ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.302.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 302/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené JUDr. Jarmilou Cindrovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí, B. Němcové č. 74, proti žalované M. P., zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. č. 737, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 129/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2008, č. j. 19 Co 255/2008-107, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jarmily Cindrové, advokátky se sídlem v Ústí nad Orlicí, B. Němcové č. 74.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 16. 3. 2007 sdělila žalovaná žalobkyni, se s ní okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že jí žalobkyně, která byla zaměstnavatelkou žalované, neposkytla finanční náhradu mzdy za sedm dnů v měsíci lednu 2007, kdy pro žalovanou neměla žalobkyně práci.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru, je neplatné. Namítala, že vůči žalované není s platbou mzdy za měsíc leden 2007 v prodlení; žalovaná v lednu 2007 odpracovala 96 hodin.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 26. 3. 2008, č. j. 10 C 129/2007-75, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 16. 3. 2007, podané žalovanou, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení 12.067,- Kč k rukám „právní zástupkyně žalobkyně“ a že žalovaná je povinna „nahradit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí na nákladech řízení částku 645,- Kč“. Vyšel z toho, že žalovaná dopisem ze dne 16. 3. 2007 zrušila u žalobkyně pracovní poměr „s odkazem na ust. §48 odst. 1 písm. c) za použití §56 odst. 1 písm. b) zák. práce“, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru bylo neposkytnutí „náhrady mzdy za sedm dní v měsíci lednu 2007“ a že žalovaná sama potvrdila, že u žalobkyně „čerpala pracovní volno, když potřebovala něco ve škole udělat“, a dospěl k závěru, že „mezi žalobkyní a žalovanou byla dohoda tvrzená žalobkyní, že žalovaná bude dle své potřeby čerpat pracovní volno bez náhrady mzdy, což žalovaná dle zápisů v sešitu s názvem Milada také činila“. Protože dohoda mezi účastníky ohledně čerpání neplaceného volna byla platná, „nemohlo ze strany žalované dojít k okamžitému zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplacení náhrady mzdy“.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, č. j. 19 Co 255/2008-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 11.551,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Cindrové. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že „důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované spočívající v tom, že jí žalobkyně nezaplatila mzdu za sedm dnů v lednu 2007, není dán“. Vycházel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že si „žalovaná dle dohody se žalobkyní brala občas pracovní volno z toho důvodu, že měla ještě další pracovní poměr jako školnice ve škole“, a že za toto pracovní volno jí ze strany žalobkyně nebyla poskytována náhrada mzdy, a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaná měla pracovní volno sedm dnů v měsíci lednu 2007 z důvodu nedostatku práce ze strany žalobkyně; skutečnost, že by žalobkyně neměla v lednu 2007 práci pro své zaměstnance, nevyplynula z výslechu žádného ze svědků.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že nebylo prokázáno, že „žalovaná si podle dohody se žalobkyní brala občas volno z toho důvodu, že měla ještě další pracovní poměr jako školnice ve škole a takové volno pak čerpala i v lednu 2007 po dobu sedmi dní“, naopak bylo prokázáno, a to výslechy svědků, včetně žalobkyně, že v lednu 2007 „nebyla práce“. Pracovní poměr, který se žalobkyní dne 1. 10. 2004 uzavřela, nebyl vedlejší pracovní poměr, ale „ve skutečnosti se jednalo o souběžný pracovní poměr uzavřený na stanovenou týdenní pracovní dobu“, a to proto, že „u prvního zaměstnavatele, Základní školy Bohousová-Záchlumí, nebyl pracovní poměr uzavřen na stanovenou týdenní pracovní dobu, ale byla zde sjednána kratší pracovní doba“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud „potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 10 C 129/2007-75, ze dne 26. 3. 2008, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 255/2007-107, ze dne 25.9.2008, jako věcně správný“, neboť napadená rozhodnutí nemají po právní stránce zásadní význam. Žalovaná na svých právech krácena nebyla, po celou dobu trvání vedlejšího pracovního poměru pracovala u žalobkyně na kratší pracovní poměr tak, jak bylo uvedeno v pracovní smlouvě ze dne 1. 10. 2004 – na vedlejší pracovní poměr.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jak uvedeno již výše – přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaná však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení §56 písm. b) zák. práce] nezpochybňuje. I když uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (namítá, že bylo nesprávně posouzeno, „zda na překážky v práci na straně zaměstnavatele lze zaměstnanci poskytnout volno bez náhrady mzdy“ a „zda ujednání, že žalovaná bude chodit do práce nepravidelně, dle potřeb žalobkyně a možností žalované je platné“), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) vychází (že si „žalovaná dle dohody se žalobkyní brala občas pracovní volno z toho důvodu, že měla ještě další pracovní poměr jako školnice ve škole“, a že „skutečnost, že by žalobkyně neměla v lednu 2007 práci pro své zaměstnance, nevyplynula z výslechu žádného ze svědků“). Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „žalobkyně neměla pro žalovanou v měsíci lednu 2007 práci“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že se jednalo o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle §208 zák. práce). Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalované v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované – aniž se mohl zabývat věcnou správností dovoláním napadeného rozhodnutí - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Jarmila Cindrová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 435,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.610,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2010
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu