, že u žalované pracovat nechtěl. Souhlasil proto se soudem prvního stupně, že žalobce má nárok pouze na plnění podle §61 odst. 3 zák. práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud v napadeném rozsudku řeší v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky otázku, zda byla v projednávané věci splněna podmínka vyžadovaná pro vznik nároku na náhradu mzdy zakotveného v ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, spočívající v oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, „respektive, zda bylo v daném případě výslovné oznámení zaměstnance (žalobce) v tomto směru nahrazeno žalobou ve znění jejích následných doplnění a upřesnění“. Je přesvědčen, že postačuje uplatnění nároku na náhradu mzdy, bez výslovného uvedení, že „trvá na dalším zaměstnání“, a že ani skutečnost, že sjednal další pracovní poměr na dobu neurčitou, na uvedeném závěru nic nemění. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a „eventuálně zrušil též rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 7. 2008, č. j. 12 C 159/2007-85, v dotčené části, to je ve výrocích III., IV. a V. 4 a 5“, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni, „eventuálně Okresnímu soudu Plzeň – město“, k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné [odvolací soud vyřešil otázku nahrazení oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (§61 odst. 1 zák. práce), jinak, než jak je posuzována v ustálené judikatuře soudů], přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce měl uplatnit u soudu nárok na náhradu mzdy dne 21. 4. 1995 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1995, t. j. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §61 odst. 3 písm. a) zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby; v tomto případě má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.
Rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). I když byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem, nemusí pracovní poměr dále pokračovat; pracovní poměr účastníků - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení - nadále trvá jen tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Netrvá-li zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (tj. neoznámí-li zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo sdělí-li zaměstnavateli, že na dalším zaměstnávání netrvá), nastává - ačkoliv byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí - právní fikce rozvázání pracovního poměru dohodou.
Zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit. Z hlediska ustanovení §61 odst. 1 a 3 zák. práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněném pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu; projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996).
Jestliže zaměstnanec svým jednostranným právním úkonem neoznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, ale podal proti němu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí a o náhradu mzdy, je tím oznámení zaměstnance nahrazeno (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1977, sp. zn. 5 Cz 10/77, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979). Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, však nahrazuje jen taková žaloba, v níž pracovník uplatnil nejen neplatnost rozvázání pracovního poměru, ale také požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 139, ročník 2003).
Na posledně uvedeném právním názoru, který představuje ustálenou judikaturu soudů a který je i nadále přijímán jako správný, nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit. Uplatnil-li totiž zaměstnanec v žalobě podané proti zaměstnavateli kromě požadavku na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru též nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, je v tom imanentně obsaženo oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnání, neboť, požadoval-li zaměstnanec po zaměstnavateli náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, dal mu tím vždy alespoň konkludentně (způsobem nevzbuzujícím pochybnost) najevo, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.
V projednávané věci se žalobce již v žalobě ze dne 18. 4. 1995 (doručené soudu dne 21. 4. 1995) domáhal nejen určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, ale také, aby soud vydal rozsudek, že „odpůrce je povinen zaplatit mu ušlou mzdu“, a k výzvě soudu ze dne 30. 9. 1997 „doplněním žaloby“ ze dne 14. 10. 1997 (doručeným soudu prvního stupně dne 16. 10. 1997) upřesnil v tomto směru, že se domáhá náhrady mzdy za dobu ode dne 14. 3. 1995 do dne 31. 10. 1995. Není tedy pochyb, že uplatnil nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce za jím určené období, v němž je imanentně obsaženo také oznámení, že trvá na dalším zaměstnání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, opírající se o opačný názor, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu