ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2838.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2838/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. M. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská č. 667, proti žalované NH – Roadtrans, s.r.o. se sídlem v Ostravě, Kunčicích, Vratimovská č. 562, IČ 25363417, o 34.186,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 98/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2008 č.j. 16 Co 18/2008-309 takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.2.2008 č.j. 16 Co 18/2008-309, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28.8.2007 č.j. 58 C 98/2003-290 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.9.2008 č.j. 16 Co 186/2008-338, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14.5.2008 č.j. 58 C 98/2003-319, jímž byla určena ve smyslu ustanovení §155 odst. 1 o.s.ř. výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně) ve věci samé (tj. proti výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 28.186,60 Kč s úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Žalobce v dovolání dovozuje, že, dospěl-li odvolací soud k závěru, že o neformální souhlas zaměstnavatele s výkonem práce přesčas se může jednat pouze za předpokladu, že „zaměstnavatel má vědomost o tom, že zaměstnanec práci přesčas vykonává, příkaz k zastavení takové práce nedá a výkon práce vezme na vědomí“, pak tento „výše uvedený výklad ust. §83 odst. 6 Zákoníku práce“ (zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném v době, v níž měla být práce přesčas konána) vyznívá v jeho prospěch, neboť „z provedených důkazů měl vyplynout závěr, že se o práci přesčas jednalo“. Tyto námitky však nemohou být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.), neboť dovolatel – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - nesouhlasí s tím, jakým způsobem odvolací soud (a soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy (vytýká soudům nesprávný závěr o tom, že žalobce neprokázal, že by práci přesčas za období od října 1999 do prosince 2001 vykonával) a vyslovuje nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (na rozdíl od soudů obou stupňů je toho názoru, že „z vyúčtování pracovní cesty, a ze záznamu o provozu nákladního vozidla, případně z kolečka tachografu lze zcela spolehlivě zjistit, jaký byl průběh jednotlivé pracovní cesty“), a vytýká mu, že nepřihlédl ke všem okolnostem, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné (např., že „žalovaný jako osoba znalá problematiky mezinárodní kamionové přepravy nepochybně měl představu o tom, jak časově náročné může být naložení, vyložení vozidla apod., zvláště v případě, že žalobce jezdil na trasách známých již z dřívější doby“). V dovolání dále předestírá opačné skutkové závěry (že v jeho případě se jednalo o práci přesčas, neboť to zejména „zcela jednoznačně vyplývalo ze samotného záznamu o provozu nákladního vozidla“, pokud by se totiž nejednalo o práci přesčas, „pak by jednotlivé jízdy trvaly mnohem delší časový úsek, než ve skutečnosti, neboť by žalobce po vykonání obvyklé denní pracovní doby většinu dne čerpal svůj volný čas, což však nepochybně není v daném oboru obvyklé ani žádoucí“, a že „žalovaná výsledky takové práce přesčas přijala, tedy s prací přesčas vyslovila při nejmenším konkludentně souhlas“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1), není rovněž přípustné (srov. §237 až §239 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu