ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2197.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2197/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. J. , zastoupeného Mgr. Sabinou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dobrovského č. 50, proti žalovanému INSTITUTU KLINICKÉ A EXPERIMENTÁLNÍ MEDICÍNY, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 4, Vídeňská č. 1958/9, IČ 00023001, zastoupené JUDr. Petrem Maiem, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla č. 2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 193/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007 č.j. 58 Co 290/2007-90, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Maie, advokáta se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla č. 2.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.9.2007 č.j. 58 Co 290/2007-90, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19.1.2007 č.j. 15 C 193/2004-69 ve věci samé [tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 17.6.2004], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
I když žalobce v dovolání uvedl, že podle jeho názoru napadený rozsudek odvolacího soudu „má po právní stránce zásadní význam“, a že uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil [namítá-li, že soudy „řádně neobjasnily, z jakých důkazů dovodily nadbytečnost žalobce“, a že „jediný důkaz“ (zápis tarifikační komise ze dne 29.11.2000), který žalovaný v řízení předložil k prokázání důvodu výpovědi, obsahuje rozhodnutí, které „se nemohlo a ani netýkalo místa žalobce“], a také skutečnost, že soudy nepřihlédly ke všem okolnostem, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Žalobce současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů [že „za období trvání pracovních sporů mezi účastníky“ došlo u žalovaného v letech 2000 až 2002 „k několika organizačním změnám“, v rámci nichž „došlo ke snížení počtu systemizovaných míst, včetně těch, na kterých byl žalobce zařazen“, tedy že postupně byla zrušena jak funkce vedoucího oddělení reprografického, kterou žalobce vykonával u žalovaného do 1.8.1998, tak i místo vedoucího studia grafiky a designu, které žalobce (poté, co byl k 1.8.1998 odvolán z funkce vedoucího oddělení reprografického) naposledy zastával u žalovaného], v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (že „i po pověření vedením studia grafiky a designu stále vykonával práce podle původní pracovní smlouvy“, a že „nad veškerou pochybnost bylo u soudu prokázáno, že práce, které žalobce u žalovaného dříve vykonával, v čase podání výpovědi z pracovního poměru byly a jsou pro žalovaného potřebné, včetně vedoucích prací ve vztahu k pracovníkům grafického oddělení“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že předmětná výpověď z pracovního poměru je neplatná a že „po odpadnutí této překážky v práci (neplatné výpovědi) bylo povinností žalovaného zaměstnat žalobce na jeho původní práci“]. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vytýká-li dovolatel v této souvislosti soudům, že se „spokojily“ se skutkovými zjištěními učiněnými v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 233/2001, ve kterém byla posuzována platnost předešlé výpovědi dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 19.6.2001, a „nadbytečnost žalobce u žalovaného řádně nezkoumaly“, potom přehlíží, že soudy obou stupňů v posuzované věci – jak se podává z protokolů o jednání ze dne 2.9.2005 a 10.1.2007 - při zjišťování, zda se žalobce stal v souvislosti s organizačními změnami u žalovaného nadbytečným, vycházely nejen z odůvodnění rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15.10.2003 č.j. 20 C 233/2001-81 a Městského soudu v Praze ze dne 18.3.2004 č.j. 30 Co 21/2004-102, nýbrž i z výpovědi žalobce a z několika desítek dalších listinných důkazů předložených za tímto účelem oběma účastníky.
Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce v dovolání výslovně napadá rovněž část rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupce žalovaného nepředložil osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu