ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2833.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2833/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Z. D. , zastoupeného JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Šafaříkova č. 22/371, proti žalovaným 1) Mgr. L. K. , zastoupenému Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem v Kladně, Tyršova č. 1493, a 2) P and P SEA Food s. r. o. se sídlem Křižíkova 212, 180 00 Praha 8, IČ 64578437, zastoupenému JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 92, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním a předkupním právem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 2229/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009, č. j. 20 Co 276/2008-289, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana Maška, advokáta se sídlem v Kladně, Tyršova č. 1493.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „na nemovitosti, a to pozemku parc. č. 391/10 o výměře 24.336 m2, zapsaného na LV č. 524 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, pro k. ú. Masečín, není zástavní právo a předkupní právo podle zástavní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného předkupního práva ze dne 16. 4. 2002, která byla uzavřena mezi žalovaným a společností P and P SEA Food s. r. o. se sídlem Křižíkova 212, 18000 Praha 8, IČ 64578437, jejíž vklad byl povolen Katastrálním úřadem Praha – západ dne 17. 7. 2002 pod č. j. V – 1898/2002, s právními účinky ke dni 16. 4. 2002“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 24. 8. 2001 uzavřel s žalovaným 2), za kterého jednal jednatel M. K., „kupní smlouvu o převodu nemovitosti“ (pozemku parc. č. 391/10 o výměře 24.336 m2, zapsaného na LV č. 524 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, pro k. ú. Masečín) za kupní cenu 3.000.000,- Kč. Současně téhož dne smluvní strany podepsaly „ověřeně návrh na vklad práva do katastru nemovitostí“. Celá kupní cena byla vyplacena v hotovosti při podpisu kupní smlouvy. Pro „tehdy existující problémy na straně prodávajícího – soudní řízení čj. 7 C 1056/2000 - odložil žalobce jako kupující podání návrhu na vklad až po vyřešení problému“. Rozsudkem ze dne 3. 7. 2001 ve věci sp. zn. 7 C 1056/2000, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2002, bylo potvrzeno vlastnictví prodávajícího. Žalobce poté podal dne 17. 4. 2002 návrh na vklad „dotčené kupní smlouvy“ do katastru nemovitostí. Z výpisu z katastru nemovitostí však zjistil, že k jeho vlastnictví je „zřízeno zástavní právo ve prospěch třetí osoby bez jeho vědomí a souhlasu“. Prodávající („jednající stejnou osobou - p. K.“) totiž dne 16. 4. 2002 uzavřel „zástavní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného předkupního práva“ pro zajištění „údajné pohledávky“ ve výši 6.200.000,- Kč k tíži nemovitosti, kterou již dříve žalobci prodal. Návrh na vklad této smlouvy byl podán stejného dne, tj. 16. 4. 2002. V uzavřené kupní smlouvě mezi žalovaným 2) a žalobcem však prodávající prohlásil, že „ke dni podání návrhu na vklad práva do KN nebudou na převáděné nemovitosti váznout žádné dluhy ani právní vady“. Ve smlouvě o zřízení zástavního a předkupního práva je pak ustanovení, podle kterého nebyla uzavřena žádná smlouva, kterou by došlo k převodu pozemku na osobu odlišnou od zástavního dlužníka. Žalobce proto namítá, že okolnosti uzavírání zástavní smlouvy vzbuzují pochybnosti o tomto právním úkonu. K uzavření smlouvy došlo den před podáním návrhu na vklad vlastnického práva žalobce do KN tak, aby „předběhla“ vklad žalobcova práva. Žalobce považuje zástavní smlouvu za neplatnou, protože nebyla uzavřena vážně. Dále je neplatná i podle §39 občanského zákoníku, neboť žalovaný 2) věděl, že uzavřel dříve kupní smlouvu se žalobcem, ve které se zavázal, že nemovitost dále nijak nezatíží. Půjčka, kterou zástavní právo zajišťuje, byla navíc půjčkou fiktivní. Zástavní právo na pozemku žalobce proto neexistuje.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č. j. 7 C 2229/2003-117, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že zástavní smlouva a smlouva o věcném předkupním právu je platná, zástavní a předkupní právo na jejím základě platně vzniklo a bylo vloženo do katastru nemovitostí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 20 Co 565/2006-149, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve vztahu k žalovanému 2) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.039,- Kč k rukám „zástupce žalovaného 2)“. Ve vztahu k žalovanému 1) odvolací soud vycházel z toho, že „žalobce zpochybňuje zástavní smlouvu, nejen z hlediska její platnosti, ale i z hlediska její účinnosti“, když zpochybňuje pohledávku zástavního věřitele, kterou má zástava zajišťovat. Nelze proto pominout námitky žalobce zpochybňující skutečné předání předmětu půjčky. Vznik půjčky totiž předpokládá nejen dohodu stran, ale předpokladem půjčky je i odevzdání předmětu půjčky. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl důkazy směřující ke zjištění, zda žalovaný 1) peníze z půjčky jednateli žalovaného 2) skutečně předal. Soudu prvního stupně uložil, aby doplnil dokazování k objasnění, že půjčka poskytnutá žalovaným 1) žalovanému 2), stejně jako půjčka z roku 1999, která měla být předmětem postoupení pohledávky, se projevily v účetních dokladech žalovaného 2). Žalovaný 1) by měl podle odvolacího soudu rovněž doložit, že částku 6.200.000,- Kč, kterou měl vyplatit M. K. [zčásti jako fyzické osobě a zčásti jako jednateli z titulu půjčky žalovanému 2)] měl skutečně k dispozici, „protože k této sporné otázce, důležité z hlediska jeho obrany v tomto řízení, především on může navrhnout relevantní důkazy“; zjištění, týkající se této sporné otázky, budou relevantní i při posuzování platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva a věcného předkupního práva z hlediska „namítaného rozporu účelu smlouvy s dobrými mravy“.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 29. 1. 2008, č. j. 7 C 2229/2003-233, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit „ČR – Okresnímu soudu Praha – západ“ na náhradě nákladů řízení 14.597,- Kč a žalobci na náhradě nákladů řízení 44.109,75 Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Po doplněném dokazování dospěl k závěru, že „došlo k poskytnutí shora zmiňovaných půjček, a to půjčky ve výši 6.200.000,- Kč ze dne 16. 4. 2002 a ve výši 3.600.000,- Kč ze dne 6. 10. 1999, když dle znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a výslechu účetní žalovaného 2) jsou zaneseny i v účetnictví společnosti“; sporné předání peněz a jejich „faktická existence“ však nebyly prokázány. Vycházeje dále z toho, že „zástavní právo může platně vzniknout pouze tehdy, vznikne-li pohledávka, kterou zajišťuje“, a z toho, že se žalovanému 1) nepodařilo prokázat, že by zajišťovaná pohledávka existovala, dospěl soud prvního stupně k závěru, že zástavní právo nevzniklo, přestože bylo vloženo do katastru nemovitostí. Samu smlouvu o zřízení zástavního práva a věcného předkupního práva, vzhledem k tomu, že nebyly naplněny smlouvy o půjčce a o postoupení pohledávky, „je nutno považovat dle §39 občanského zákoníku za neplatnou“.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2009, č. j. 20 Co 276/2008-289, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 31.410,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.500,- Kč, to vše k rukám zástupce žalovaného, a České republice – Okresnímu soudu Praha-západ na náhradě nákladů řízení 14.597,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že to byl žalobce, kdo neunesl důkazní břemeno, protože neprokázal tvrzení o neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního a předkupního práva, ani tvrzení o tom, že zástavní právo nevzniklo z důvodu neexistence zajištěné pohledávky. Při posuzování otázky, zda vznikla také pohledávka, která měla být zástavním právem zajištěna, vyšel z toho, že existence zajištěné pohledávky byla prokázána zejména listinnými důkazy, a to smlouvou o půjčce ve výši 3.600.000,- Kč ze dne 6. 10. 1999 uzavřenou mezi M. K. a žalovaným 2), smlouvou o postoupení pohledávky z důvodu této půjčky uzavřenou mezi M. K. a žalovaným 2) dne 16. 4. 2002, smlouvou o půjčce 2.500.000,- Kč uzavřenou mezi žalovaným 1) a žalovaným 2), zastoupeným jednatelem M. K. , dne 16. 4. 2002, notářským zápisem o uznání dluhu ve výši 6.200.000,- Kč se svolením k vykonatelnosti ze dne 29. 4. 2002 a účastnickými výpověďmi. Tento závěr nebyl podle odvolacího soudu vyvrácen či účinně zpochybněn ani znaleckým posudkem z oboru účetnictví, výpovědí znalkyně a výpovědí účetní žalovaného 2). Tyto důkazy prokazují, že v účetnictví žalovaného 2) se uvedené půjčky projevily a že žalovaný 2) je dluhem vůči žalovanému 1) v celkové výši 6.200.000,- Kč stále zatížen. I když uvedenými důkazy nebyl prokázán reálný pohyb finančních prostředků u žalovaného 2), případně to, že jednatel M. K. částku 2.500.000,- Kč žalovanému 2) skutečně předal, resp. v její prospěch s touto částkou naložil, skutečnost, že jednatel společnosti nechce (nebo nemůže) doložit jak s finančními prostředky naložil, však sama o sobě nemůže podložit závěr, že žalovaný 1) jednateli žalované 2) M. K. finanční prostředky z titulu poskytnuté půjčky „jeho firmě“ [žalovanému 2)] z titulu zaplacení ceny za postoupení půjčky nepředal a že zajištěná pohledávka je ve skutečnosti pouze fiktivní, jak tvrdí žalobce. Žalobce sice namítal neplatnost zástavní smlouvy a smlouvy o zřízení předkupního práva, ale žádné skutečnosti odůvodňující závěr o neplatnosti smlouvy z provedených důkazů nebyly zjištěny. Z hlediska obsahového nelze smlouvu o zřízení zástavního a předkupního práva považovat ani za odporující zákonu, ani zákon obcházející či odporující dobrým mravům, protože byla uzavřena v době, kdy společnost byla vlastníkem předmětné nemovitosti a mohla proto s nemovitostí disponovat, když kupní smlouvou o převodu předmětného pozemku uzavřenou s žalobcem byla sice vázána, ale až vkladem práva do katastru nemovitostí, kterým došlo k přechodu vlastnického práva na žalobce. V otázce neplatnosti smluv pro rozpor jejich účelu s dobrými mravy by muselo být v řízení prokázáno, že „jak jednatel společnosti, tak i žalovaný uzavřeli smlouvu svým účelem odporující dobrým mravům“, muselo by být prokázáno, že oba účastníci smlouvy ji uzavřeli přinejmenším s vědomím toho, že zástavním a předkupním právem zatěžují pozemek, který byl již předtím předmětem platně uzavřené kupní smlouvy, na základě které byl převeden na třetí osobu. I když zástavní a předkupní smlouvu, na základě které byla nemovitost zatížená, uzavřel s účelem odporující dobrým mravům jednatel společnosti M. K. - což se zjevně stalo, jestliže kupní smlouva o převodu pozemku na žalobce byla platná - z hlediska platnosti smlouvy zástavní a předkupní to nemělo žádný právní význam za situace, kdy na straně žalovaného 1) rozporu účelu uzavření smlouvy s dobrými mravy prokázán nebyl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce v první řadě rozsáhle rekapituluje celý průběh řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Namítá dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud „nad rámec ustanovení §205a o. s. ř. prováděl důkaz, který vzal za základ rozhodnutí, a to konkrétně důkaz výpověďmi účastníka a svědka, přestože tyto důkazy byly již provedeny a žalovaný byl v řízení u soudu prvního stupně poučen o následcích nenavržení důkazů“. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud z „neurčitých a rozporných“ výpovědí účastníka, „bez doložení jakýchkoliv sebemenších důkazů o její pravdivosti“, považoval za prokázáno, že žalovaný mohl mít peněžní prostředky k dispozici. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, že „žalovaný 1) a svědek byli blízcí přátelé“ a že veškeré právní věci zařizoval sám žalovaný 1) jako advokát. Předstírá vlastní hodnocení v řízení provedených důkazů a namítá, že důkazní břemeno ohledně skutečnosti prokázání existence dluhu a skutečné pohledávky bylo na žalovaném 1), který byl v tomto smyslu i postupem podle §118a o. s. ř. poučen. Jestliže žalovaný 1) na poučení soudem žádným způsobem nereagoval, bylo na místě vyjít z neunesení důkazního břemene. Podle názoru dovolatele soud také nesprávně posoudil otázku takzvaných dobrých mravů. Zástavní smlouva je totiž v rozporu s dobrými mravy s ohledem na formu, jakou byla uzavřena, její okamžitou splatnost, nevymáhání dluhu řádnými prostředky a prokázanou neexistenci dluhu (neexistenci peněz) a neexistenci reálných peněz v účetnictví dlužníka. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu „přikázal” k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako podané neoprávněnou osobou nebo zamítnuto, protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Námitka dovolatele, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud „nad rámec ustanovení §205a o. s. ř. prováděl důkaz, který vzal za základ rozhodnutí, a to konkrétně důkaz výpověďmi účastníka a svědka, přestože tyto důkazy byly již provedeny a žalovaný byl v řízení u soudu prvního stupně poučen o následcích nenavržení důkazů“, nemůže obstát.
Ustanovení §205a o. s. ř. – jako výraz principu neúplné apelace, jíž je odvolací řízení ve sporných věcech charakterizováno - stanoví, které skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, mohou být u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem. Zároveň ustanovení §213 o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, jak má nakládat s důkazy, které byly již v řízení před soudem prvního stupně provedeny a soud prvního stupně z nich učinil skutková zjištění (§213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.), a jak s provedenými důkazy, z nichž soud prvního stupně žádná skutková zjištění neučinil (§213 odst. 3 o. s. ř.). Zásadně přitom platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci (§213 odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.). Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a (§213 odst. 5 o. s. ř.).
V projednávané věci uvedeným způsobem odvolací soud postupoval, když zopakoval důkazy, které provedl již soud prvního stupně. Nemohlo se jednat a ani nejednalo o nepřípustné důkazy ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., neboť se nejednalo o důkazy „nové“, ale o důkazy již soudem prvního stupně provedené, a odvolací soud v souladu s možností (a povinností) vyplývající z ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. je pouze zopakoval.
Dovolatel dále zásadním způsobem polemizuje s tím, jak odvolací soud (a zčásti i soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. I když uvádí, že tím uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), protože soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§41 odst. 2 o. s. ř.), posuzoval dovolací soud dovolání žalobce v této části podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že „pohledávka, která měla být zástavním právem zajištěna také vznikla“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování [zejména z listinných důkazů - smlouvy o půjčce ve výši 3.600.000,- Kč ze dne 6. 10. 1999 uzavřené mezi M. K. a žalovaným 2), smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu této půjčky uzavřené mezi M. K. a žalovaným 2) dne 16. 4. 2002, smlouvy o půjčce 2.500.000,- Kč uzavřené mezi žalovaným 1) a žalovaným 2), zastoupeným jednatelem M. K., dne 16. 4. 2002, notářského zápisu o uznání dluhu ve výši 6.200.000,- Kč se svolením k vykonatelnosti ze dne 29. 4. 2002, znaleckého posudku z oboru účetnictví, výpovědí znalkyně, účetní žalovaného 2) a účastníků], které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil. Odvolací soud důvodně akcentoval, že mimo existence listinných důkazů o předání finančních prostředků a tvrzení účastníků smlouvy se uvedené půjčky projevily v účetnictví žalovaného 2) a že žalovaný 2) je dluhem vůči žalovanému 1) v celkové výši 6.200.000,- Kč stále zatížen. Při hodnocení důkazů správně také vysvětlil, že sice nebyl prokázán reálný pohyb finančních prostředků u žalovaného 2), případně to, že jednatel M. K. částku 2.500.000,- Kč žalovanému 2) skutečně předal, resp. v jejho prospěch s touto částkou naložil, že však jen skutečnost, že jednatel společnosti nechce (nebo nemůže) doložit, jak s finančními prostředky naložil, sama o sobě nemůže podložit závěr, že žalovaný 1) jednateli žalovaného 2) M. K. finanční prostředky z titulu poskytnuté půjčky „jeho firmě“ [žalovanému 2)] z titulu zaplacení ceny za postoupení půjčky nepředal a že zajištěná pohledávka je ve skutečnosti pouze fiktivní, jak tvrdí žalobce.
Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Bezpředmětná je i námitka, že důkazní břemeno ohledně skutečnosti prokázání existence dluhu a skutečné pohledávky bylo na žalovaném 1), který byl v tomto smyslu i postupem podle §118a o. s. ř. poučen.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věty druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod pořadovým číslem 86).
Jestliže v projednávané věci odvolací soud z provedených důkazů učinil konkrétní skutkový závěr (že zástavní právo vzniklo, neboť vznikla i pohledávka, kterou mělo zajištovat), nepřicházelo vůbec v úvahu rozhodnout věc na základě pravidla o důkazním břemenu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se odvolací soud k otázce důkazního břemene v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyjadřoval.
Správně také odvolací soud (oproti názoru dovolatele) uzavřel, že zástavní smlouva a smlouva o zřízení věcného předkupního práva, ze dne 16. 4. 2002 není neplatná pro rozpor s ustanovením §39 obč. zák. (pro rozpor s dobrými mravy). Bylo-li v řízení – jak výše uvedeno – prokázáno, že smlouvy byly řádně uzavřeny a že došlo také ke vzniku zajištěné pohledávky, nemůže pouhé tvrzení dovolatele, jenž ani účastníkem napadaných smluv nebyl, vést k závěru o jejich „nemravnosti“. Odvolací soud v této souvislosti správně připomněl, že to byl žalobce, kdo svým „váháním“ s podáním návrhu na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí umožnil, aby žalovaný 2) s nemovitostí i po uzavření kupní smlouvy nakládal a zatížil ji.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů správný; protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v této části zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému 1) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 10.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovaného 1) zastupoval, neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalovanému 1) náklady v celkové výši 10.300,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu