ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3202.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 3202/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MUDr. O. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova č. 404, proti žalované Oblastní nemocnici Mladá Boleslav, a.s., nemocnici Středočeského kraje se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 147, IČ 27256456, zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova č. 1049, o 311.918,55 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 30/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2009 č.j. 23 Co 19/2009-98, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňky Mikové, advokátky se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova č. 404.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.3.2009 č.j. 23 Co 19/2009-98, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18.8.2008 č.j. 8 C 30/2008-57 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 311.918,55 Kč s úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky uzavřené mezi účastníky dne 1.7.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 12.9.2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 342/2005 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o veřejných výzkumných institucích (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Žalovaná v dovolání – mimo jiné – vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil obsah ujednání účastníků obsaženého v čl. 4 odst. 4 dohody o individuálních pracovních a mzdových podmínkách ze dne 1.7.2005, podle kterého „v případě vzdání se funkce ze strany zaměstnance (žalobce) se zaměstnavatel (žalovaná) a zaměstnanec dohodli tak, že zaměstnanec se zavazuje po dobu následujících 3 měsíců zdržet výkonu výdělečné činnosti, která je nebo by byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, pokud se nedohodnou jinak, a zaměstnavatel se zavazuje poskytnout za každý měsíc plnění tohoto závazku peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku, které je splatné pozadu za příslušné měsíční období“. Podle názoru dovolatelky „je zcela zřejmé, že se toto ujednání týkalo pouze a jenom případu vzdání se funkce jako způsobu skončení pracovního poměru“, a že proto se nevztahuje na situaci, kdy v projednávané věci pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou podle ustanovení §43 zák. práce. Protože žalobce s touto argumentací žalované nesouhlasil, a tudíž vznikly v tomto směru mezi účastníky pochybnosti o obsahu dotčeného ujednání, řešil odvolací soud za tohoto stavu právní otázku výkladu projevu vůle tohoto písemného pracovněprávního úkonu.
Pro případ pochybností o obsahu pracovněprávního úkonu uvádí ustanovení §240 odst. 3 zák. práce výkladová pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat původní vůli, kterou účastník projevil. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr jednajícího účastníka, není dovoleno pomocí výkladu projevu vůle měnit smysl a obsah právního úkonu.
V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba současně přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajících účastníků, tj. k tomu, jaký význam přikládali použitému slovnímu vyjádření sami účastníci); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
V posuzované věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku –z uvedených výkladových pravidel důsledně vycházel. Odvolací soud při zkoumání, jaké byly podle ujednání účastníků obsaženého v čl. 4 odst. 4 dohody o individuálních pracovních a mzdových podmínkách ze dne 1.7.2005 sjednány podmínky vzniku nároku žalobce na peněžité vyrovnání, důvodně přihlížel ke skutečnosti, že předmětem dohod o tzv. konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení §29a zák. práce (zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1.3.2004 do 31.12.2006) - obdobně jako u tzv. konkurenčních doložek sjednávaných v době před 1.3.2004 – má být ochrana (bývalého) zaměstnavatele po skončení pracovního poměru před činností (bývalého) zaměstnance, která by měla vůči (bývalému) zaměstnavateli soutěžní povahu. Protože vzdáním se funkce – jak žalovaná opomíjí - pracovní poměr zásadně nekončí (srov. §65 odst. 3 zák. práce), zatímco účelem dohod o tzv. konkurenční doložce je úprava vzájemných vztahů účastníků v době po skončení jejich pracovního poměru, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že, i když sporné ujednání účastníků „výslovně nehovoří o skončení pracovního poměru, ze samé podstaty a účelu institutu tzv. konkurenční doložky lze dovodil, že i závazek žalobce a tomu odpovídající povinnost žalované předpokládají situaci, kdy po vzdání se funkce pracovní poměr skončí“. Dovodil-li dále odvolací soud, že tato situace v daném případě nastala, neboť dvoustranný projev vůle účastníků ze dne 31.10.2006, ve kterém se žalovaná a žalobce „dohodli na skončení pracovního poměru založeného jmenováním do funkce lékařského ředitele SZZ Mladá Boleslav z 29.8.2003 dohodou ke dni 31.10.2006“, „nelze chápat jinak, než že se tímto úkonem žalobce současně dosud vykonávané funkce vzdal“, neboli – řečeno jinak – že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 31.12.2006 v sobě implicitně zahrnuje vzdání se funkce ze strany žalobce, bylo ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Dovolací soud nesdílí ani námitku dovolatelky, že žalobce nedodržel svůj závazek vyplývající z ujednání účastníků o tzv. konkurenční doložce, obsaženého v čl. 4 odst. 4 dohody o individuálních pracovních a mzdových podmínkách ze dne 1.7.2005, a nezdržel se po sjednané období výkonu konkurenční výdělečné činnosti, jestliže „bylo zcela nepochybně prokázáno“, že se žalobce v následujícím období tří měsíců po skončení pracovního poměru „zúčastnil výběrového řízení na místo obvodního lékaře, které je v konkurenčním vztahu vůči žalované“.
V této souvislosti zaujal dovolací soud již v minulosti stanovisko (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, uveřejněném pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003), že o výkon konkurenční výdělečné činnosti jde v případě, že (bývalý) zaměstnanec vykonává činnost, která je pojmově výdělečná (s níž je obvykle spojeno poskytování odměny), a zároveň, že jde o činnost totožnou s předmětem činnosti zaměstnavatele. Za takovou činnost patrně nelze považovat „úsilí žalobce o získání místa obvodního lékaře“ spojené s jeho účastí ve výběrovém řízení, neboť samotná účast žalobce ve výběrovém řízení na činnost, byť totožnou s předmětem činnosti žalované, jež by měla být vykonávána teprve v budoucnosti, není spojena s poskytováním odměny. Závěr soudu prvního stupně, který odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nijak nezpochybnil, že se žalobce samotnou účastí ve výběrovém řízení nedopustil „konkurenčního jednání, jehož výkonu se žalobce v konkurenční doložce zavázal zdržet“, je proto s výše uvedeným výkladem konformní.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Zdeňka Miková osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 2.060,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady v celkové výši 12.360,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu