ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3266.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 3266/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Rubex Czech, s.r.o. se sídlem Horní Podluží č. 251, IČ 27140784, zastoupeného Beatrijs Heyninck, evropskou advokátkou se sídlem v Praze 6, Na Kocínce č. 210/3, proti žalovanému P. H., o 106.856,30 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 100/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. listopadu 2008 č.j. 73 Co 28/2008-51, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 106.856,30 Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 30.8.2005 jako řidič kamionu a že dne 30.6.2006 při jedné z pracovních cest ze sídla žalobce do B. byl žalovaný v B. zastaven tamní policií, která v rámci běžné silniční kontroly zjistila, že žalovaný nedovoleně manipuloval s disky (kotoučky) v tachografu, měl dva disky na jeden den s odlišnými údaji, nesprávný počet ujetých kilometrů atd. Za spáchání tohoto přestupku byla žalovanému uložena pokuta ve výši 3.750,- EUR (což činí při přepočtu na platný kurs 106.856,30 Kč), kterou za žalovaného musel na místě uhradit zástupce žalobce, neboť žalovaný neměl dostatek finančních prostředků a bez uhrazení pokuty by policie nepovolila žalovanému s kamionem odjet. Žalovaný tak svým chováním způsobil žalobci škodu ve výši 106.856,30 Kč, která vznikla v přímé souvislosti se zaviněným porušením povinností zaměstnance při plnění pracovních úkolů. Žalobce má za to, že vzniklou škodu je žalovaný povinen mu nahradit „v plném rozsahu“, neboť ze strany žalovaného se jednalo o úmyslné jednání, „a proto se zde neuplatní ochranný prvek zákoníku práce spočívající v limitaci výše náhrady škody“.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 28.8.2007 č.j. 19 C 100/2007-32 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 33.789,- Kč k rukám advokátky Mgr. Jany Čížkové. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný (jako zaměstnanec žalobce v pozici řidiče kamionu) na své pracovní cestě do B. byl dne 30.6.2006 v 10.35 hodin v obci B. kontrolován hlídkou dopravního oddělení Federální policie Belgického království, která „shledala, že se žalovaný dopustil hrubého porušení pravidel silničního provozu, zejm. porušení čl. 15.5 nařízení EHS 3821/85, o záznamovém zařízení v silniční dopravě, tím, že použil písemné potvrzení o pracovním volnu, ačkoliv téhož dne řídil nákladní automobil, neuvedl údaje o řidiči a vozidle na kotouči tachometru, vyplnil falešný stav kilometrů na kotouči tachometru a použil více kotoučů tachometru na jeden den“, přičemž za tyto přestupky byla žalovanému uložena pokuta ve výši 3.750,- EUR. Poté, co žalovaný v průběhu prošetřování jeho přestupku „z důvodu jazykové bariéry“ telefonicky kontaktoval jednatele žalobce D. W., který na základě informací, které mu sdělila policie (že do doby uhrazení pokuty nemůže vozidlo žalobce pokračovat v cestě), následně telefonicky kontaktoval pana V., dostavil se posledně jmenovaný, který je společníkem žalobce, na místo projednávání přestupku a pokutu za přestupky žalovaného jménem žalobce zaplatil. Výše uvedené skutečnosti má soud na základě provedeného dokazování „za prokázané“, přičemž „neuvěřil“ tvrzení žalovaného o tom, že mu až do jeho návratu do České republiky nebylo o spáchání přestupků jeho osobou, ani o uložení pokuty a jejím následném zaplacení ze strany žalobce nic známo. Po právní stránce soud prvního stupně „posoudil nárok žalobce podle ustanovení §243 zák. práce“ o bezdůvodném obohacení, neboť - jak zdůraznil - v daném případě „představovala policií uložená sankce za přestupek závazek nikoliv žalobce, ale žalovaného jakožto pachatele přestupku“, a jestliže „žalobce za žalovaného tuto povinnost splnil, aniž k tomu byl povinen, došlo na straně žalovaného k obohacení, neboť jeho majetek se nezmenšil o částku představující uloženou pokutu“. Proto soud prvního stupně shledal uplatněný nárok žalobce „oprávněným“ v požadované výši, protože rovněž „bylo prokázáno, že přepočet měny z EUR na české koruny provedený v žalobě odpovídá platnému kursu v době události“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11.11.2008 č.j. 73 Co 28/2008-51 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 4.280,- Kč. Odvolací soud zabývaje se námitkou žalovaného, že nespáchal přestupek, za který mu byla uložena pokuta 3.750,- EUR, s poukazem na ustanovení §134 o.s.ř. zkoumal, zda údaje uvedené v policejním protokolu o přestupku ze dne 30.6.2006, který je „veřejnou listinou ve smyslu Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin přijaté dne 5.10.1961 v H.“, jsou pravdivé. Dospěl přitom k závěru, že z policejního protokolu, který „měl být dokladem o vedeném přestupkovém řízení proti pachateli“, „není zřejmé, kdo měl v protokolu popsaný přestupek spáchat“, neboť na policejním protokolu byl sice označen jako pachatel přestupku žalovaný (spolu s označením vozidla, popisem charakteru přestupku a výší pokuty s dodatkem „platba v hotovosti“), avšak „v části, kterou měl dle policejního protokolu vyplnit pachatel přestupku, bylo uvedeno jméno V. S. (správně V.), uvedena částka 3.750,- EUR a dále uveden nečitelný podpis“. Z uvedeného tedy není podle názoru odvolacího soudu zřejmé, „zda přestupek spáchal žalovaný nebo zda to byla osoba označená jako V. S., která protokol podepsala a označila se za pachatele“; lze ovšem „jednoznačně uvést, že z protokolu vyplývá, že policie, která přestupek vyšetřovala, nejednala s žalovaným, ale s osobou označenou jako V. S.“, která „navíc jednala za firmu RUBEX (žalobce)“. Předloženému policejnímu protokolu – jak odvolací soud dále zdůraznil - „neodpovídá“ ani sdělení Federální policie – dopravního oddělení v B. ze dne 19.9.2006, ve kterém „je jako pachatel přestupku označen žalovaný s tím, že pokutu 3.750,- EUR zaplatil za firmu RUBEX (žalobce) pan V. S.“. Protože „předložený policejní protokol je natolik vnitřně rozporný, že z něho nelze jednoznačně zjistit, kdo se měl dopustit spáchání dopravního přestupku a kdo měl být odpovědný za zaplacení uložené pokuty“, „vzešly v řízení dle odvolacího soudu závažné pochybnosti o správnosti policejního protokolu jako veřejné listiny“, a proto odvolací soud údaje uvedené v policejním protokolu „nepokládal za pravdivé“. Skutečnost, že „žalovaný nebyl přítomen projednávání údajného přestupku“, podle jeho názoru „vyplynula i z výpovědi jednatele žalobce D. W.“, který „potvrdil“, že se s ním žalovaný telefonicky spojil s tím, že ho zastavila policie a on jí nerozumí; jmenovaný následně hovořil telefonicky s policií a na místě pak s policií jednal společník žalobce pan V., který „nehovoří česky a nemohl se tedy s žalovaným nijak domlouvat“, a tudíž ani „nebyl žalovaným pověřen, aby ho zastupoval v přestupkovém řízení“. Jestliže přesto belgická policie projednávala přestupek se společníkem žalobce, pak podle mínění odvolacího soudu „nemohlo mít takové jednání dopad do práv a povinností samotného žalovaného“ a „žalovanému tedy ani nemohla vzniknout povinnost zaplatit pokutu“. Odvolací soud proto uzavřel, že „pokud žalobce prostřednictvím svého společníka pokutu policii zaplatil, nemůže se nyní domáhat její úhrady po žalovaném, a to ani z titulu náhrady škody ani z titulu bezdůvodného obohacení“ (které - jako přímo nesouvisející s pracovněprávním vztahem účastníků - „by muselo být posuzováno ve smyslu §451 a násl. obč. zák.“), neboť nevznikla-li žalovanému povinnost zaplatil tvrzenou pokutu, „nemohl se žalovaný jednáním žalobce bezdůvodně obohatit“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že „nebylo prokázáno, kdo byl pachatelem přestupku a komu tedy vznikla povinnost platit pokutu“, „je zcela v rozporu s obsahem spisu“ a nemá oporu v provedeném dokazování. Uvedený skutkový závěr odvolací soud navíc učinil, aniž zopakoval, „jak stanoví §213 odst. 2 o.s.ř.“, důkaz výslechem svědka - jednatele žalobce a důkaz účastnickými výpověďmi žalobce a žalovaného, a aniž v souladu s ustanovením §120 odst. 2 o.s.ř. zjišťoval skutečnosti nutné pro posouzení věci, včetně informací o cizím právu, „když otázka, komu vznikla povinnost zaplatit pokutu, by se vzhledem k místu přestupku měla řídit jiným právem“. Odvolací soud podle názoru dovolatele „nelogicky“ dospěl k závěru, že „osoba označená v protokolu belgické policie jako pachatel není pachatel, ovšem tento závěr neopřel o žádný další důkaz“. V protokolu v kolonce „pachatel přestupku“ je přitom „jednoznačně označen žalovaný a rovněž je v něm označen i typ a registrační značka vozidla, jehož byl žalovaný řidičem“. Vzhledem k tomu, že protokol odkazuje na evropské silniční nařízení č. 3821/85, které upravuje povinnost záznamových zařízení v silniční přepravě, je podle mínění žalobce zřejmé, že, i když protokol podepsal pan V., „mohl se přestupku z povahy věci dopustit pouze řidič automobilu – žalovaný, provádějící silniční přepravu, nikoli pan V., který řídil automobil osobní“. Rovněž ze sdělení belgické policie – oddělení B. je „jasně patrné“, že pachatelem přestupku je žalovaný, odvolací soud však tento závěr „zcela nepodloženě a nelogicky zpochybňuje“. Výslech jednatele žalobce pak podle názoru dovolatele jen „potvrzuje skutečnosti prokázané předchozími dvěma důkazy“. Žádný z provedených důkazů (kromě výslechu samotného žalovaného) „nezpochybňuje, že pachatelem přestupku mohl být pouze žalovaný, ani o výši pokuty není pochyb“; proto skutečnosti, jimiž odvolací soud zpochybnil informace obsažené v policejním protokolu, „není možné považovat za dokázání opaku“. Odvolací soud podle názoru dovolatele pochybil rovněž v právním posouzení věci, jestliže uzavřel, že se nejedná o náhradu škody, nýbrž že uplatněný nárok žalobce (kdyby bylo prokázáno, že pachatelem přestupku byl žalovaný) by bylo možno posoudit pouze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle občanskoprávních předpisů. Odvolací soud přitom „opomenul“ skutečnost, že „tato nová právní kvalifikace byla právní konstrukcí soudu prvního stupně“, zatímco žaloba směřovala k náhradě škody způsobené zaměstnancem. Podle mínění žalobce se v daném případě „jednoznačně jedná o nárok související s pracovněprávním vztahem“ účastníků, kdy „je nutné přihlédnout k nevyvratitelné skutečnosti, že zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z pracovního poměru (resp. porušil právní předpisy belgického království), a v důsledku jeho protiprávního jednání došlo ke zmenšení majetku (resp. aktiv) zaměstnavatele“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podáním označeným jako „doplnění dovolání proti rozsudku druhého stupně“, které došlo soudu prvního stupně dne 29.7.2009, žalobce kromě toho, že sdělil své stanovisko k vyjádření žalovaného k dovolání, „zpřesnil svou stávající argumentaci“ a doplnil tak své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu o další okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolání lze doplnit o uvedení (dalších) dovolacích důvodů pouze v průběhu dvouměsíční dovolací lhůty uvedené v ustanovení §240 odst. 1 zák. práce (srov. §241b odst. 3 o.s.ř.), a protože tato lhůta marně uplynula dnem 23.2.2009, nemohlo být k doplnění dovolání žalobce ze dne 29.7.2009 přihlédnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobce učinil předmětem tohoto řízení nárok na zaplacení částky 106.856,30 Kč, kterou požadoval po žalovaném z důvodu, že za něj uhradil pokutu ve výši 3.750,- EUR, která byla žalovanému uložena Federální policií Belgického království, dopravním oddělením B. (dále též jen „belgická policie“) za to, že dne 30.6.2006 během pracovní cesty do B., kam byl žalobcem vyslán v rámci pracovního poměru jako řidič kamionu, spáchal v obci B. dopravní přestupek porušením pravidel silničního provozu, zejména článku 15.5. nařízení Rady (EHS) č. 3821/85, o záznamovém zařízení v silniční dopravě (přestupek podle popisu belgické policie spočíval v podvodu s potvrzením o pracovním volnu, v neuvedení údajů o řidiči a vozidle na kotouči tachometru, ve vyplnění falešného stavu kilometrů na kotouči tachometru a v použití vícero kotoučů tachometru za jeden den).
S úvahou dovolatele, že při právním posouzení dané věci je třeba vycházet z názoru, že žalobci vznikla v důsledku jednání žalovaného, které bylo posouzeno belgickou policií jako dopravní přestupek, škoda, nelze souhlasit.
Dovolateli lze přisvědčit potud, že žalobci, který uhradil dne 30.6.2006 belgické policii částku 3.750,- EUR, vznikla majetková újma. Ve svých úvahách však nepřihlíží náležitě k tomu, co podle jeho žalobních tvrzení bylo příčinou vzniku tvrzené majetkové újmy, a že vznik majetkové újmy je předpokladem jak pro vznik nároku z odpovědnosti za škodu, tak i nároku z bezdůvodného obohacení. Pro právní posouzení dané věci bylo rozhodující, že podle obsahu žaloby povinnost zaplatit pokutu ve výši 3.750,- EUR nebyla za spáchání dopravního přestupku uložena žalobci, ale žalovanému. Tím, že žalobce uvedenou částku belgické policii zaplatil, neplnil svůj dluh (dluh, který by měl belgické policii zaplatit), ale dluh žalovaného, který měl po právu splnit sám. Protože – jak vyplývá z uvedeného – žalobce zaplatil belgické policii pokutu ve výši 3.750,- EUR nikoliv proto, že by mu vůbec taková právní povinnost vznikla, nelze újmu, která tím v jeho majetkové sféře nastala, považovat za škodu. Ve skutečnosti totiž plnil za žalovaného, co měl po právu plnit sám. Proto nahrazení této újmy nemůže vyplývat z odpovědnosti za škodu, ale – jak správně dovozuje rovněž odvolací soud -z důvodu bezdůvodného obohacení žalovaného (srov. §451 odst. 1, §454, §456 větu první a §458 odst. 1 větu první obč. zák.).
Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaný byl v té době zaměstnancem žalobce a že se předmětného dopravního přestupku dopustil při plnění pracovních úkolů (v přímé souvislosti s ním). Rozhodující tu je, že jednání žalovaného ze dne 30.6.2006 se neprojevilo (nemělo projevit) ve svých důsledcích v majetkové sféře žalobce, ale u žalovaného (z porušení pravidel silničního provozu vyplývá povinnost plnit žalovanému jako řidiči, a nikoliv žalobci).
Při svém rozhodování o věci samé však odvolací soud dospěl k závěru, že v průběhu v řízení nebylo jednoznačně zjištěno, „kdo se měl dopustit předmětného dopravního přestupku a kdo měl být odpovědný za zaplacení uložené pokuty“. Uvedený závěr odvolacího soudu představuje skutkové zjištění, které je výsledkem hodnocení důkazů soudem. Protože uvedené skutkové zjištění žalobce v dovolání rovněž zpochybňuje, uplatňuje tak i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci však odvolací soud výše popsaným způsobem nepostupoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, zda žalobce jako řidič kamionu spáchal dne 30.6.2006 během pracovní cesty v obci B. v B. dopravní přestupek porušením pravidel silničního provozu, vycházel odvolací soud z úsudku o (ne)pravdivosti údajů uvedených v protokolu vyhotoveném dne 30.6.2006 Federální policií Belgického království v obci B. Z toho, že na policejním protokolu byl jako pachatel přestupku označen žalovaný, zatímco „v části, kterou měl dle policejního protokolu vyplnit pachatel přestupku, bylo uvedeno jméno V. S. (správně V.), uvedena částka 3.750,- Kč a dále uveden nečitelný podpis“, odvolací soud dovodil, že „z policejního protokolu není zřejmé, kdo měl v protokolu popsaný přestupek spáchat, zda to byl žalovaný nebo zda to byla osoba označená jako V. S., která protokol podepsala a označila se za pachatele“. Podle mínění odvolacího soudu „lze jednoznačně uvést, že z protokolu vyplývá, že policie, která přestupek vyšetřovala, nejednala s žalovaným, ale s osobou označenou jako V. S.“, která „navíc jednala za firmu RUBEX (žalobce)“, přičemž – jak odvolací soud dále zdůraznil - „skutečnost, že žalovaný nebyl přítomen projednávání údajného přestupku vyplynula i z výpovědi jednatele žalobce D. W.“. Za tohoto stavu „vzešly v řízení dle odvolacího soudu závažné pochybnosti o správnosti policejního protokolu jako veřejné listiny“, a proto odvolací soud údaje uvedené v policejním protokolu „nepokládal za pravdivé“.
Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého názoru. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti a důkazy, které uvedenému skutkovému závěru nenasvědčují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Jedná se zejména o korektní zhodnocení údajů obsažených v protokolu belgické policie ze dne 30.6.2006, z nichž nepochybně vyplývá, že P. H., (žalovaný), zaměstnaný u „RUBEX VARNSDORF ČR“, spáchal dne 30.6.2006 v 10.35h jako řidič nákladního vozidla tovární značky DAF, registrační značky 2468123, přestupek porušením čl. 15.5. předpisu „EHS 3821“, který spočíval v podvodu s potvrzením o pracovním volnu, v neuvedení údajů o řidiči a vozidle na kotouči tachometru, ve vyplnění falešného stavu kilometrů na kotouči tachometru a v použití vícero kotoučů tachometru za jeden den, s tím, že „dlužná částka“ (pokuta) činí 3.750,- EUR. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem, z nichž vychází i následný dopis belgické policie ze dne 19.9.2006 adresovaný žalobci, pak bylo zapotřebí náležitě zhodnotit obsah výpovědi jednatele žalobce D. W., který uvedl, že z dotčené pracovní cesty „se najednou mu telefonicky žalovaný ohlásil s tím, že nerozumí tomu, co říká policie, která ho zastavila…“, a že poté, co jmenovaný „převzal hovor s nějakým belgickým policistou“ a na jeho dotaz mu potvrdil, že žalovaný je zaměstnancem žalobce, se dozvěděl, že žalovaný „porušil spoustu předpisů, které (policista) ani nemůže všechny zaznamenat do formuláře pro vyplnění hlášení o přestupcích…“, a že „za tato porušení je možné uložit pokutu, kterou je potřeba uhradit, jinak vozidlo žalobce bude zadrženo na dobu jednoho měsíce do doby zaplacení pokuty a poté by dokonce mohlo být prodáno policií v B. v dražbě“; vzhledem k uvedeným informacím jednatel žalobce – jak dále uvedl - vzápětí „telefonoval majiteli žalobce panu V. s tím, že je potřeba zaplatit pokutu ve výši 3.750,- EUR, jinak nebude moci vozidlo žalobce pokračovat v cestě…“, přičemž „asi po 4 – 5 hodinách mu pan V. volal zpět do ČR a sdělil mu, že zaplatil pokutu ve výši 3.750,- EUR a že řidiči (žalovanému) pak bylo umožněno pokračovat dál v cestě“. Odvolací soud přitom patřičně neuvážil, že uvedeným skutečnostem, které vyplynuly z výpovědi jednatele žalobce, měl být přikládán význam nejen z hlediska závěru o tom, kdo spáchal přestupek (resp. s kým byl přestupek projednáván), ale především z hlediska toho, jaké důvody vedly žalobce k tomu, že pokutu za uvedený dopravní přestupek uhradil (byl nucen uhradit) namísto žalovaného.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, které vyplývají z uvedených důkazů provedených před soudem prvního stupně, neodpovídá výsledek jeho hodnocení důkazů postupu stanovenému v ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že průběhu v řízení nebylo jednoznačně zjištěno, „kdo se měl dopustit předmětného dopravního přestupku a kdo měl být odpovědný za zaplacení uložené pokuty“, proto dosud nemá oporu v provedeném dokazování, a nemohou tedy zatím obstát ani právní závěry odvolacího soudu, které byly na tomto skutkovém zjištění založeny.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu