ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2553.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2553/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. K ., zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. č. 8, proti žalovanému DIAMO, státní podnik se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČ 00002739, o určení, že žalobce má nárok na odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 2189/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2009, č.j. 49 Co 124/2007-155, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "nárok žalobce vůči žalovanému na náhradu škody z pracovního úrazu ze dne 9.7.1986, týkající se náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, za bolest a za ztížení společenského uplatnění, je v plném rozsahu opodstatněn". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u "právního předchůdce" žalovaného na závodě Důl Osvobození jako horník, že dne 9.7.1986 při výkonu pracovní činnosti nastupoval na vysokozdvižný vozík a na stupačce, která byla mokrá v důsledku deště, se mu smekla noha a on spadl naznak, udeřil se do levého ramene a způsobil si tak zranění. O této skutečnosti nebyl sepsán protokol, neboť úrazy, které nebyly na první pohled považovány za závažné, nebyly z důvodů tzv. socialistické soutěže pracovních kolektivů hlášeny a šetřeny. Žalobce byl následkem tohoto úrazu v pracovní neschopnosti a poté byl uznán částečně invalidním.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 15.1.2007, č.j. 4 C 2189/2003-130 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.792,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Josefa a že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně "znalečné" ve výši 13.928,50 Kč a "nezaplacený soudní poplatek" ve výši 1.000,- Kč. Dospěl nejprve k závěru, že "žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť u žalobce je právní nejistota, která způsobuje skutečnost, že poškození zdraví, ke kterému došlo úrazem ze dne 9.7.1986, není akceptováno žalovaným, nedošlo k řádnému sepisu záznamu o úraze a tento úraz nebyl předepsaným způsobem nahlášen, a že bez žaloby na určení této skutečnosti by postavení žalobce bylo nejisté". Z provedeného dokazování zjistil, že žalobce jako zaměstnanec žalovaného dne 9.7.1986 při výkonu práce horníka uklouzl při našlapování na vysokozdvižný vozík a že následkem pádu utrpěl zranění spočívající ve vykloubení levého ramene, odtržení svalstva v oblasti lopatky vlevo a nervové obrně pletence pažního vlevo, a dovodil, že žalobce utrpěl úraz při výkonu práce a že nárok žalobce na náhradu škody z tohoto pracovního úrazu je "v plném rozsahu opodstatněn".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.1.2009, č.j. 49 Co 124/2007-155 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 18.846,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení 13.928,50 Kč. Odvolací soud dovodil, že žalobce svou žalobou požaduje "vydání rozhodnutí o skutkovém a právním základu případného sporu o náhradu škody způsobené žalobci pracovním úrazem a představované ztrátou na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, utrpěnou bolestí a ztížením společenského uplatnění" a že takový požadavek neodpovídá "zákonným předpokladům určovací žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu", neboť nejde o určení právního vztahu nebo práva, nýbrž o vyřešení celého komplexu skutkových a právních otázek představujících základ jednotlivých nároků z odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem. Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení je vyloučen již z toho důvodu, že obsah právního vztahu mezi účastníky, z něhož tvrzené nároky dovozuje, by bylo možno beze zbytku vystihnout v žalobě na plnění (na náhradu škody), a že případným mezitímním rozsudkem v řízení o této žalobě by bylo dosaženo zcela identického výsledku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že mezi účastníky nebyla sporná otázka výše nároku na plnění, ale to, zda "je nárok vůbec dán, pevný základ pro poskytnutí plnění ze strany žalovaného". Žalobce podal pouze žalobu na určení, aby předešel žalobě na plnění, která by měla za následek pouze nehospodárné protahování celé věci a zvyšování nákladů, a uvedl, že, bude-li napevno postaven základ nároku, nebude mezi účastníky sporu o výši plnění. Žalobce dovozuje, že určovací žaloba je přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti, jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak žalobě o plnění. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Ztotožnil se s právní závěrem odvolacího soudu, že žalobu nelze "podřadit" pod ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť nejde o určení právního vztahu nebo práva, ale o vyřešení celého souhrnu skutkových a právních otázek představujících základ jednotlivých nároků vyplývajících z odpovědnosti za škodu v souvislosti s pracovním úrazem, a že měl žalobce žalovat o splnění povinnosti ve smyslu ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Žaloba o určení podle ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V projednávané věci se žalobce nepochybně mohl domáhat odškodnění pracovního úrazu, který podle svého tvrzení utrpěl v souvislosti s výkonem práce u žalovaného dne 9.7.1986, žalobou o splnění povinnosti ve smyslu ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. Je zřejmé, že rozhodnutím o žalobě na odškodnění pracovního úrazu se vytvoří v tomto směru pevný právní základ pro další právní vztahy účastníků; žalobce neprokázal, že by se požadovaným určením odstranila nejistota v jeho právním postavení (poškozeného z pracovního úrazu), ačkoliv mohl žalovat přímo o splnění povinnosti, naopak, jím podaná žaloba se ukázala jen jako prostředek ke zbytečnému rozmnožování již četných sporů mezi účastníky.
Žalobcem požadovanému určení nemohlo být vyhověno též proto, že se jím nedomáhal určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ale - jak správně uvedl odvolací soud - posouzení právní skutečnosti (zda žalobce utrpěl pracovní úraz) a vyřešení celého komplexu skutkových a právních otázek představujících základ jednotlivých nároků z odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem, o němž se soud samostatně vyslovuje formou tzv. mezitímního rozsudku, jestliže je to účelné. Posouzení těchto otázek na základě žaloby o určení je vyloučeno.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že na určení, že zaměstnanec má nárok na náhradu škody z pracovního úrazu, není naléhavý právní zájem [§80 písm.c) o.s.ř.].
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu